Psychologie davu (kolektivní duše) byla již mnohokráte popsána a některé zákonitosti platí v různých dobách a situacích. Často se jedná o řízené procesy, které mají budit zdání autenticity a spontánnosti. Nezřídka jsou iracionální, byť na základě skrytých impulsů. Ptáme se, jak je možné, že ten zmanipulovaný dav následuje někoho, kdo není a nemůže být pozitivním vzorem vůbec v ničem?

Kolektivní duše kráčí ve stopách svého vůdce, v naději, že i ona pak bude také mocná a úspěšná. Fenoménem doby se stal mix kultu konzumu a mravní relativizace. A teď se k tomu přidává povinný optimismus a povinný vděk. Kritika je a priori projevem zrady a nepřátelství. Ne náhodou ožívají staré normalizační vzorce chování, jednání a rozhodování.

Dále čtěte

Vracíme Čechům noviny. Předplaťte si Týdeník FORUM

Jestli i vám od doby, kdy předseda vlády vzal Čechům dva klíčové deníky, institut papírových novin chybí, máte právě nyní…

Politik v čele státu přestává být soukromou osobou a stává se určitým symbolem. Právě proto musí být pod drobnohledem veřejnosti a skutečně nezávislých médií. Nesmí mít právo využívat nebo dokonce zneužívat svoji dočasnou moc ke svým osobním výhodám. A neměl by se ani ve svém soukromí chovat amorálně nebo dokonce v rozporu se zákony a pravidly země, kterou spravuje a řídí. Při řešení konkrétních problémů musí usilovat o široký konsenzus. Politika je uměním možného. Úcta k oponentům by měla být jednou ze základních vlastnosti politiků, zejména těch, kteří jsou v klíčových pozicích země. Měli by umět přijímat kritiku. Věcná kritika vidí skutečnosti z jiného zorného úhlu a může být podnětná. Tolik teorie. A naše dnešní praxe?

Pokud je dialog nahrazen diktátem a marketingovou manipulací či dokonce různými formami likvidací oponentů, pak nemůžeme mluvit o právním státě a demokratické politice. To už pak stojíme na prahu nové totality.

Různí diktátoři v různých dobách měli několik společných rysů. Koncentrovali obrovskou moc, často byli v kolosálním střetu zájmů, nezřídka měli nevábnou a tajemnou minulost, ale vždy toužili po tom, aby je masy milovaly a projevovaly jim úctu a obdiv. A když tyto projevy nepřicházely, tak si je dokázali vynutit represemi a uplácením davu. Nepřipomíná vám to naši současnost? Nemáte pocit, že si tady někdo buduje novodobý kult osobnosti, který si v ničem nezadá s obr papaláši všeho druhu? Nezdá se vám, že se naše společnost dobrovolně vzdává své identity a stává se z většinové části dekorací nové anti politiky, plné spektakulárních gest, bezbřehého populismu, relativizace minulosti a nekonečné propagandistické manipulace?

Opět ožívají démoni strachu z čehokoliv, z nezávislosti jiných, z jakékoliv jinakosti, ze všeho, co vybočuje z řady. Přesně s tím mocenský kalkul počítá, a atmosféru strachu sám rafinovaně vytváří, s obrazy imaginárních nepřátel. Koncentrovaná moc v rukách verbálně silného vůdce je vábivá a nakažlivá. Podlehne-li ji většina společnosti, akceptuje-li ji dokonce, pak návraty do normality bývají dlouhé a bolestné, a nejsou beze ztrát. Ztráta etického rámce společnosti, právních jistot, ztráta skutečných elit, které emigrují do svobodnějších poměrů, plíživá ztráta osobních svobod, ztráta nezávislých médií, ztráta víry v obyčejnou slušnost a férovou soutěž, ztráta vzájemné solidarity a společně sdílených hodnot, a s tím související posun toho, co je ještě možné a přípustné atd. Tyto ztráty se nahrazují těžce, a ne vždy se to podaří, což podle mého vidíme u nás dnes a denně, a to bohužel již v několika generacích.

Není divu, že si naši zemi vybrali jako letadlovou loď svých zájmů vlivoví nájezdníci z Ruska a Číny. Dobře vědí proč. Neměli bychom žít v iluzích, že ten náš dnešní průšvih s mocenským duem Babiš-Zeman za nás někdo vyřeší, nějaký Godot, faktor x či blížící se globální recese nebo nějaká pandemie. Kdepak. Může přijít nějaký vnější impuls, ale pokud s ním nebudeme umět naložit, tak nám náš zmar může ještě umocnit. A taky je třeba přemýšlet o postbabišovských a postzemanovských časech. Věnujme se důkladné analýze dnešního stavu, aby nás někdy v brzké budoucnosti nepotkala další recidiva současnosti.

Moc si může snadno přisvojit zdání práva, je totiž dost bohatá na to, aby si mohla dovolit nejlepší advokáty a mediální mágy s bezmeznými rozpočty. Krom toho má za sebou mocnou loajální byrokratickou mašinerii a instituce státu, včetně těch, které by ji měly kontrolovat, justici nevyjímaje.

To pak může být naplněna teze Blaise Pascala o tom, že spravedlnost bez moci je bezbranná, ale moc bez spravedlnosti je tyranií, i kdyby jen v soft variantě modelu pro 21. století. Platí to i u tzv. selektivní spravedlnosti pro vyvolené, v níž se podlosti a fauly netrestají, ale naopak přinášejí více prospěchu, vlivu a moci. Ten, kdo získá moc hanebným způsobem ji pak stejně hanebně vykonává, i kdyby stokrát tvrdil opak. To je to, oč tu kráčí. Snad bude nyní i u nás platit, že každá moc bude jednou hnána k zodpovědnosti.

Nic nemůže trvat nekonečně, ani moc moci v rukách chorobně mocichtivých latentních diktátorů. Malý duch zažívá asi nekonečnou rozkoš, když může práskat velkým bičem. Ono to práskání je zvykem, kterého se někdo jen tak nezbaví, a může to mít v různých dobách různou podobu. Avšak všeho do času. Kdo chce ovládat všechny a všechno, dříve nebo později přestane ovládat sám sebe. A pak následuje fáze, kdy se mu ti, kteří se před ním dnes klaní, tak ho budou vroucně nenávidět. Vděk nelze u davu (neboli kolektivní duše) očekávat, to je proměnná veličina, která v reálném čase zavazuje, ale v jiných okolnostech a souvislostech přestává platit. Nelze si všechny opakovaně koupit, anebo je znovu a znovu zdiskreditovat nějakou kompromitující složkou.

Všechno má své limity. Čas nazrává, i když podle mého hodně pomalu, a další česká dočasnost se nebezpečně prodlužuje. Mějme na paměti, že vláda lidu není totéž, co vláda zmanipulovaného davu. Zmanipulovaný dav tvoří jen počet hlav, mezi nimiž nemusí být ani jeden skutečně svobodný občan. Takový dav je jen číslo o počtu kusů ve stádě. I proto je bezbřehá přímá demokracie tak ošidná, a bývá nezřídka lstivým nástrojem skryté totality.

České dějiny jsou dějinami věčných začátků. Nadšení střídá frustrace, obrodu a obnovu fáze demontáže a zkázy. Je na čase vystřídat etapu demontáže právního státu a svobodné společnosti (babišismus) fází opětovného vybudování svobodného a respektovaného státu. A to s bývalými kariérními komunisty možné není (ani s jeho firemní partají).