Dva podivuhodné výroky zazněly po krajských volbách ze sociálně demokratického tábora. Autorem toho prvního je z milosti stále ještě předseda Bohuslav Sobotka, který v rozhovoru pro server Seznam.cz  potvrdil, že nehodlá rezignovat na vedení ČSSD a na jarním sjezdu strany se bude znovu ucházet o svůj post. Namísto odstoupení horuje pro přestavbu. A ne ledajakou.

Rozhodl se totiž cílit na mladé levicově orientované voliče. „Jednou z věcí, na které se musíme podívat, jsou témata jako ochrana životního prostředí, téma kultury, ale také třeba téma digitální ekonomiky, virtuálního prostoru, kde se pohybuje mladá generace, témata, kterými se zabývají Piráti,“ řekl a dodal: „Nemůžeme zůstávat jen klasickou stranou zaměřenou na sociální témata.“

Pokud se ptáte, proč zrovna Piráti, strana, která v žádných volbách nepřesáhla tři procenta, tak nejste sami. Je také otázkou, kdo by měl na mladou generaci vlastně zacílit – Bohuslav Sobotka, Michal Hašek, Jiří Zimola, ale ani Jiří Dienstbier nebo Michaela Marksová to nebudou. Jen těžko se jim podaří to, co se svého času podařilo týmu Karla Schwarzenberga, když místopředsedu nepopulární vlády atakované levicovými populisty proměnil v „našeho Karla“, kterého si každý mládežník rád připnul na brašnu.

Karel na to jako výrazná individualita alespoň měl, stejně jako na to – byť z výrazně odlišných ideových pozic – má v Polsku známý král všech voleb na středních školách Janusz Korwin-Mikke, kandidující s programem „bít kurvy a zloděje“. Podobně jako Schwarzenberg má image, díky kterým na mládež nepůsobí jako obstarožní buran, ale jako rebel, kterého byste prostě chtěli mít za dědečka. Nutno ale dodat, že mu to z dlouhodobého hlediska stejně moc nepomáhá. Jeho voliči totiž vždy dorostou a jdou o dům dál.

Ekologie a homosexuálové 

Ještě víc se odvázal bývalý předseda Jiří Paroubek ve svém blogu na iDNES. Nejprve poměrně rozumně doporučil ČSSD model vyzkoušený před volbami v roce 2002, kdy Miloš Zeman zůstal jen premiérem a předsedou strany sociální demokracie zvolila Vladimíra Špidlu. To samé by navrhoval dnes v případě Bohuslava Sobotky. Kdo by jej nahradil? Na to nám odpověď nedává.

Kromě toho by ovšem doporučil více ekologie a práv homosexuálů. „Sociální demokracie v posledních šesti letech ve vztahu k sexuálním menšinám, kromě středověkých blábolů poslankyně Nytrové, nevyprodukovala vůbec nic. Chvilkové pozitivní záchvaty ministra Dienstbiera nikdo nebere příliš vážně, a to ani ve vlastní straně, protože Dienstbier v této věci zjevně nemá podporu u premiéra a předsedy ČSSD,“ píše Paroubek.

Ekologie a koncentrace na sexuální menšiny jsou přitom posvátnou krávou jiné marginální politické síly – Strany zelených. Marginální proto, že v reálu platí to, co popsala Lenka Zlámalová: „Kdyby tady vznikla čistě progresivisticky levicová strana, prosazující silou tlačenou inkluzi ve školách, státem financované uměle počaté děti pro osamělé ženy a homosexuální páry, nekontrolovanou migraci, nošení muslimských šátků ve školách a skupinová práva pro různé menšiny, velmi těžko by se dostala do parlamentu.“

Voliče to prostě nezajímá. Nejen u nás. To, co se v tomto směru prosadit podařilo, se obvykle svezlo v „balíčku“ se silně levicovým ekonomickým programem, většinou aniž by o tom voliči vyšších dávek a kratšího pracovního týdne věděli. Katoličtí voliči španělského socialisty Zapatera nehlasovali pro homosexuální sňatky, stejně jako pro ně nehlasovala drtivá většina francouzských muslimů, kterým socialistická politika přináší úplně jiné benefity. A k těm benefitům se to prostě přilepilo.

Česká levice by se měla poučit u kolegů v Polsku a Maďarsku – v Polsku jí voliče snadno vyzobalo Právo a spravedlnost, když zkombinovalo nábožensky, národně a konzervativně orientovaný program s tím, co majoritního levicového voliče zajímá – s podporou sociálních výdajů. Pět set zlotých měsíčně, které díky nové vládě dostává každá polská rodina s více než jedním dítětem, má na život průměrného voliče alespoň nějaký reálný dopad.

Polská levice, která kandidovala jako koalice všech levicově liberálně orientovaných stran, jim nedokázala nabídnout nic navíc. Tedy kromě vypjatého antiklerikalismu, umělého oplodnění, registrovaných partnerství nebo sexuální výchovy. To jsou témata sice atraktivní pro internetovou diskusi, ale v reálu mají dopad na mizivé procento populace. Koalice pod názvem Sjednocená levice pak ani nepřekročila osmiprocentní práh pro vstup do Sejmu.

Ještě v horší pozici je levice v Maďarsku – živořícím socialistům neubral voliče ani tak Viktor Orbán, jako spíš nacionalistický Jobbik, který je sice označován za pravicový, ale ve skutečnosti nabízí levicový program zacílený na nižší sociální vrstvy. Za krach největšího socialistického deníku Népszabadság také nemůže nepřející Orbán, ale nechuť rakouských majitelů dotovat dál projekt, který vykazuje každý měsíc těžké ztráty.

Když praskne bublina

Zájem o inkriminovaná témata „mladé levice“ je zkrátka v populaci minimální, o čemž vypovídají preference a výsledky jak Pirátů, tak Zelených. Jádru voličů ČSSD je to v lepším případě ukradené, v horším jim to připadá zvrhlé. Pokud se o tom ze zpráv dozvědí. To, co plní nástěnky fakult sociálních věd a přeneseně pak facebooky těch nejvíce cool studentů, ve skutečnosti zajímá jen je. Nebo, lépe řečeno – nás, protože mluvím z vlastní zkušenosti.

Své o tom ví po posledních volbách i TOP 09. Ta vznikla jako konzervativní strana, ono „T“ se odkazovalo ke slovu „tradice“. Cílovou skupinou byli voliči KDU a ODS. Dnes ve straně najdeme konzervativce typu Jitky Chalánkové i liberály jako Dominik Feri. Milý kluk s nápaditou vizáží a vtipnými statusy, sám chodí práva, ale nikde není takovou značkou, jako u mladých vysokoškoláků studujících sociální vědy na největší pražské a brněnské „vejšce“.

Cool image mu sice vynesla nejvíc preferenčních hlasů z celé kandidátky, ale to je tak vše – také se z toho potom na facebooku radoval, jako kdyby snad krajské volby byly referendem o Dominiku Ferim. Jenže nebyly. Na sociálních sítích si vytváříme svoje bubliny, paralelní světy, alternativní diskurzy a život je někde úplně jinde. Přehnaná očekávání nakonec mají všichni „sběrači lajků“ – zelení aktivisté, libertariánští svobodní i antiislamisté od Konvičky.

ČSSD by se měla začít zajímat o své skutečné voliče – o jejich hlasy nebojuje s Piráty ani se Zelenými, ale se svým koaličním kolegou, s rozbředlou bezprogramovou politikou hnutí ANO, kterému dělá až příliš často užitečného idiota.