Herečka Jiřina Bohdalová FOTO: ČTK
FOTO: ČTK
GLOSA / V Uherském Hradišti dnes končí jubilejní, 50. ročník Letní filmové školy. Nabídla 223 projekcí, 155 filmů a řadu doprovodných programů, jimiž prošly tisíce převážně mladých lidí. Kdo jako já jezdil léta na karlovarský festival, musí být okouzlen atmosférou moravské akce, jež bez potřeby pompézních mediálních výstupů míří ke své podstatě – k filmové projekci. Ve svých šedesáti letech jsem prošel společně s dvacetiletým synem programem jako nůž máslem a navzdory generační propasti bylo naše nadšení srovnatelné.
Prozradím vám deset věcí, které bych bez letošní „školy“ nevěděl.
1.„Filmovka“ to nemívala lehké. Akce, která začínala jako uzavřený seminář pro filmové kluby, čelila tlaku režimu, který potíral vše, co nemohl mít tak úplně pod kontrolou. Netušil jsem například bizár, s nímž se svěřila programová ředitelka LFŠ Iva Hejlíčková: „Člověk si vzpomene a pousměje se, jak třeba v šedesátých letech museli návštěvníci Filmovky povinně na zájezd do JZD, nebo potom, když přituhlo, psát statě o tom, jak strana pomáhá filmovému vzdělávání. Dostali za to osvědčení, které jako klubisti museli mít.“
2. Fellini pořád funguje. Páteří letošního programu bylo ohlédnutí za filmy slavného italského režiséra. Přineslo mi překvapivé zjištění, že jeho plus minus půl století staré snímky jsou pořád plné života a zásadních sdělení. Proto mohl i synátor užasnout nad světem Federica Felliniho, v němž se pere tma nábožensky bigotní Itálie s modernitou, která do ní vtrhla po druhé světové válce.
3. Gruzínci taky umějí. Gruzínský film Panoptikon (režie George Sikharulidze) řeší téma dospívání v podobně rozporné době jako Fellini v Amarcordu z roku 1973. Otec osmnáctiletého Sandra odešel do kláštera, babička trpí tradiční postsovětskou nostalgií a kamarád jej vžene do party extrémních pravičáků – tímto jeho hodnotovým dilematem ovšem prostupuje všudypřítomná myšlenka na první sex. Pointa filmu je nádherná. Najděte si ho.
4. Opakování je matka moudrosti. Já viděl Felliniho Sladký život v průběhu mnoha let snad po šesté a znovu jsem jej spatřil novýma očima. Respektive, důležité mi dnes přišly jiné scény než koupání ve fontáně di Trévi s nádhernou Anitou Ekbergovou a atraktivní honičky paparazziů na motorkách za senzací. (Mimochodem, věděli jste, že výraz „Paparazzo“ vynalezl právě Fellini v tomto filmu. Jmenuje se tak Marcellův přítel a zuřivý bulvární fotograf.) Třeba scéna s tátou, s nímž Marcello po létech odloučení už nedokáže navázat hlubší vztah. Anebo ta s mladou servírkou, která je metaforou našich ztracených snů.
5. Krejčík byl opravdu výborný režisér. V Hradišti jsem poprvé viděl jeho film z 1959 Probuzení o partě „pásků“, hledajících prachy a taky smysl života. Bylo skvělé vidět na jednom místě tolik talentu, který se během několika let rozvine naplno. Poprvé tu zazářila fantastická Jana Brejchová, které sekundují Petr Kostka, Jiří Kodet, v epizodních rolích vidíme už výrazné Vladimíra Menšíka a Jiřího Sováka. A vlastně i režisér Jiří Krejčík měl teprve před sebou svůj masterpiece Vyšší princip. S ohledem na to, že film vznikal v době, kdy produkci ještě pořád ovládal socialistický realismus, je to neuvěřitelně plnokrevná podívaná s atmosférou West Side Story, muzikálu, jenž ovšem bude mít premiéru až o dva roky později.
6. Japonci točili skvělé němé filmy. Úžasnou podívanou nabídl snímek mně naprosto neznámého režiséra Jasudžira Ozu. Jeho němý snímek z roku 1932 Narodil jsem se, ale… o dvou brášcích, prožívajících „krizi důvěry“ ve svého tatínka, je plný poezie, svérázného humoru a na svou dobu neuvěřitelně civilního herectví. Projekci doprovodilo živé piano, jakož i performance, které se říká „benši“, což je online dabing přímo na jevišti. Jedním slovem úchvatné!
7. Nepochopit Lynche je v zásadě v pořádku. Retrospektiva Davida Lynche poutala mimořádnou pozornost, projekce Modrého sametu ve Sportovní hale mi bohužel utekla o pár míst. Jakmile před vás pořadatel postavil sochu zmrzliny, byl konec. A tak jsem musel vzít za vděk rozhovorem ve Filmových listech, kde Lynchův vykladač, americký spisovatel David Bushman přiznává nejistotu, která mě u filmů kultovního režiséra provázela vždycky: „Nemám pocit, že bych musel vyjít z kina a filmu kompletně rozumět. Lynch říká, že život nedává smysl, tak proč by měly filmy?“ Tohle tvrzení mě dost uklidnilo.
8. Datová žurnalistika umí být šťavnatá. Redaktoři Českého rozhlasu zpracovali data Národního filmového archivu a podělili se s festivalovým publikem o zajímavá čísla. Věděli jste například, že Jiřina Bohdalová se během své přebohaté, pětaosmdesát let trvající filmografie, potkala v českých filmech s 1796 (!) herci, že nejfrekventovanějším slovem v názvech českých filmů je „žena“ a že když obsadíte do filmu Marka Vašuta, statisticky nikdy nezískáte Českého lva?
9. Dědictví přežilo jen zčásti. Dědictví aneb Kurvahošigutntág se v Hradišti odehrálo tam, kde je mu dobře – na ulici, na náměstí proměněném v letní kino. Diváci znají každou hlášku a vytvoří pod širým nebem neopakovatelné echo. Kritické přijetí filmu s vročením 1992 mělo proměnlivou historii, kdy prvotní odsudek pro estrádní lacinost postupem doby nahradilo přiznání, že režisérka předpověděla dobu s mistrovstvím Baby Vangy (viz poslední replika: „A teď si vám koupím všechny.“). S odstupem let bych řekl, že pravda je někde uprostřed – film bezesporu trefil téma doby, na druhou stranu si spoluautor scénáře Bolek Polívka ukradl pro sebe show do té míry, že se opakuje a bortí stavbu celého snímku.
10. Tvrdá práce. Letos se v Hradišti promítalo už v sedmi sálech, z nichž většina nebyla klimatizovaných. V třicetistupňových vedrech bylo tak sledování i těch nejnapínavějších a nejsugestivnějších příběhů těžká řehole, k níž patřily i tvrdé, nepolstrované sedačky. Člověk si uvědomil, jak lidstvo zpohodlnělo. Příště se „do školy“ vrátím v cyklistických kalhotách s vystýlkou. Ale přijedu určitě!
