To, o co v české politice v tomto desetiletí jde, definoval před časem s brutální otevřeností Andrej Babiš. Jde o to svrhnout vládu politiků, kteří nám vládli poslední čtvrtstoletí, nemakali a kradli, a nahradit ji Novými pořádky. To je úkol „obyčejných lidí, co se na to už nemohli dívat“. Reprezentuje je on a jeho hnutí.

Je to ideologie nápadně podobná tomu, s čím přišly velké totalitní revoluce minulého století. A podobá se i utopickým projektům Václava Havla a jeho následovníků, ideologii „existenciální revoluce“, která staví na překonání „buržoazní demokracie“ (tento termín Havel používal expresis verbis v Moci bezmocných).

Nechci samozřejmě srovnávat Havla se Stalinem nebo Hitlerem, jen upozornit na to, že všechny pokusy překonat „prohnilou buržoazní demokracii“ něčím lepším a dokonalejším se v minulosti – hodně mírně řečeno – nepovedly a není důvod očekávat, že tomu v budoucnu bude jinak. Souvisí to s tím, že ta „buržoazní demokracie“ není ani zdaleka tak prohnilá, jak si myslíme. Prohnilí jsme naopak my.

Andrej Babiš zahájil v posledních týdnech ve svých médiích se vší parádou druhé kolo boje za svržení zkorumpovaných politiků a za Nové pořádky. V tom prvním se mu podařilo ve spolupráci s ČSSD v podstatě odrovnat demokratickou opozici, TOP 09 a ODS. Teď, v druhé etapě, už je na oligarchově talíři sama ČSSD. Příležitostí je nadcházející supervolební období.

Pro Babiše je přitom krajně důležité, aby uspěl ve volbách do Poslanecké sněmovny, od nichž se odvíjí všechno. Ve volbách do krajských samospráv se může stát leccos, ale dá se čekat, že ČSSD přijde o své dominantní postavení. Už to samo bude panu Babišovi stačit. Prezidentské volby budou pak už jen třešnička na dortu. Není vyloučeno, že Miloše Zemana pak čeká osud stařičkého maršála Hindenburga.

Hlavní témata zcela bezprostřední budoucnosti jsou ovšem dvě: Za prvé jednání parlamentní Vyšetřovací komise k reorganizaci policie (plné dlouhatánské jméno zní „Vyšetřovací komise k prověření činnosti příslušníků Policejního prezidia České republiky, Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu Policie České republiky a státních zástupců Vrchního státního zastupitelství v Olomouci v souvislosti s reorganizací ÚOOZ a ÚOKFK Policie České republiky k 1. srpnu 2016“) a za druhé proces s expremiérem Nečasem (věc tzv. poslaneckých trafik).

Rozsudek by mohl uzavřít první fázi Velké protikorupční revoluce a zpětně legitimovat okázalý přepad Úřadu vlády v červnu roku 2013 a následující policejní akce, po nichž následoval pád vlády, faktické zhroucení Poslanecké sněmovny, Zemanova najmenovaná vláda bez důvěry a vypsání předčasných voleb.

Po právní stránce jde o to, zda a do jaké míry se podaří prosadit precedentem, aby soudy směly posuzovat, zda bylo jednání poslanců, senátorů a následně i všech občanů v souladu s jejich svědomím, a vyvozovat z toho trestněprávní důsledky. A bude to taky zajímavý test toho, jak se v současné době soudní moc vyrovnává s politickými tlaky a jak nezávisle se dokáže profilovat vůči „orgánům činným v trestním řízení“, které v této věci táhnou s Babišem za jeden provaz.

Je přitom málo povzbudivé, že shodou podivných okolností byla všechna váha rozhodnutí ve dvou důležitých případech tzv. korupční chobotnice nahrnuta na bedra jednoho jediného člověka, konkrétně soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 1 Heleny Králové. Půjde tedy nepřímo, ale velmi silně, i o test nezávislosti soudní moci.

Veřejnost by jistě neměla tlačit na soudní orgán v tom, jak má rozhodovat. Smí však a musí upozorňovat na závažnost případu, v němž se nerozhoduje jen o Petru Nečasovi, ale ještě daleko víc o tom, jak bude do budoucna vypadat Česká republika. A taky jak bude nezávislá česká justice. Protože justice, tedy soudy, musejí být nezávislé, kdežto naproti tomu policie a státní zastupitelství jsou součástí exekutivy a nezávislé naopak být nesmějí. Jinak vzniká anarchie, která otvírá cestu autoritativnímu režimu.

Druhá významná záležitost je jednání výše zmíněné poslanecké komise. Jde o to, zda bude nějakým způsobem politicky posvěceno tažení Babišova ANO a jeho momentálních spojenců (státní zástupci, bývalí vedoucí představitelé ÚOOZ, média havlovského okruhu a „protikorupční“ iniciativy) za zvýšení jejich vlivu v silových orgánech ministerstva vnitra, což by otvíralo cestu k politické manipulaci těchto institucí. Bylo v kompetenci ministerstva vnitra a jeho vedoucích představitelů a bylo zcela legitimní, že se tomuto tlaku reorganizací policie vzepřeli. Věc dosud není uzavřena, přetlačování o policii pokračuje, teď už na parlamentní úrovni.

Samo složení sedmičlenné komise odpovídá současné situaci v Poslanecké sněmovně: Těsnou většinu mají demokratické strany, ČSSD, ODS a TOP 09, dva hlasy přísluší babišovcům, jeden KSČM. Prvním a asi hlavním dokumentem, který komise projednává, je tzv. Šlachtova zpráva, obsahující údajně kompromitující materiály na vysoké funkcionáře policejního prezídia. Jednání je neveřejné, informace ze zprávy ovšem průběžně prosakují do Babišových médií, takže dokážou ve veřejnosti před volbami poškodit jak vedení policie, tak hlavního politického konkurenta Babišova hnutí, ČSSD.

Předseda komise, exministr spravedlnosti Blažek, se snaží informovat veřejnost o průběhu jednání komise a výpovědích předvolaných osob s úzkostlivou korektností, ale nemá to žádnou váhu, protože politický atak Babiše a jeho spojenců na policii a vedení ČSSD, v němž hlavní roli hrály a hrají Babišovy listy (ruku v ruce s nimi šla doposud i média havlovského okruhu, zejména server Aktuálně.cz a časopis Respekt) nerušeně pokračuje. Všem těmto lidem je třeba v rámci omezených možností ochromené mediální svobody čelit.

To, co se bude odehrávat na půdě komise a kolem ní, je významné i z jiného hlediska: Na praktickém příkladu a v důležité věci se ukáže, nakolik jsou vůbec demokratické strany schopny na parlamentní půdě spolupracovat, přes nesmyslnou bariéru hranice koalice-opozice, vzniklou selháním ČSSD a KDU-ČSL v první etapě babišovské revoluce. Bude to zajímavý test i pro voliče: Nakolik mohou vůbec do dnešních demokratických stran jednotlivě i vcelku vůbec vkládat nějaké naděje. V Poslanecké sněmovně mají, nezapomínejme na to, pořád ještě většinu.

Další články Bohumila Doležala si můžete přečíst v jeho internetovém politickém zápisníku Události.