NÁZOR / Minulý týden skončilo mistrovství světa juniorů v ledním hokeji. A jak se dalo čekat, kvůli neúčasti ruských hokejistů se opět spustila vlna kňučení. Tedy jen na ruské straně. Nikomu jinému Rusové nechyběli. A to ani po sportovní stránce.
Málokdy bylo k vidění tolik vyrovnaných, a nakonec překvapivých zápasů jako právě na uplynulém šampionátu, který hostilo Švédsko. Pro Čechy mělo nakonec příchuť bronzu, i když se ještě pár minut před koncem utkání s Finskem houpala medaile pomyslně na finských krcích. Pak ale přišla dvouminutová smršť a Finům zbyly oči pro pláč. A to doslova.
Další uplakanou skupinou byli již tradičně Rusové a jejich věrní podporovatelé. Ti se o šampionátu vyjadřovali pohrdavě a byli si jisti, že jim byla „ukradena“ zlatá medaile.
Předně je nutno poznamenat, že pokud jim někdo jakoukoliv medaili ukradl, byl to jejich fýrer Putin, na jehož válečné dobrodružství teď hokejisté, ale i další ruští sportovci právem doplácejí. Argument, že politika do sportu nepatří, zdiskreditovali sami Rusové už dávno, když ještě jako „vyslanci sovětského sportu“ za nadšeného hýkání i zdejších kolaborantů zaměňovali zisk zlatých a dalších medailí za jakousi nadvládu „socialistického tábora“. Že si často k vítězství pomáhali nečestným a podvodným jednáním včetně státem řízeného dopingu, ponechme stranou.
A dopování samozřejmě vesele pokračovalo i v době Putinovy vlády, jak ukázaly výsledky kontrol třeba po olympiádě v Soči. Ta měla být výkladní skříní „moderního Ruska“, ale stala se pouze a jedině ostudou, která do naha odhalila poměry vládnoucí v ruském sportu. Nebylo a není nic trapnějšího, než když nadopovaní ruští sportovci museli vracet medaile. Těm, kteří je měli namísto chemikáliemi nabušených Rusů získat, už pocit z dekorování na stupních vítězů či z poslechu státní hymny před davy diváků nikdo nevrátí. Rusko bylo, a nutno podotknout, že ještě před rozpoutáním Putinovy války, vyloučeno kvůli státem organizovanému dopingu „na dva roky“ ze všech sportovních soutěží včetně olympiády.
Ale zpět k hokeji. Slavný sovětský brankář Vladislav Treťjak, který nyní sedí jako poslanec v ruské dumě a také působí jako šéf ruské hokejové federace, pronesl absurdní výrok o „ukradení zlata ruským juniorům“. Treťjak zřejmě přehlédl statistiku, která je volně přístupná všem zájemcům, třeba i na obyčejné wikipedii. Z ní jasně plyne, že Rusové získali titul naposledy v roce 2011 a předtím v letech 2002 a 2003. A to už je opravdu hodně dávno.
Stejně se vyjádřil i další bývalý ruský hokejista a kapitán tehdejšího týmu, Boris Michajlov: „Světový pohár nesleduji. Mistrovství světa bez účasti našeho týmu mě nezajímá. Nezajímá mě, kdo je ve finále nebo semifinále. Jaké místo by na tomto turnaji obsadil ruský tým? Samozřejmě první!“ Buď ví Michajlov něco víc o „speciální výživě“ ruských hokejistů, nebo je jen typicky ruským nafoukancem s příliš nabubřelým egem a nedostatkem respektu k druhým. Jak říká stará reklama, „bé je správně“.
Nikomu také určitě nechybí ruská zpupnost a neschopnost unést porážku, jak o tom svědčil například odchod z ledu na mistrovství světa dospělých před devíti lety v Praze. Po finálovém debaklu 6:1 s Kanadou doslova utekli z ledu ještě před kanadskou hymnou. Incident řešila Mezinárodní hokejová federace a Rusko dostalo citelnou pokutu.
A to ještě nikdo nepřipomněl dvacetiminutovou rvačku mezi mladými Rusy, tehdy ještě Sověty, a Kanaďany na juniorském šampionátu v roce 1987, který hostilo tehdejší Československo.
Po tom se tedy opravdu nikomu nestýská…