Putinova socha na jedné z hlavních ulic v centru ukrajinského Kyjeva FOTO: ČTK/AP/Efrem Lukatsky
FOTO: ČTK/AP/Efrem Lukatsky
ESEJ / Rok 1965 byl pro ukrajinské disidentské hnutí přelomový. Tehdy sovětský režim uvěznil celou řadu ukrajinských intelektuálů. Z literárních vědců a básníků se okamžitě stali obránci lidských práv a advokáti. V témže roce mladý literární kritik Ivan Dzjuba napsal esej „Internacionalismus, nebo rusifikace?“, v níž obviňoval sovětské vedení z koloniální politiky vůči Ukrajině. Dzjuba vysvětloval, že právě ruský jazyk a kultura se stávají nástrojem sovětského imperialismu. Byl uvězněn v roce 1972, nicméně rusifikace Ukrajiny, před kterou varoval, trvala dalších padesát let.
Podzimní Charkov působí opuštěným dojmem. Siréna leteckého poplachu utichá jen sporadicky. Už dlouhou dobu je město cílem neustálého ruského ostřelování řízenými leteckými bombami. Navzdory tomu jde i během třetího roku velké války život dál. V Ševčenkových sadech se procházejí matky s dětmi a venkovní zahrádka restaurace Krystal praská ve švech. S Antoninou Rjabokiňovou, s níž právě vedu rozhovor, sedíme uvnitř.
„Kágébák nám vysvětloval, že v SSSR nejsou Ukrajinci ani Rusové. Je tam jenom sovětský člověk. Ten všechny národy zastřešuje. Ale je příznačné, že mluvit měl takový člověk právě rusky,“ vzpomíná paní Antonina na svou práci vychovatelky v charkovské školce v sedmdesátých letech. Stranická indoktrinace začínala v SSSR už ve školkách. „S dětmi jsme každý rok připravovali dvě besídky. V celém programu mohla být jedna básnička v ukrajinštině, kdežto zbytek měl být rusky. Nebo bylo dovoleno, aby děti zatancovaly ukrajinský lidový tanec hopak, ale v tom případě už bez ukrajinské básničky.“
Takové, řekněme, maličkosti postupně odsouvaly ukrajinskou kulturu do pozadí a jazyk byl marginalizován. Paní Antonina pracovala také jako učitelka v malém městě Kirovsk (nyní Holubivka) v Luhanské oblasti. Tam byla situace podobná: „Byly tam dvě školy. Jedna přímo v centru, ta byla skvělá, co se vybavení týče. Do ní dojížděli Rusové. Kdežto škola č. 6 se nacházela v okrajové čtvrti. Přijdu tam – a všichni mluví ukrajinsky. Žáci i učitelé. Ovšem když jsme dostávali výplatu, ukázalo se, že učitelka ruského jazyka a literatury bere nejvíc. Teprve tehdy jsem se dozvěděla, že učitelům ruštiny platili více než učitelům angličtiny nebo němčiny. Šokovalo mě to. Jakýkoliv učitel vydělával méně než učitel ruštiny.“
Internacionalismus, nebo rusifikace?
Poznámka paní Antoniny o kágébákovi, který vysvětloval vychovatelkám, že „v SSSR jsou jenom sovětští lidé“, dobře ilustruje logiku „národnostní otázky“. Sovětská národnostní politika byla pružnější než za dob Ruského impéria. Jestliže dříve byly ukrajinský jazyk a kultura zkrátka zakazovány, neboť byly vnímány jako hrozba, tak sovětská hesla „internacionalismu“ a výzvy k bratrství a spravedlnosti, doplněné zvlášť na začátku 20. let dvacátého století politikou tzv. „korenizace“ neboli „zakořenění“, dodaly sovětskému projektu vskutku lákavou podobu.
To vše přispívalo k návratu ukrajinštiny do veřejné sféry, ale již v následujícím desetiletí došlo k stalinskému „velkému ústupu“, který vedl k omezování ukrajinizace a skončil terorem proti ukrajinské inteligenci a rolnictvu. Kanadský historik Serhij Jekelčyk trefně poznamenal, že „pokud byl ve dvacátých letech SSSR státem rovnocenných národností a nerovnocenných tříd, tak na konci let třicátých se proměnil na stát rovnocenných tříd a nerovnocenných národností, přičemž centrum bylo čím dál více ztotožňováno s ruským národem“. Sovětský svaz se navracel k tomu, čím odjakživa ze své podstaty byl – reinkarnací Ruského impéria, jenom pod jinými vlajkami.
Ruská kultura byla upřednostňována v mnoha oblastech – ať už v podobě všudypřítomných památníků Puškina, „jediné správné“ interpretace historie, nebo přímo v ruském jazyce, který získal status „jazyka mezinárodnostní komunikace“. To vše jako těžké břemeno utlačovalo jiné národnostní kultury. Hesla se proměňovala: „bratrství národů“, „spojení národů“, „utváření sovětského národa“, ale skrz všechna prohlášení a plakáty čím dál výrazněji prostupovala koloniální podstata sovětské politiky. Natolik, že Ivan Dzjuba vznesl jednoduchou otázku: „Máme tady ještě pořád internacionalismus, nebo už je to vlastně rusifikace?“ Boj proti diskriminaci podle národnostního kritéria se stal jádrem ukrajinského disidentského hnutí.
Systém umožňoval zdánlivou volbu – Ukrajinec si mohl vybrat, zda bude komunikovat ukrajinsky, či rusky. Ovšem ruština dominovala ve školách, dávala šanci dostat se na univerzitu a získat lepší práci. Ruština byla známkou loajality vůči systému. Rusky hovořila vláda a armáda, v ruštině se konaly konference a mezinárodní setkání.
Dzjuba říkal velkým městům na Ukrajině „rusifikační mlýnky na maso“, neboť právě sem sovětské vedení z Moskvy záměrně nasazovalo novou elitu – ruskou nebo rusifikovanou. A člověk se ocitl před volbou: být na stejné úrovni jako progresivní, „elitní“ rusko-sovětské společenství, nebo zůstat na okraji se svou „zaostalou“ ukrajinskou identitou. A sovětský rusifikátorský mlýnek na maso nezadržitelně mlel.
„Neviditelnost“ Ukrajinců
Halyna Kucová je vyučující na univerzitě a krajská zastupitelka. Přestěhovala se do Charkova v posledních letech existence sovětského impéria. Vzpomíná na tehdejší město jako na „šedé“ a „poruštěné“. Stejně jako jakýkoliv jiný ukrajinsky mluvící člověk i ona pocítila sama na sobě ponižující stereotypy v plné síle: „Vzpomínám si, jak jsem jednou vedla dceru do bazénu, bylo jí tehdy pět nebo šest let, pomáhala jsem jí s převlékáním. Slyším, jak za mnou někdo rusky říká: ‚Taková solidní ženská, a jakým jazykem mluví.‘ A tohle nebyla žádná výjimka, podobné věty jsem slýchávala často: ‚Slušně vypadající, krásná ženská, co ta mezi nimi dělá?‘ Čili stereotyp: co je ukrajinské, je příšerné, špinavé, zaostalé.“
Ani poté, co Ukrajina v roce 1991 získala nezávislost, se situace příliš nezlepšila. Naopak, postsovětské rusifikované elity „zapustily kořeny“ ve velkých městech a vládních úřadech. Otevřeně urážet ukrajinskou kulturu už nebylo možné, ale začalo to, čemu Halyna Kucová říká „politika neviditelnosti“. „To je můj vlastní termín. Vezměme si například hladomor v letech 1932–1933. V Charkově je jím nasáklý každý parčík, Charkov byl jedním z epicenter sovětského hladomoru. Viktor Juščenko, který se v roce 2005 stal prezidentem, nařídil ihned uctít památku této tragédie. O tři roky později zde byl tedy vztyčen velký pomník hladomoru – na obchvatu, za Charkovem. Dostat se tam je prakticky nemožné. Čili památník existuje, ale udělalo se všechno pro to, aby taková místa ukrajinské historie nebyla moc na očích.“
Podobná situace se opakovala, když se na počest zabitých demonstrantů během Euromajdanu přejmenovávala náměstí po celé Ukrajině. V Charkově se pro „Hrdiny nebeské setniny“ našlo místo až dále od centra. Stejnou strategii „neviditelnostі“ zastupitelka popisuje také v souvislosti s každoročním průvodem vyšyvanek, kdy Charkované vyrážejí na hlavní náměstí ve městě v národním oděvu. „Upozorňovali nás, že náměstí uzavřou, abychom tam nechodili. Postavili tam policejní kordony a nařídili nám, ať zůstaneme tady, že nemá cenu chodit dál. Jenomže přišlo několik tisíc lidí, takže se na to policie prostě vykašlala a nechala nás projít. Taková politika byla ještě před pár lety, teď se to všechno samozřejmě mění.“
Proti proudu
Přestože rusifikace měla mnohostranný charakter, jejím zdaleka nejintenzivnějším kanálem byl vzdělávací systém. V mnoha regionech Ukrajiny fungovala rusifikace i po roce 1991. Marharyta Fedorenková vzpomíná, jak začala v roce 2016 chodit na lékařskou fakultu Charkovské univerzity V. N. Karazina. Jednalo se o typickou situaci – do hlavního města regionu přijela z malé obce, mluvila ukrajinsky. Mezi více než stovkou lidí mluvila ukrajinsky sotva desítka. Prakticky všichni z velkých měst, ať už z Charkova, nebo z Kyjeva, mluvili rusky.
„Začíná první seminář v ruštině. Bylo to pro mě hrozné dilema. Rozhodla jsem se navzdory všemu odpovídat ukrajinsky. Ale studijní materiály jsme pochopitelně dostali v ruštině. Chystala jsem se na první hodinu, materiály jsem si překládala. Jedna z ukrajinsky mluvících spolužaček mě přesvědčila, že to pro mě bude těžké. Takže jsme my všichni ukrajinsky mluvící studenti začali odpovídat rusky, i když mezi sebou jsme ještě pořád mluvili ukrajinsky.“ Tento „neviditelný tlak“ byl všudypřítomný. Posměšné pohledy spolužáků, problémy s učením i případy přímé diskriminace, kdy se ukrajinština stala „cejchem“, byly pro absolutní většinu sedmnáctiletých studentů prvního ročníku nelehkou zkouškou.
Marharyta nebyla výjimkou, po nějaké době začala mluvit rusky. Ivan Dzjuba měl pravdu, velká města stále ještě fungovala jako rusifikační mlýnky na maso: „Člověk se dostane do kolektivu mediků, který ho prostě zadusí. Tehdy se se mnou stalo možná to nejhorší, co se člověku může stát – zapření sebe sama. Ty dva roky si moc dobře pamatuji – ruskojazyčné dva roky, ten depresivní stav. Touha zapadnout do kolektivu, tlak a zesměšňování. To je šovinismus.“
Vnitřní konflikt trval dva roky. „Když jsem jezdívala domů k mamince, bylo mi jasné, že s ní rusky mluvit nemůžu.“ Taková „jazyková schizofrenie“ byla častým jevem – Ukrajinci často ukrývali svůj jazyk za stěnami vlastních obydlí, kdežto na veřejnosti používali ruštinu. Pro Marharytu to skončilo v momentě, kdy ruská armáda překročila hranice její země. „24. února 2022 jsem odjela k mamince. Charkovská oblast se prakticky ocitla pod okupací – Rusové byli dvě vesnice od nás. Tehdy jsem přehodnotila svůj přístup k jazyku, a když se za dva měsíce obnovila výuka, vrátila jsem se na univerzitu jako jiný člověk. Začíná první hodina. Srdce mi buší, ale vstávám: ‚Bylo by možné vést přednášku úředním jazykem?‘ Tehdy na mě naházeli opravdu hodně špíny, nejen na sociálních sítích, ale i na samotné univerzitě. Ale já jsem si stála za svým: vrátím ukrajinský jazyk na svou univerzitu.“
Marharytě Fedorenkové se podařilo něco, co by se mohlo zdát nemožné – po sérii skandálů, šikanování na sociálních sítích, ale stejně tak i vlně podpory vyučující Charkovské univerzity začali přednášet v ukrajinštině. Později se to stalo oficiální pozicí univerzity. V souvislosti s ruskou agresí se k ukrajinské identitě vrací velmi mnoho Ukrajinců. Marharyta Fedorenková však proměny na univerzitě teď sleduje spíše sporadicky, už více než dva roky je paramedičkou v rámci Ozbrojených sil Ukrajiny na frontě. „Je mi jedno, jak mluví ostatní, důležité je, že se já sama cítím být člověkem. Důležité je, že se rozbíjí představa, že intelektuál, lékař, člověk v bílém plášti je vždycky rusky mluvící, kdežto mluvit ukrajinsky je trapné. Ve skutečnosti ne. To je pro mě zásadní.“
Opatrný optimismus
Překonání postkoloniálního syndromu je složitý proces a k návratu ukrajinštiny do všech sfér veřejného života dochází postupně. Je zřejmé, že únor 2022 se stal přelomovým, tehdy se mnoho ruskojazyčných Ukrajinců vrátilo k ukrajinštině, čímž symbolicky zpřetrhali své vazby s impériem. Ale aktivity probíhají neustále, zejména i díky dobrovolníkům a popularizátorům.
Antonina Rjabokiňová už od dob Euromajdanu vede bezplatné kurzy ukrajinštiny. Vzpomíná, jak se na ni před deseti lety s touto iniciativou obrátili: „Uvažovala jsem o tom takhle: všichni jsme tak chytří, mluvíme o ukrajinizaci, o rozšíření jazyka. Ale holt musí přijít někdo, kdo se do toho prostě dá a začne. Kývla jsem na to, poskytli nám prostory. Přišlo asi padesát lidí. Domluvila jsem se ještě s jednou kolegyní. A pustili jsme se do toho.“ Letos jen pod vedením Antoniny kurzy ukrajinštiny absolvovalo 32 lidí. Stejné kurzy probíhají v řadě knihoven ve městě.
Opatrný optimismus vyjadřuje i Halyna Kucová: „Sovětský svaz nám vnutil, že mluvit ukrajinsky je hanba. Hlavní je, že se teď lidé za ukrajinštinu nestydí.“ Koneckonců, ukrajinizace je proces, který je zacílený především na nejmladší generaci. „Teď vídám, že hodně maminek mluví s dětmi ukrajinsky, i když ony samy se ještě učí. Je to opravdu dlouhá cesta, ale vidět ty snahy, to je dojemné.“
Momentální plnohodnotná válka Ruska proti Ukrajině je pokračováním neshod, které trvají už velmi mnoho let. Stejně jako jazyk dříve spojoval ukrajinské disidenty, dnes často spojuje ostrůvky občanské společnosti v zemi, která bojuje o přežití. Pokud ale Ukrajina tento boj prohraje, současná mládež a následující generace Ukrajinců budou moci omezeně používat svůj rodný jazyk leda v emigraci, neboť na Ruskem okupovaných územích – jak ukazuje tragická zkušenost – pro ukrajinský jazyk, kulturu a ukrajinskou identitu není místo.
Přeložila Helena Frantová.
Text vznikl v rámci stipendia Rozstaje. Projekt je spolufinancován vládami České republiky, Maďarska, Polska a Slovenské republiky prostřednictvím visegrádských grantů z Mezinárodního visegrádského fondu. Posláním fondu je prosazovat myšlenky udržitelné regionální spolupráce ve střední Evropě. S podporou těchto partnerů: Stichting Global Voices, Bázis – Maďarský literárny a umelecký spolok na Slovensku, Fiatal Írók Szövetsége, Česká asociace ukrajinistů, Kolegium Europy Wschodniej a Sensor.ua.
