Už došlo na to, že se začíná mluvit o „občanské neposlušnosti“. Je jasné, že je to výraz frustrace, když běžné způsoby, jak ovlivnit život v zemi, selhávají. Vidět činovníky Hradu, jak si dojednávají postup proti jinému ústavnímu činiteli s cizí mocností, a ministra Metnara, jak v době mimořádného stavu najednou začne mluvit o vládnutí premiéra bez Parlamentu a možná i bez vlády, to nemá precedens. To se nedá omluvit řáděním žádného viru. To je nástup mloků, jak je popsal Karel Čapek. Žádná virová pandemie tohle neospravedlňuje.

Občanská neposlušnost znamená, že občan odmítá dodržovat určité zákony státu nebo požadavky a příkazy vlády nebo okupační moci. Pokud jde o okupaci, je to jasnější. Problém nastává tam, kde je vlastní vláda slouhou okupantů, jako tomu bylo po roce 1968 u nás. Bylo tomu tak i předtím, proto se u nás mohlo popravovat a mučit na pokyn sovětských poradců.

Za normalizace se už nepopravovalo, ale moc kolaborantů byla podepřena statisícem cizích vojáků. Je tu samozřejmě paradox, že režim mohl vraždit a krást, ale občan by něco takového dělat neměl.

Ačkoliv občanská neposlušnost znamená někdy porušování zákona a nerespektování autorit, ve skutečnosti je za ní úcta k zákonu a autoritám. Nejde o svévolnou anarchii. Snahou neposlušných je poukázat právě na to, že obojí je mocí pošpiněno. Klasik občanské neposlušnosti Martin Luther King jr. (pojem sám je ale starý už dvě stě let) také řekl, že „jakýkoli člověk, který porušuje zákon, o kterém mu svědomí řekne, že je nespravedlivý, a ochotně přijímá trest tím, že zůstává ve vězení, aby ve společenství probudil svědomí ohledně nespravedlnosti zákona, v té chvíli vyjadřuje nejvyšší úctu k právu“.

Důležitá je diagnóza, v jakém stavu se stát a společnost nacházejí. Ještě nedávno jsme mohli říci, že stát je zjevně v mnoha ohledech nefunkční, ale v jiných pořád ještě funguje. Volby tu byly ovlivněné velkými penězi pochybného původu, což vedlo k tomu, že hlasy nepříliš myslících občanů pozvedly k moci podivné figury s totalitní minulostí a totalitními praktikami v současnosti. Virová krize ale ukazuje, že stát není schopen své funkce pořádně plnit a některé občany, třeba seniory nebo zdravotníky, jako by odepsal. Ve smyslu „povolených ztrát“. Když se zavede válečná rétorika, tak lze ztráty pochopit, ne?

Svoboda slova je tak nějak možná, ale možnost proniknout se slovem rovným způsobem ke každému je oligarchizací médií okleštěna, takže výsledkem je karikatura svobody. Televizní debata, kde vede monolog premiér, nebo v „duelu“ vystupují dva vládní politici, je výsměch.

Litera ústavy se tak trochu dodržuje, protože tvůrce ústavy nenapadlo, že se k moci dostanou cynici, kteří využijí především řádky, které v ní napsané nejsou. Kdyby se měl předvídat každý úskok, musela by být ústava ve svazcích připomínajících malou knihovnu. Až dojde na vážně myšlené nápady zrušit Senát nebo změnit volební systém, aby zvýhodnil velké strany (už se o to pokusili Klaus a Zeman za „opoziční smlouvy“), půjde do tuhého. Stav krize ale už do značné míry vyřadil ze hry Sněmovnu.

Občanské neposlušnosti je několik typů.

Jeden je založen na porušování zákona, který občan považuje za nemravný. Tam by mohli patřit lidé, kteří ukrývali uprchlé otroky, Židy nebo odbojáře, nebo dnes budou skrývat uprchlíky, po kterých státní moc pátrá. Když duchovní bez státního souhlasu „mařil výkon státu nad činností církví“, jednal správně. Když někdo nedovoleně opustil republiku (protože dovoleně nemohl) a emigroval, měl na to základní lidské právo. Teď vidíme, že máme zákaz republiku opustit, a přitom v mezinárodních paktech o lidských právech, které nás zavazují, je jasně řečeno, že člověk má právo svou zemi opustit a zase se do ní vrátit. Nepustit do země cizího občana, to se dá zdůvodnit. Zakázat vlastním lidem vycestovat je nepřípustné.

Občanská neposlušnost „založená na spravedlnosti“ nastává, když občan porušuje nebo kritizuje zákony, aby prosadil nějaké právo. To byl případ amerických černochů během hnutí za občanská práva nebo disidentů ve východním bloku.

Občanská neposlušnost „založená na politice“ nastává, když člověk neuposlechne zákon, aby tak změnil politiku, kterou považuje za vážně chybnou.

Jak jsme na tom my? Problém je v tom, že žijeme v zemi, kde donedávna ani tak nešlo o porušování zákona, ale o jeho obcházení nebo zneužívání. Když vláda tehdy ještě bez důvěry a vedená agentem StB (vydaným navíc trestnímu stíhání) už na počátku svého vládnutí prováděla čistky na ministerstvech a dosazovala své poslušné služebníčky do různých funkcí, byla to mocenská zvůle, ale nemusel se hned porušit zákon. Stejně tak může vyčistit a „obrodit“ televizi a rozhlas a žádný soud, ani kdyby v něm seděl zarytý antibabišovec, s tím mnoho nenadělá. Poslat někam finanční kontrolu je legální. Že každá nakonec něco najde, protože nepořádek je všude, a že se to pak propagandisticky nafoukne jako „chaos“, plýtvání, porušování, selhání, trestuhodná nedbalost, atd., je jasné.

Masové a opakované demonstrace jsou účinné. Lidé jako Putin to vědí a jejich dušička se při pomyšlení na ně vždy o něco zmenší. Budou hlásat husákovský klid na práci, čímž myslí své „makání“. Klid na metastázování nekontrolované moci, přihrávání peněz sobě a kámošům, údernictví, pokud jde o lhaní a demagogii, strhávání tibetských vlaječek a odstraňování nepohodlných kriminalistů. Tento klid mít nikdy nemají. Mají být permanentně neklidní a je třeba se o to postarat. Teď jsme ovšem v situaci, kdy se žádné shromažďování provozovat nesmí. Ideální situace na expanzi nekontrolované moci.

Prezidentská volba ukázala, že údajná pražská kavárna čítá přinejmenším tři miliony lidí, což už je dost velký podnik. Jenže stejně tak průzkumy ukazují, že většině lidí  porušování jejich svobod možná ani nevadí, protože stejně nevěděli, co si s nimi mají počít. A nakonec máme podruhé na Hradě člověka, u kterého je podezření na velezradu už namístě. Arogance Zemanova posluhy Ovčáčka ukazuje, že někteří lidé nepochopili nic. Jsou pocitem moci tak zfetovaní, že ztratili smysl pro realitu a myslí si, že ji vytvářejí a ovládají oni.

Pokud na rozkladu státu pracují ti, kdo ho vedou, jaké výčitky by mohli mít občané, kteří se proti tomu vzbouří? Co by ještě tak mohli pokazit nebo ztratit? Lůza není v ulicích, lůza jsou oni. A jsou tam, kde dávno neměli být, a je akutní potřeba, aby tam nebyli.