Chci žít ve světě, kde děti ctí své rodiče, kde holky chtějí být maminkami, aby mohly pohladit své děti.

Na kauze textu Jiřího Žáčka z některých českých čítanek je zřetelně vidět, kde se vedou důležité bitvy současnosti. Opět po letech musí konzervativní síly bojovat za ideologicky nedeformované školství, za svět, který stojí nohama na zemi.

Čítanka předkládá dětem obrazy společensky žádoucích jednání. Neomarxisté si to dobře uvědomují a bojují za prosazení svých vizí do roztrhání těla. Konzervativci ale až na výjimky nebojují, ale jsou v tvrdé defenzivě a přinejlepším chtějí být korektní. Pokud v tom budou pokračovat, nezbude nám z našeho světa nic.

Komu soudnému může připadat problematický tento Žáčkův úryvek?

Maminka

Ze všech lidí mám nejraději maminku. Než jsem se narodil, devět měsíců jsem vyrůstal v jejím těle. Možná proto mi tak dobře rozumí. Mohu se jí svěřit úplně se vším. Když mi někdo ublíží, vezme mě do náručí a je mi zase dobře. Víme, že maminka udělá všechno, co může, aby byl šťastný, proto se snažím, abych jí udělal radost.
K čemu jsou holky na světě?
Aby z nich byly maminky,
aby se pěkně usmály
na toho, kdo je malinký.
Aby nás měl kdo pohladit
a povědět nám pohádku.
Proto jsou tady maminky,
aby náš svět byl v pořádku.

Ministerstvo školství pod vlivem nové levice hned přispěchalo s relativizujícím vysvětlením, že by při výkladu měl učitel žákům vysvětlit také souvislost s genderovou korektností. Prvňáčkům? Co je nekorektního na tom, že se mají holky jako maminky usmát na toho, kdo je malinký?

Když jsem před pár dny vedl po ulici mladší dceru z náboženství, opakovali jsme si Desatero, které má umět. Když několikrát nahlas opakovala „Cti otce svého i matku svou, abys dlouho živ byl a dobře ti bylo na zemi“, kolemjdoucí se po nás ohlíželi a já si připadal divně. Ten můj nepříjemný pocit měl ale být přeci nepatřičný. Neříkala nic špatného, naopak!

Chci žít ve světě, kde děti ctí své rodiče, kde holky chtějí být maminkami, aby mohly pohladit své děti. A chci, aby se tomu učily i děti ve školách. Tady konzervativní pravice ani levice nesmí znát kompromis. Jejich motem v tomto boji by se mělo stát slavné heslo roku osmatřicátého: „Neprojdou!“