NEZNÁMÉ PŘÍBĚHY FILMŮ / V 60. letech obdržely Oscara za nejlepší neanglicky mluvený film Obchod na korze (1965) a Ostře sledované vlaky (1966), nominaci získaly Lásky jedné plavovlásky (1965) a Hoří, má panenko (1967). Na aspoň částečně podobný úspěch si pak československá kinematografie musela počkat do nominace Vesničky mé střediskové (1985) Jiřího Menzela a po něm na Jana Svěráka (* 6. 2. 1965). Až on vystoupal po jednotlivých krůčcích zas na vrchol. Nejprve ziskem studentského Oscara za ještě famáckou dokumentární mystifikaci Ropáci (1988), pak nominací na Oscara za komedii Obecná škola (1991), nakonec jeho převzetím za další komedii Kolja (1996).

Zapomenout se ovšem nesmí, že kromě Ropáků, které si napsal Jan Svěrák sám, stál za těmito úspěchy už od Vesničky mé střediskové také, či možná především, jeho otec, scenárista Zdeněk Svěrák (* 28. 3. 1936). To on do značné míry stvořil svět a ducha těchto filmů, jejich humor i lidský a společenský rozměr. To srovnání se může zdát nepřípadné, ale právě Zdeněk Svěrák jako by paralelně se svým scenáristickým antipodem Vladimírem Körnerem (* 12. 10. 1939) zkoumal a rentgenoval mělčiny i hlubiny českých povah, oba s až protikladným akcentem založení zřejmě i svých vlastních povah. Körner často s důrazem na tragickou bezvýchodnost lidského konání, Svěrák s vyzdvižením zejména jeho komických a nostalgických paradoxů.

Hudba, ta to bere šmahem

Takový je i Kolja, komedie, která začíná v krematoriu… Pětapadesátiletý violoncellista Louka (Zdeněk Svěrák), vyhozený z filharmonie, tu vyhrává s kolegy pozůstalým, je tak trochu sukničkář a pořád švorc, marně lítá z kšeftu do kšeftu. Nestíhá, potřeboval by na převoz svého rozměrného nástroje automobil. Stačil by trabant, jenže kde na něj koncem 80. let vzít 20 tisíc? A to si ještě přilepšuje zlacením nápisů na hrobech, pět korun za písmeno. Spásonosný nápad přinese hrobník Brož (Ondřej Vetchý), který Loukovi nabídne, aby se naoko oženil s příbuznou hrobníkovy tety Tamary (Lilian Malkinová), Ruskou, která by tak získala české občanství.

Za nabídnutých 40 tisíc by si mohl koupit trabanta a ještě u Brože splatit část svých nemalých dluhů. Louka ale chce mít svůj klid bezdětného starého mládence, navíc je idealista, řídící se stejným principem, jakým žije jeho láska hudba, kterou „nezajímají rasy a národy. Ta to bere šmahem“. Návštěva v rodném městečku ovšem jeho odhodlání zvrátí. „Perestrojka se týká všech,“ hlásají novinové titulky, komunisti si postavili nový sekretariát, zato maminka (Stella Zázvorková) by na domě potřebovala nové okapy a vůbec netuší, že její syn přišel o místo koncertního mistra kvůli bratrovi emigrantovi, kterého mu ještě dává za příklad úspěchu a pracovitosti.

Mamánek otčímem

O vzniku příběhu filmu vydali svědectví jak oba Svěrákové, tak filmový historik Pavel Taussig (1949–2023), který je v titulcích uveden jako autor námětu. Ve stejné době, kdy se Zdeňkem Svěrákem připravoval pro Českou televizi pořad Úsměvy českého filmu (1995), měl už Svěrák rozepsaný příběh houslisty vyhozeného z filharmonie, a nevěděl, co s ním dál. V tu chvíli mu Taussig nabídl zápletku s fingovanou svatbou, která měla za následek, že houslista se proměnil v cellistu, aby se tak radikálně zdůvodnila jeho neodkladná potřeba peněz na auto.

Taussig vycházel ze skutečného příběhu občanky SSSR, která u nás žila díky úřednímu sňatku, pak ale emigrovala ze zájezdu s Čedokem na Západ. Vzala s sebou i svého malého synka z předchozího vztahu. Taussiga ale napadlo, co by se stalo, kdyby ho tu otčímovi nechala, do jakých asi obtíží by upadl. A to nejen administrativních, nýbrž i osobních. U Taussiga to byl totiž ještě poněkud zanedbaný archivář, stárnoucí mamánek, který po autě toužil jen kvůli tomu, aby mohl matce snadněji dovážet zeleninu ze své zahrádky. Sňatkem s Ruskou popudil své nejbližší okolí, její emigrací zase upadl v hluboké podezření sám.

Estébácké mlýny

Nouze naučila Dalibora housti, a tak přece jenom i Louka bere, co se mu tak samo nabízí. Absolvuje obřad s nevěstou Naděždou (Irina Livanovová), která by mohla být jeho dcerou, ale má pětiletého syna Kolju (Andrej Chalimon), pak i svatební veselí a v rozverné opilosti také trapný pokus o společnou noc. Získané peníze jsou však na svém místě v jeho náprsní kapse a vzápětí se řítí trabant s okapovými rourami na střeše na venkov. Louka si užívá, i když vdaná kolegyně, zpěvačka Klára (Libuše Šafránková), kterou konečně přednedávnem svedl, je na něj roztrpčena a život mu kalí normalizační dotěrnosti, jako povinné vyvěšování praporků, vynucované domovnicí Buštíkovou (Slávka Budínová). Jenže to podstatné ho teprve čeká.

Naděžda totiž emigruje do západního Německa, Kolju nechá u Tamary, tu zas odvezou do nemocnice a Kolja zůstane viset na krku Loukovi, který rusky neumí a ke zvířatům i dětem má těžce odtažitý vztah. V bohémském příbytku své malostranské věže se náhle musí postarat o tvorečka, který je z nastalé situace ještě zaraženější než on sám. Navíc může jen čekat, až se o jeho případ začnou zajímat estébáci. „Dřív nebo pozdějc si pro vás stejně přijdou,“ prorokuje mu hrobník, který ho do všeho namočil. „Oni melou pomalu, ale jistě, pane Louka, jako boží mlejny.“

Herodes a děvkař

„A tak můj muzikant dostal zčistajasna příběh,“ napsal Zdeněk Svěrák v úvodu k edici literární povídky Kolja v knize Filmové příběhy (2015). Teprve propojením obou motivických linií se totiž také začalo vylupovat ideové pozadí, které Jan Svěrák v původní otcově látce postrádal. „Byla to legrace, ale jinak jsem v příběhu marně pátral po hlubším smyslu nebo myšlence a to mě docela trápilo. Táta se tím záměrně nezabývá. Věří, že jakákoli konstrukce či pokus implantovat dílu myšlenku je faleš, která je pak už z dálky vidět.“ Tak to Jan Svěrák napsal k vydání literárního scénáře Kolji v publikaci 3x Oscar pro český film (1998).

A Zdeněk Svěrák skoro po dvaceti letech dodal: „Podle režiséra Jana Svěráka je film o tom, že starý mládenec navzdory všem patáliím, kterým kvůli malému Rusovi čelí, prožívá vlastně vzácné období. Objeví v sobě cit, který neznal, a zodpovědnost, kterou bychom u sebestředného člověka nečekali.“ Tím je také zdůvodněno, proč se titulní dětská postava filmu objevuje na scéně až v jeho čtyřicáté minutě: aby mohl být Louka vykreslen právě v této proměně, musí být nejprve představen ve veškerém svém jáství, až herodesovské otrlosti a sobectví, jaké projeví například při návštěvě početné rodiny hrobníka Brože. Nevadí, že mezi kolegy oplývá poněkud cynickým humorem děvkaře a může tak sklízet i sympatie jako jiné podobné postavy, které už předtím Zdeněk Svěrák zahrál. Právě v tom spočívá divákova nejistota, co si má o Loukovi myslet, a tedy i tragika konečného vyznění filmu.

Neštěstí ve štěstí

Kolja vynuceným soužitím s Loukou rozbije napadrť jeho intimní zónu, rozvrátí i záletnické eskapády s mladou violoncellistkou Blankou (Sylvia Šuvadová). Nakonec se otčím ještě dozví, že „babuška“ Tamara zemřela a kluk už má jen jeho. Přes veškerou snahu se ho zbavit prostřednictvím úřadů či své matky se však postupně začne pod vlivem Koljovy dětské naivity Loukova citově okoralá a pragmatická duše proměňovat. „Buď hudba, nebo rodina,“ zastává ale striktní názor matka, a když navíc zjistí, že je chlapec z národa vojenských okupantů z roku 1968, kteří jí parkují před domem, má u ní Louka utrum.

Doma na něj naopak čeká z téže příčiny předvídané předvolání k výslechu. Kolju musí vzít s sebou, nemá ho kdo hlídat, a společně prožité trauma je citově sblíží, když Kolja opakuje arogantní oslovování Louky estébákem Novotným (Miroslav Táborský) „milej zlatej“ a Louka mu odpovídá: „No vidíš, eště dva tři výslechy a budeš umět česky.“ Vlastní nepozorností pak ztratí Kolju v metru, ale vzájemný strach už je propojí opravdově. Ze sukničkáře se stává pozorný otec, jehož milenky, včetně Kláry, mu pomáhají doučit se to, co mu dosud v emoční výbavě scházelo.

„Já bych to do sebe taky neřek,“ uzná, když mu to Klára připomene. A odrazí i asociální nápor sociální pracovnice Zubaté (Regina Rázlová), která chce Koljův problém bezohledně řešit přes sovětskou ambasádu. Všechno vyřeší až listopad 1989: štěstí znovunabyté svobody a Loukova návratu do filharmonie je zároveň jeho neštěstím, protože pro Kolju, který už se stal součástí jeho emocionálního světa, si přilétá jeho matka. 

Síť na diváka

Podle Jana Svěráka vznikal otcův scénář pomalu: „Dvě stránky denně. Souká svou látku jako pavouk.“ Hotová síť ale nese všechny znaky detailní prokomponovanosti a motivické propojenosti, stejně jako významotvorné a náladotvorné ukotvenosti, umocňované ještě vynalézavou a atmosféricky působivou kamerou Vladimíra Smutného. Dějem symbolicky putuje a pableskuje například domnělý šperk, ve skutečnosti bižuterní cetka nalezená v okapovém žlabu, anebo loutkové divadlo, které Louka přiveze od matky a Kolja si z něj na základě docházky do Loukovy práce vytvoří domácí krematorium. Tady všude se střídá komično až groteskno s posledními věcmi člověka, vznosná doprovodná hudba Ondřeje Soukupa s hudební klasikou (Dvořák, Suk, Fibich, Mendelssohn-Bartholdy, Čajkovskij, Smetana).

Samotné natáčení probíhalo od 21. 8. do 31. 10. 1995 a kromě Prahy, jejích krematorií, hřbitovů, restaurací, ulic, náměstí a letiště se s ním filmaři dostali i do Úštěku, Nymburka, Františkových Lázní a na šumavský Antýgl a řeku Vydru. Loukův podkrovní byt imituje podobu věžního bytu režiséra Zdeňka Podskalského u Malostranského náměstí, protože v něm ale rodina natáčení nepovolila, byl postaven v ateliéru (architekt Miloš J. Kohout).

Roli Zubaté odmítla Podskalského ovdovělá partnerka Jiřina Jirásková, na roli Kláry aspirovala chvíli Magda Vášáryová. Epizodu starožitníka sehrál, jak popisuje v knize Český biják (2009), s velkými nervy autor námětu Pavel Taussig, fotografa kolega režisér Filip Renč, Andrej Chalimon, představitel Kolji, byl nalezen v jedné z moskevských školek. Snímek se natáčel jako koprodukce Biografu Jan Svěrák, České televize, anglické firmy Portobello Pictures a francouzské Pandora Cinema. Stál 28 milionů, podle analýzy scénáře ho však čekala mizivá finanční návratnost, Francouzi proto trvali na přeložení děje do současnosti, na natáčení v angličtině, taky na změně názvu. To všechno se, evidentně naštěstí, podařilo odvrátit, koprodukční účast z ciziny otevřela naopak zahraniční trhy.

Nesnesitelná lidskost bytí

Premiéra Kolji se odehrála 15. 5. 1996, do konce roku 1997 se na něj přišlo podívat 1 345 369 diváků, tržby dosáhly výše 44 928 135 Kč. Další desítky až stovky tisíc diváků přišly ve dvacítce zemí Evropy, např. na Slovensku (82 050), ve Francii (174 458), Itálii (227 759), Německu (630 077), Velké Británii (134 537). Koncem roku 1997 proběhlo tiskem, že se už promítal ve 40 zemích světa, včetně Ruska a USA, kde utržil skoro 6 milionů dolarů. Kromě Oscara se stal držitelem Zlatého glóbu za nejlepší zahraniční film, šesti Českých lvů, mj. za střih Aloise Fišárka, a množství festivalových cen od Tokia, Benátek či Madridu až po Plzeň, Ostrov nad Ohří a Nové Město nad Metují. U kritiky však moc nepochodil.

Nemusím chodit daleko, sám jsem v Literárních novinách psal 17. 7. 1996, že je Kolja „vyšroubován“ skoro „až k nesnesitelné lidskosti bytí“ a že „na škodu věci odvyprávěli tentokrát tvůrci příběh filmu předem v mnoha reklamních rozhovorech, takže vlastní zážitek je tak trochu bez překvapení, navíc osobní vztah stárnoucího hudebníka k ruskému chlapci se v závěru řeší poněkud falešně přesmykem k listopadovému cinkání klíči. To jsou akcenty u Svěráka staršího nezvyklé, u mladšího jako bych zase cítil, že jeho spektakulárnímu vidění už jsou české látky příliš těsné. Ale je to biograf jako za Jindřicha Plachty nebo Hugo Haase – v tom měl autor námětu Pavel Taussig čich“.

České flagelantství

Někteří kolegové byli ovšem ještě nemilosrdnější. Andrej Stankovič nazval jeden svůj článek dokonce zoufale Co dělat, když Kolja vítězí (Kritická Příloha Revolver Revue č. 7, duben 1997), i když se v něm filmu vůbec nevěnoval, a název pak převzala i jeho posmrtná kniha z roku 2008. Jan Rejžek (Český týdeník 24. 5. 1996) ho označil rovnou za kýč a výsledek vypočítavé svěrákovské podbízivosti. Jiří Peňás si přisvojil jako kladivo na Svěráky stejně jako já Milana Kunderu, aniž by připustil, že právě koexistence Kundery i Svěráka tvoří třeba jakousi společnou hodnotu české kultury. Výraz „laskavé retro“, který pro film použil Vladimír Wohlhöfner (Český týdeník 17. 5. 1996), se stal rychle skoro nadávkou, stejně jako svěrákovský sebeironický slogan „hezký český film“ (Mirka Spáčilová, MFD 15. a 16. 5. 1997).

Zcela rozcupován byl Kolja v diskusním pořadu České televize Na tenkém ledu (1997); v anketě, kterou jsme ke stovce let česko-slovenské kinematografie uspořádali s mojí paní Ivanou Lukešovou v rámci Projektu 100 – zima 1998, se spolu s Vláčilovou Holubicí (1960) umístil na 32. místě. Střih: 1. 2. 2020, anketa českých filmových kritiků o nejlepší český film 1990–2019. 1. místo: Kolja. Časy se mění a my se měníme v nich. Anebo tu odpadla konkurence „zlatých šedesátých“? Nebo už převážil odstup, nadhled, vstřícnost? Nebo jsme se přestali stydět za vlastní dojetí? Anebo za dnešní mezinárodní konstelace už film vypráví i „o něčem jiném“? Nebo je téma muž a dítě prostě věčné? Kdo to ví, odpoví?