Když byl 25. května 2020 v Minneapolisu zabit při policejním zatýkání George Floyd, došlo ve Spojených státech amerických k demonstracím požadujícím řádné vyšetření oné kauzy. Zasahující policista byl zproštěn služby a obžalován z vraždy. Jenže nemalý počet demonstrací přerostl v násilné akce, kterým nešlo o rovnost před zákonem bez ohledu na tzv. rasu. Pod praporem boje proti „bělošské nadřazenosti“ začaly útoky na pomníky a sochy, a tím vlastně i další kolo zápasu o výklad amerických dějin a fungování historické paměti ve veřejném prostoru. Polemizovat o tom, k jakým hodnotám se skrze „místa paměti“ národní pospolitost hlásí, samozřejmě patří k základním procesům sebevědomého demokratického občanství. Tím ovšem není svévolné kácení soch a jejich hanobení, k němuž v USA v posledních měsících docházelo.
Ve Spojených státech bylo během června a července odstraněno, ať už násilně skupinami demonstrantů, nebo z vůle místních úřadů, více než 200 pomníků a soch. Velkou část z nich představovaly monumenty odkazující k americké občanské válce (1861–1865), známé též jako válka Severu proti Jihu, které byly připomínkou Konfederace, jejích politiků, generálů a padlých vojáků.
Terčem vandalismu se však staly i sochy zakladatelů USA: Thomas Jefferson (1743–1826), hlavní autor deklarace americké nezávislosti (1776) a třetí prezident Spojených států, byl skácen 14. června 2020 v Portlandu ve státě Oregon, takže v Decaturu ve státě Georgia jej město nechalo pět dní poté raději samo odstranit. Demonstranti se znovu činili v Portlandu, kde byla 18. června stržena socha George Washingtona (1732–1799), hrdiny války za nezávislost a prvního amerického prezidenta. Na podstavci se navíc objevil nápis „genocidní kolonista“. Demonstranti z hnutí Black Lives Matter (BML) a jejich ještě „progresivnější“ souputníci považují totiž Washingtona i Jeffersona za rasisty… Ano, vlastnili černé otroky původem z Afriky a tzv. native Americans (Indiány) rozhodně nepovažovali za své spoluobčany. Brutální intoleranci je třeba samozřejmě odsoudit, nikdo dnes nepopírá některé temné stránky nejstarších dějin USA. Jenže zjednodušeně estetizující postoj k dějinám, zdánlivě se zastávající outsiderů, by klidně mohl vyústit v anarchistický požadavek, aby se Spojené státy americké jakožto stát rozpustily, neboť jde přece o zemi, která byla ukradena původním obyvatelům a zbudována otrockou prací tam zavlečených černých Afričanů…
Ještě ostřeji se tento postoj, který můžeme označit jako americká sebenenávist, ukazuje v přístupu ke Kryštofu Kolumbovi (1451–1506) v americké kultuře paměti. Slavný italský mořeplavec, který roku 1492 ve španělských službách pro Evropany „objevil“ Ameriku, nebyl až do konce 19. století ve Spojených státech výrazně připomínán, byť symbolickou ženskou personifikací Ameriky byla též Columbia, jejíž jméno nese i několik amerických měst. Skutečný kolumbovský boom nastal až v souvislosti se Světovou výstavou v Chicagu (1893), která se konala (s ročním zpožděním) v rámci oslav 400. výročí Kolumbova objevení Ameriky.
Ve Spojených státech postupně vzniklo asi 150 pomníků, soch a reliéfů, často díky podpoře italsko-americké komunity, a tento proces vrcholil kolem roku 1992, kdy se připomínalo 500. výročí kolumbovské mise. Ovšem souběžně začaly sílit pokusy o dekonstrukci Kolumbova mýtu pod heslem Rethinking Columbus, takže mořeplavec byl stigmatizován jako brutální kolonizátor a bílý supremacista, jenž stál u počátku genocidy původního obyvatelstva.
Ve významné části USA se dosud slaví jako federální svátek Columbus Day, který připadá na 12. říjen, kdy Kolumbus dorazil roku 1492 na americký kontinent. Jeho vědomou konkurencí je Indigenous Peoples’ Day, tj. Den domorodých obyvatel, jenž se od roku 1989 slaví vždy druhé pondělí v říjnu a pozvolna vytlačuje jako státní svátek původní kolumbovskou památku. Jistě bude zajímavé, jak proběhnou letošní říjnové oslavy, měsíc před prezidentskými volbami.
Zápas o historickou paměť ve veřejném prostoru se vyostřuje, formální občanský konsensus nahrazují „identitární hnutí“, včetně těch „levě“ afroamerických a indiánských. Vandalismus vůči Kolumbovým sochám se tak objevuje již několik let. Někdy se spokojí s posprejováním urážlivými hesly a pocákáním rudou barvou, ale například roku 2017 byla ve městě Yonkers ve státě New York Kolumbova socha stržena.
Antikolumbovská mánie akcelerovala v letošním roce, a to s podporou BLM, ale také některých „native American“ iniciativ. S bojovným sloganem „Kolumbus = genocida“ se ve Spojených státech začaly masivně odstraňovat Kolumbovy sochy… Už 9. června 2020 byla v Richmondu, hlavním městě státu Virginia, prý ze solidarity s utrpením „původních amerických obyvatel“, povalena demonstranty jeho bronzová socha, kterou vandalové nakonec svrhli do jezera.
V Saint Paul, hlavním městě státu Minnesota, strhli 10. června aktivisté z American Indian Movement Kolumbovu sochu stojící před sídlem guvernéra. Prostě jí hodili na krk oprátku, za velkého jásotu srazili z podstavce a poté do ní kopali… Bílí, černí a indiánští demonstranti s rouškami pak kolem sochy tančili jakési indiánské tance. Policie, státní a městské autority vůbec nezasáhly, vyslaní policisté, častovaní nejhrubšími nadávkami, vždy jen zpovzdálí přihlížejí. Guvernér Tim Walz, člen Minnesota Democratic-Farmer-Labor Party, která je propojena s Demokratickou stranou, přesto označil akci za „nebezpečnou“, poněvadž jde o „akt občanské neposlušnosti“, který bude mít následky…
Vandalismus pokračoval dekapitací Kolumbovy sochy v Bostonu, pročež město 11. června raději samo odstranilo její zbytek. Řada měst a státních orgánů usnadnila samospravedlivým revolučním davům, ignorujícím zákony, jejich destrukční práci. Z obavy, že by musely podle zákona konečně reagovat, nechaly samy do poloviny července zmizet z veřejného prostoru dalších více než dvacet Kolumbových soch. Byl to paradoxně prezident Donald Trump, tento „král Ubu“ v Bílém domě, jemuž je americká historie naprosto ukradená, kdo vandalské bezzákonnosti vytyčil jisté meze, když 26. června podepsal nařízení, podle něhož federální orgány mohou poskytovat „personál“ k ochraně federálních památek, pomníků, soch a majetku.
Údajně „spravedlivý hněv“ Afroameričanů (i tzv. Euroameričanů) a svévolné „čištění“ veřejného prostoru, prvotně interpretované jako reakce na policejní brutalitu, tak systematicky likvidují americký občanský konsensus. Univerzitní student Shaun King, přední aktivista BML, který se profiluje jako odpůrce „bělošského křesťanství“, rovnou požaduje zničení soch a dalších připomínek „bílého Ježíše“. Nelze se pak divit, že v této atmosféře kdosi 15. července 2020 urazil hlavu Ježíšově soše před kostelem Dobrého Pastýře v Miami na Floridě.
V Alcalde ve státě Nové Mexiko měl od roku 1994 bronzovou jezdeckou sochu Juan de Oñate (1550–1626), španělský objevitel a conquistador, osobnost nikoliv černobílá, k němuž se sebevědomě hlásila americká hispánská komunita – socha však byla 15. června 2020 okresním úřadem v Río Arriba „dočasně“ odstraněna. Největšímu počtu vandalských útoků čelil v Evropě jinak málo známý sv. Junípero Serra (1713–1784), františkánský kněz katalánského původu, misionář domorodců a zakladatel města San Francisco. Roku 1988 byl blahoslaven papežem Janem Pavlem II. a v roce 2015 svatořečen papežem Františkem. Dosud oslavovaný „apoštol Kalifornie“ se však stal předmětem zájmu levicových revizionistických historiků. Junípero Serra se prý sice zastával indiánského obyvatelstva proti španělským vojákům, vůči domorodcům ale vystupoval paternalisticky, vnucoval jim cizí víru a vůbec úzce spolupracoval se španělskými kolonizátory. Svou misií tak přispěl k likvidaci kmenového zřízení a asimilaci Indiánů…
Vandalizace Serrových soch se objevila už v roce 2017. Teprve během letošních „klidných“ protestů zmizelo z kalifornského veřejného prostoru sedm soch tohoto františkánského světce. Jako první byla pomocí lan stržena 19. června 2020 socha v Golden Gate Park v San Franciscu, už následující den šla k zemi další socha, tentokrát v Los Angeles. Posléze byly tři Serrovy sochy odstraněny z nařízení církevních představitelů či městských orgánů z obavy před jejich zničením. Nikdo však nezabránil tomu, aby ještě 4. července 2020 byla povalena socha v kalifornském Sacramentu, umístěná v Capitol Parku nedaleko sídla vlády v California State Capitol. Ačkoliv to bude znít neuvěřitelně, tato vandalská akce se odehrála v noci v jasně protikřesťanském duchu – kolem stržené sochy hlučně křepčila skupina demonstrantů, aniž by jakkoliv zasáhla policie. K ničení či odstraňování soch se vyjádřil i sanfranciský arcibiskup Salvatore J. Cordileone, jenž lakonicky konstatoval, že hnutí proti rasové nespravedlnosti je zneužíváno k násilí, rabování a vandalismu.
Mnozí novináři či politologové tvrdí, že útoky na sochy jsou excesy, které by neměly zastřít mírumilovnou sílu občanské emancipace a aktivizace ve Spojených státech. Jenže zdokumentované ataky v americkém veřejném prostoru jsou natolik časté, že musíme vzít vážně – i jako pozorovatelé z jiné části Západu, totiž z Evropy – zřetelné symptomy tohoto „hnutí“: je to právě americká sebenenávist, skrze kterou část tamější společnosti odmítá veškeré západní tradice, ať už křesťanské nebo osvícenské, jako údajně koloniální a genocidní. A nekriticky velebí chiméru údajně idylické „předpolitické“ Ameriky, zničené ideologií eurocentrismu…
Dovedeno do důsledků – požadavkem „nejprogresivnějších“ demonstrantů je vymazání Spojených států amerických jakožto státu, s čímž je úzce svázána i promyšlená antiokcidentální nenávist, která se manifestuje negací vlastních dějin. Tomu jako „užiteční idioti“ pomáhají i někteří západní (američtí a evropští) akademici kritikou tzv. heroické interpretace západních dějin, když postupně dehonestují všechny západní „hrdiny“. Nenáviděný Západ (podle některých už snad ani neexistující) je třeba zbavit jakéhokoliv „heroického vyprávění“, které by mohlo držet západní pospolitost pohromadě…
Hnutí amerických vandalů, kteří se už ani nesnaží skrývat svou destruktivní (sebe)nenávist, pracuje, vědomě či nevědomě, na znovuzvolení Donalda Trumpa americkým prezidentem, tj. na dalším rozdělení americké společnosti, oslabení Spojených států a Západu konfrontovaného s geopolitickým revizionismem Číny, Ruska a Íránu. Leninská logika se vždy řídila heslem „Čím hůře, tím lépe“. Také filozof Slavoj Žižek, upovídaný guru postmarxistů, se nechal roku 2016 v britské televizi Chanel 4 slyšet, že pokud by byl Američan, volil by Trumpa, poněvadž ten na rozdíl od Clintonové naruší pravidla mocenské elity a americké společnosti způsobí otřes.
Každopádně je jisté, že americké prezidentské volby plánované na 3. listopad 2020 budou zásadní událostí pro celou západní civilizaci. Ať dopadnou jakkoliv, „heroická vyprávění“ by měla zůstat součástí našeho polemického civilizačního diskursu, budeme je totiž potřebovat (nejen) pro povzbuzení.
