V Babišových Lidových novinách zveřejnil jejich redaktor Přemysl Houda jakési krédo babišovského novináře. Nese pěkný a příznačný titul „Buďme parazity!“.

Pan Houda jednak odsuzuje lidi, kteří vyvolávají nenávist (Zeman, Orbán, Trump a další), kteří vylučují např. „Nečechy“, „Nemaďary“, „Nekřesťany“ ze skupiny označující se jako „my“. Totéž prý ale dělají ti, kteří vylučují Zemana a jeho přívržence z dobré společnosti, vysmívají se jim vyvěšováním trenýrek na Hradě, ponižují jejich přívržence tvrzením, že nebudou kandidovat na prezidenta, protože dnes není k dispozici rozumně uvažující většina (s odkazem na prof. Halíka). Tento typ lidí pojmenovává „šašky“.

To se mi vůbec nezdá: Zemana ze slušné společnosti vylučuje vášnivě a soustavně jediný člověk, totiž Miloš Zeman. Trenýrky byl roztomilý nápad (nejhezčí pohled byl ovšem na běsnícího prezidenta, podobně jako kdysi na Antonína Novotného, když byl zasypáván „poťouchlostmi“), je však třeba vidět, že nic míň a nic víc, nebyl to žádný artikulovaný politický čin.

A konečně tvrdit, že nebudu kandidovat na prezidenta, protože moji voliči mne dosud nedorostli (nevím ovšem, zda právě tohle a takhle prof. Halík někde řekl), by bylo samozřejmě pobuřující, protože politik tu není od toho, aby své voliče známkoval, ale aby je přesvědčil, a slušný politik přistupuje ke svým voličům s důvěrou, že je přesvědčit lze, jinak nemá být politikem.

Definice parazita jen ovšem ještě pozoruhodnější: „Parazit je jiný typ organismu než šašek. Je ambivalentní. Je vně systému, ale současně i uvnitř – tyje z něj. Pravdu o systému nicméně obnažuje úplně stejně jako šašek. Systém se totiž s parazitem musí vypořádat – buď parazita zabije, anebo jej pojme v sebe. Jinými slovy, parazit nutí systém, aby se projevil, aby konal, aby se transformoval (protože kdo by stál o parazita?). Parazit se na rozdíl od šaška nevysmívá, neneguje systém (vždyť jeho zánik by byl jeho zánikem), nesoudí, protože nestojí zcela mimo… protože parazit systém potřebuje, aby přežil, nečeká nečinně, až ho systém zabije. Dělá cosi, co šaškovi vůbec nepřijde na mysl: kultivuje systém. Vytváří a vyhledává situace, za nichž je ho systém ochoten přijmout. Je tvůrčí, snaží se, aby se mu systém připodobnil.“

To je velmi šťastná definice např. těch, kteří se za bolševismu, zejména v šedesátých letech minulého století, pokoušeli bolševismus kultivovat „zevnitř“, tím, že se mu přizpůsobí, a pak ho budou z jeho nitra napravovat. O něco podobného se tehdy ovšem pokoušeli i někteří nekomunisté, např. Jan Patočka. Můj zesnulý přítel Jiří Němec tehdy velmi trefně upozornil, že ti lidé sice opravdu komunismus „zevnitř“ trochu zkultivovali, ale vůbec si nevšimli, jak zároveň v tomto procesu sami sebe neuvěřitelným způsobem dekultivovali.

Jak velmi pěkně formuluje pan Houda (je to jakási sebedefinice babišovského novináře), „parazit bere ideologii druhého (byť sebestrašnější) naprosto vážně, dokonce zvýrazňuje její hřejivé, přitažlivé aspekty; nedistancuje se od ní a jejich příznivců, nesnižuje ji, ukazuje ji naopak v její plné kráse a síle a také zrůdnosti. Možná až právě tehdy si mnoho lidí uvědomí, co je ona ideologie zač.“

Problém je v tom, že ti lidé si sice uvědomí, co je ideologie zač, ale zároveň si uvědomí i to, co je zač parazit. Proto nevěřím, že parazitismus je „jedinou šancí dnes, ve světě kvetoucího etnického nacionalismu Zemanů atd.“ Parazitismus není vůbec žádnou šancí nikdy, a na světě je vždycky, i dnes, dost místa na to, aby člověk nemusel být ani šaškem, ani parazitem.

Poznámka vyšla v internetovém politickém zápisníku Bohumila Doležala Události.