Dlouho jsme nezažili komunální volby, po jejichž konci by bylo tolik spokojených aktérů. Někteří proto, že zvítězili v nějaké disciplíně, v níž si předem věřili; jiní proto, že udrželi minulé pozice; další proto, že neprohráli tolik, kolik čekali.

Při vší úctě k výsledkům jednotlivých stran je zapotřebí připomenout následující: kandidáti současných i bývalých parlamentních politických stran a hnutí představovali jen asi 29 % všech kandidátů. Tedy přes 71 % kandidátů bylo buď zcela nezávislých, nebo podpořených při kandidatuře podpisy spoluobčanů, či navržených tzv. servisními stranami, jejichž účelem je v zásadě jenom usnadnit kandidaturu. V počtu mandátů je to ještě výraznější – zastupitelé navržení současnými i bývalými parlamentními stranami představují jen asi 17 % všech zastupitelů. Jinými slovy 83 % zastupitelů nebylo navrženo současnými ani bývalými parlamentními stranami. S tímto vědomím je třeba přistupovat k níže uvedeným analýzám zisků a ztrát politických stran – že jde jenom o výrazně menšinovou výseč komunálního voličského světa, navíc, jak uvidíme, stále se zmenšující.

Mizení stranického světa

Právě trend mizení politických stran z komunální úrovně, včetně středně velkých měst, je jedním z nejvýraznějších rysů posledních několika voleb. Dokonce není vyloučeno, že třeba už za dvanáct let podobný článek o komunálních volbách pro Kontexty ani jiný časopis psát nebudu, protože to nebude dávat smysl. Jak se lokální stranické systémy vyvíjejí, si ukažme na příkladu asi dvouapůltisícové obce Ruda nad Moravou (jako řada dalších příkladů v mých textech je i tento z okresu Šumperk). Ještě v roce 2010 si patnáct mandátů rozdělily vítězná KDU-ČSL, KSČM, ČSSD, ODS, SNK, Věci veřejné a Nezávislí. Parlamentní strany tehdy měly jedenáct z patnácti mandátů. O dvanáct let později v roce 2022 nemá parlamentní strana mandát žádný (ani o něj neusilovala), z klasických politických stran zasedá v novém zastupitelstvu pouze jeden komunista a zbylých čtrnáct mandátů si rozdělily kandidátky nazvané: Nezávislí kandidáti, Nezávislí pro obec 2014 a Sdružení nezávislých kandidátů.

A abychom viděli, že nejde jen o problém středně velkých obcí, podívejme se na příklad okresního města Hodonín. Z tamních 31 mandátů jich mají současné či bývalé parlamentní strany 18 (z toho ANO a SPD dohromady 12, dále lidovci schovaní pod názvem Pozitivně pro Hodonín a KSČM); ve volbách ale zvítězilo Hnutí PRO Hodonín a dále uspěli Hodoňáci. V sousední Břeclavi mají místní nezávislé kandidátky 13 z 27 mandátů, v Ústí nad Orlicí dokonce 16 z 27 mandátů, ve Svitavách 12 z 27, v Mostě 26 ze 45, a tak bychom mohli pokračovat. V drtivé většině vyjmenovaných měst ještě před osmi, dvanácti lety bylo průlomem, když tam získala jeden dva mandáty nějaká první nezávislá kandidátka. Teď už nezřídka mívají nadpoloviční většinu.

Analytická omezení

I když akceptujeme tato omezení a budeme chtít analyzovat stranické výsledky komunálních voleb, máme v cestě další nebanální omezení. Pokud nejsme Andrej Babiš, chápeme, že je rozdíl mezi volební stranou a stranou navrhující. Expremiér totiž s oblibou při interpretaci volebních výsledků tyto kategorie libovolně zaměňuje (a je otázka, zda záměrně, nebo proto, že tomu opravdu nerozumí), takže třeba píše, že ODS ztratila mezivolebně osm milionů hlasů. To zní na první pohled strašidelně, ovšem na druhý vidíme, že to není pravda – resp. že to tvrzení je zamlženo odlišným počítáním hlasů (jeden volič ODS v Českých Budějovicích se do takové statistiky započítal pětačtyřicetkrát, zatímco v Šumvaldu jen devětkrát; v roce 2018 kandidovala ODS v Praze samostatně, takže tehdy díky hlasování pro pětašedesát kandidátů přispěla do celostátní statistiky 4,5 miliony hlasů, zatímco nyní kandidovala jako SPOLU, takže se v Babišově počítání neobjevila vůbec).

Situace je ale komplikovaná ještě jinak. Abychom mohli výsledky nějak rozumně interpretovat, musíme pracovat s kategorií tzv. navrhující strany – ta umožňuje „rozklíčovat“ předvolební koalice a spočítat podle jednotlivých kandidátů a toho, která strana je navrhla, kolik měla která strana skutečně kandidátů, hlasů a zastupitelů. To funguje relativně bezproblémově u koalicí politických stran a hnutí. Letos jsme ale v nemalé míře viděli, že i úspěšné politické strany kandidovaly ve formálních předvolebních koalicích s nezávislými kandidáty. Nejmarkantnější to bylo u ANO. To na řadě míst z marketingových důvodů přistoupilo na strategii, že kandidovalo jako koalice ANO a nezávislých kandidátů. ANO bylo jako navrhující strana uvedeno pouze u svých členů, u všech ostatních (bezpartijních) byli navrhující stranou nezávislí kandidáti (ti přitom byli často titíž jako v předchozích volbách, kdy byli jako nestraníci i formálně navrženi ANO). Tímto způsobem postavilo ANO kandidátku v Uherském Hradišti, Šumperku, Zábřehu, Mohelnici, Bludově… Přitom o žádnou koalici ve skutečnosti nešlo, šlo jen o lákavější název s tónem nezávislosti, který ale v souhrnných výsledcích zisk ANO opticky snižuje. Podobný problém je s SPD a Trikolórou (zdaleka ne všude můžeme jejich zisky sčítat, nicméně vzhledem k celkově nízkému počtu jejich zastupitelů je to spíš marginálie).

Pojďme se nyní při vědomí všech těchto (i dalších, nezmíněných) omezení podívat podrobněji na různé aspekty podzimních komunálních voleb 2022.

Kandidáti

Jde o jeden z poměrně opomíjených aspektů komunálních voleb – kolik je která strana schopna oslovit občanů, aby s ní spojili své jméno, byť třeba na nižších, obtížněji volitelných místech kandidátky. Souvisí to s organizační sítí strany (celkem spolehlivě lze dokázat souvislost mezi tím, jestli je v daném místě stranická buňka a zda je postavena kandidátka), vůlí jejích členů ke skutečné politické činnosti, ale i atraktivitou samotné značky apod. Následující Tabulka 1 ukazuje vývoj počtu kandidátů v zastupitelstvech obcí, městysů, měst a statutárních měst (zde ani dále, pokud to není explicitně zmíněno, nepracuji s městskými částmi, protože by síla voličů z některých statutárních měst, už tak ve statistikách nadhodnocená, byla ještě znásobena, a celková analýza by tak byla zamlžena) v poslední čtveřici voleb. Uvedeny jsou jen nejzajímavější subjekty. Sloupec „podíl z rozdělovaných mandátů“ ukazuje, na jaký díl nominovala strana/hnutí své kandidáty. V ideálním případě, tedy kdyby v každé obci postavila plně obsazenou kandidátku, by tento podíl činil 100 %. Nezávislí kandidáti a jejich sdružení (zkratka NK) mohou na rozdíl od jednotlivých politických stran a hnutí postavit v jedné obci více kandidátek, proto mohou mít i více než stoprocentní podíl.

Pokračoval pokles celkového počtu kandidátů započatý již v roce 2018, a to nikoli zanedbatelně. Od roku 1990 do roku 2014 průběžně rostl, od roku 2018 klesá. S čím to souvisí – zda s odchodem politicky silně angažované „listopadové“ generace, s klesajícím počtem kohort mladších lidí, s častou kriminalizací politického rozhodování ze strany státního zastupitelství či s nárůstem apatie apod. –, může být námětem dalších výzkumů. Přestože celkové počty klesly, nezávislí kandidáti v absolutních počtech dále narostli.

I nejsilnější strana co do počtu kandidátů, jíž je podruhé za sebou KDU-ČSL, dokázala nominovat kandidáty jen asi pro jeden z pěti rozdělovaných mandátů, ostatní strany ještě méně. ODS se poprvé umístila z politických stran na druhém místě, většinou měli více kandidátů komunisté a sociální demokraté.

S jedinou výjimkou SPD jednotlivé parlamentní strany nominovaly méně kandidátů než v roce 2018. U některých to bylo přirozeně dáno jejich častou koaliční kooperací, která se nutně musela projevit v menším počtu kandidátů, u jiných šlo o výraz poškození značky (to je zřejmě případ až do roku 2022 rostoucího STAN, který letos výrazně mezivolebně klesl). Přesto nominoval více kandidátů než ANO, jež má ambici být nejsilnější politickou silou v zemi. ANO, přestože mu rostou zisky (viz níže), zvládá nominovat stále méně kandidátů. Pirátům se nepodařilo prolomit svou faktickou komunální neexistenci, přestože se v mezidobí stali vládní stranou a ještě loni pomýšleli na premiérský post. Již zmíněná výjimka SPD, která jediná nominovala více kandidátů, je mírně relativizována celkově nízkým počtem jejích kandidátů – bylo jich jen o něco více než třetina ve srovnání s ODS, a dokonce méně, než jich měla upadající ČSSD.

Tabulka 1. Kandidáti nominovaní jednotlivými navrhujícími stranami v letech 2010–2022

Zajímavé je mezivolební srovnání. Skokanem je v tomto případě vedle nezávislých kandidátů pouze SPD, všechny ostatní strany počítají ztracené kandidáty. Z nich jsou na tom nejlépe Piráti, kteří oproti roku 2018 ztratili „jen“ 2 % kandidátů (zřejmě není náhodou, že u obou stran jde o celkově velmi nízké počty), dále ODS (-13 %), KDU-ČSL (-14 %). ANO ztratilo 29 % kandidátů, KSČM 49 %, ČSSD neskutečných 62 %. Už ze statistik kandidátů bylo před volbami jasné, že sociální demokraté a komunisté jsou ve stadiu klinické smrti, kdy lékaři jen stěží nahrazují selhávající orgány. Pozoruhodné je to u komunistů, kteří dlouhodobě stavěli největší počet kandidátů (až pro 40 % mandátů, o čemž se dnes nikomu ani nesní).

Celkové výsledky

Při interpretaci volebních výsledků máme složitou situaci – co upřednostnit: hlasy, nebo mandáty? Vybereme-li si hlasy, výrazně nadhodnotíme voliče z větších měst. Jeden volič totiž nemá v komunálních volbách jeden hlas, ale víc – záleží na tom, kde volí. Pokud na malé vesnici, započítá se jeho volba do statistik třeba jen pěti hlasy (pokud jeho obec volí pětičlenné zastupitelstvo); pokud v Brně, započítá se tam pětapadesátkrát, a je tak v níže uvedené tabulce jedenáctkrát silnější. Vybereme-li si mandáty, upřednostníme naopak voliče z malé obce – protože sedm lidoveckých mandátů ze Šléglova reprezentuje 34 voličů, zatímco 65 pražských mandátů reprezentuje necelý milion voličů. Nezbývá než sledovat obě dvě zmíněné kategorie, a především také vývoj v čase.

Nezávislí rostou podílem hlasů i mandátů volby od voleb. Velký nepoměr mezi těmito dvěma podíly v neprospěch hlasů naznačuje, že mají výrazně větší zázemí v malých obcích. Co do počtu/podílu hlasů ve volbách jednoznačně zvítězilo Babišovo ANO, které navíc tento podíl dokázalo mezivolebně nezanedbatelně navýšit a zatím je na komunální úrovni v permanentním růstu. Vidíme ale obrovské vychýlení ve prospěch hlasů, což znamená voličskou základnu ve středně velkých a velkých městech. Co do podílu mandátů pozorujeme v zásadě stagnaci, byť to může být zkresleno v neprospěch ANO výše naznačenou strategií „ANO a nezávislí kandidáti“.

Podobně jako v roce 2018 se na třetím místě co do hlasů umístila ODS. Ta mezivolebně půldruhé procento hlasů ztratila, stejně jako ztratila část zastupitelů, takže jich má momentálně nejméně za svou historii. Je to ale jediná strana, která svými zisky hlasů i mandátů nekreslí lineární křivku (růstovou či klesající), ale sinusoidu. Znamená to zřejmě, že je jako jediná pevně zakotvena na komunální úrovni a současně spjata s celostátní značkou; v důsledku čehož zažívá časy horší i lepší.

Piráti po náznaku možného úspěchu v roce 2018 nepotvrdili růst a klesli, byť nepatrně. V jejich případě se dá hovořit spíš o stagnaci – varovné pro ně je, že na marginálních hodnotách, především co se týče zastupitelů. Šance, že na imaginárním shromáždění všech zvolených zastupitelů ČR narazíte zrovna na někoho navrženého Piráty, je jedna ku čtyřem stům.

Lidovcům se podařilo mezivolebně navýšit podíl hlasů – avšak vzhledem k souběžnému poklesu podílu mandátů (a tam jde přes drobné vychýlení roku 2014 v zásadě o setrvalý, byť řízený sestup) se zdá, že to bylo jen odrazem koaličních kandidatur ve větších sídlech v rámci různých variant SPOLU, se STAN apod. Podobné hodnocení platí pro STAN, jen s tou výjimkou, že dosáhl svého nejhoršího zisku co do počtu mandátů po předchozí éře setrvalého růstu.

Spolu s ANO nezpochybnitelného mezivolebního navýšení dosáhla SPD, a to jak co do podílu hlasů, tak mandátů. Počty mandátů více než ztrojnásobila, nicméně s upozorněním, že šance potkat zastupitele za SPD je rovněž velmi malá, jen asi jedna ku sto čtyřiceti. Je jich ovšem víc než zastupitelů za TOP 09, která na komunální úrovni již od voleb 2018 fakticky neexistuje – v roce 2022 ji evidentně v tomto ohledu zachránily pouze předvolební koalice.

Již počty nominovaných kandidátů naznačily, že někdejší stabilní součásti obecních a městských zastupitelstev, v určitou chvíli dokonce určující síly menších i větších měst – sociální demokraté a komunisté – vyklidily pole. Potvrdily to i konečné výsledky. Sociální demokraté, přestože se v řadě měst (i velkých) snažili svou poškozenou stranickou značku maximálně upozadit a sázet na étos starostenství, nezávislosti a lokalismu, pád nezbrzdili – ztratili přes polovinu hlasů a téměř dvě třetiny mandátů. Ještě větší masakr pak proběhl u komunistů. Když jsem již před dvanácti lety upozorňoval na to, že se komunistická komunální pevnost drolí a že nejsou vidět náznaky možného zvratu, v zásadě jsem si neuměl představit, že už v roce 2022 bude ze strany, která mívala stabilně přes pět procent zastupitelů, strana se zhruba třemi čtvrtinami jednoho procenta zastupitelů, že vyklidí nejen velká a středně velká města, ale i mnohé své kdysi nezničitelné bašty.

Osud obou někdejších hlavních levicových stran je, zdá se, zpečetěn, a nesvedli s ním nic ani nová předsedkyně a nový předseda. Sociálnědemokratické stranické vedení asi bolí hlava z katastrofálního výsledku v Praze, kde se měl testovat vysněný model širší „moderně“ levicové spolupráce se Zelenými a drobnými stranami. Vybrali si k tomu špatný čas, špatné město a špatné volby. Jejich projektu „Solidarita“ konkurovala v roce 2022 typově podobná (a autentičtější) Praha sobě a částečně i Piráti. Byl na to čas nejpozději tak v roce 2014. Nyní není vyloučeno, že se snad za hodně příznivých okolností v širokém spojenectví mohou přes pět procent přehoupnout, ale je to sázka do loterie. Zřejmě jim nezbývá než se smířit s tím, že jejich různé voličské skupiny „bačují“ různé strany, které si rozdělily jejich dědictví – ANO, SPD, STAN a Piráti. Mnozí jejich bývalí představitelé to už pochopili a k těmto stranám se přidali. Komunisty pak nezachrání ani jejich případná spolupráce s radikálními kruhy kolem „Václaváku“ – nikdo je už totiž nepotřebuje. Dobu, kdy mohli být sice nepohlednou a neatraktivní, přesto však bohatou nevěstou přinášející nějaké hlasy, také prošvihli.

Tabulka 2. Vývoj podílu hlasů a mandátů v letech 2010–2022

Referendum o vládě?

Andrej Babiš se pokusil z letošních komunálních voleb udělat referendum o vládě. Možná předem věděl, že to nemůže vyjít, a chtěl pouze mobilizovat nespokojené voliče, aby přišli a volili ANO. To se mu evidentně podařilo. A opticky získal skutečně mnohé – vítězství v nadpoloviční většině okresních a krajských měst, které ANO jistě přetaví v řadu starostenských postů; již před volbami jsem konstatoval, že oproti minulým letům letos výrazně ubylo kategorických vymezení různých stran, s kým jistě nebudou spolupracovat. Je to zřejmě proto, že po osmi letech se z ANO na místní úrovni stala „stará“ strana, proti níž slábne vůle se vymezovat.

Babišovi se ale nepodařilo získat tolik, v kolik asi doufal – protože opozice nezískala ani víc hlasů, ani víc mandátů než strany vládní koalice, jak ukazuje tabulka 3.

Tabulka 3 – Vláda versus opozice 2018 a 2022

Strany vládní koalice získaly přinejmenším o polovinu víc hlasů než současná parlamentní opozice; i když k ní přičteme sociální demokraty a komunisty, měla vládní koalice stále o téměř šest procentních bodů větší podíl hlasů. Ještě dramatičtější rozdíl vidíme u mandátů. Zatímco strany vládní koalice jich drží přes sedm tisíc, současná parlamentní opozice ani ne dva, s oběma levicovými stranami necelé tři tisíce. A u mandátů nám pomůže k zajímavému zjištění i mezivolební srovnání. Strany vládní koalice oslabily asi o patnáct set mandátů a ANO a SPD posílily asi o tři sta. Když k nim ale přidáme sociální demokraty a komunisty, o nichž A. Babiš tvrdí, že je jejich hlasem ve sněmovně, kde nejsou reprezentováni, a jejichž voliče masivně přebral, oslabila opozice ještě více než vláda – o sedmnáct set mandátů.

Babišův apel byl riskem, který měl krátkodobý efekt, ale dlouhodobě se může vymstít. Přetáhl sice k ANO (a k SPD) ty, co je dřív v komunálních volbách nevolili, a umožnil jim posílit, ovšem za cenu zlikvidování zbytků ČSSD a KSČM. A především – ve veřejnosti rozhodně po volbách nerezonuje, že Babiš referendum vyhrál. Pro politického lídra není dobře, když je spojován s neúspěchy.

Zisky a ztráty v různém typu obcí

Krátce po volbách není ještě čas na detailní analýzy volebních výsledků podle velikostních skupin obcí. Spokojme se s hrubou analýzou podle jejich „statutu“, kdy obecní zastupitelstva nám reprezentují nejmenší obce do cca třech čtyř tisíc obyvatel, městská zastupitelstva středně velká sídla (byť naše nejmenší město – Přebuz – nemá ani sto obyvatel) a statutární města zastupují zhruba třicítku největších měst mimo Prahu.

V nejmenších obcích zvítězili nezávislí, přičemž ještě oproti minulým volbám posílili pozice – přes 87 % zastupitelů je zde nezávislých. Z politických stran stojí za řeč lidovci (necelých 5 %), možná STAN (cca 2 %, což ale v této kategorii neznamená navázání na vládní stranu, ale jen pohodlnou formu nezávislosti) a ODS (1,5 %). ANO má z asi pětačtyřiceti tisíc zastupitelů obecních zastupitelstev jen 137 (0,3 %). Všechny strany zde mezivolebně klesly, s výjimkou SPD, která narostla o 50 zastupitelů na 0,17 %. Jinými slovy, politické strany v této skupině obcí již fakticky zmizely.

Ve městech je to jiné. I zde mezivolebně posílili nezávislí na 41 % hlasů a 51 % mandátů (v obou kategoriích růst cca o osm procentních bodů). Po nich je nejsilnější ODS s cca desetiprocentním podílem, následovaná ANO (větší podíl hlasů než ODS, ale menší podíl mandátů), lidovci (cca 6 %) a STAN (3–5 %). SPD nezanedbatelně narostla na téměř čtyři procenta hlasů a 2,3 % mandátů (podíl hlasů téměř zdvojnásobila, mandáty téměř zčtyřnásobila). ANO a SPD vzrostly, ostatní strany klesly.

Ve statutárních městech zvítězilo na počty hlasů i mandátů ANO (čtvrtina hlasů, téměř třetina mandátů), následovala ODS (zhruba třináctiprocentní podíl) a v těsném závěsu SPD (cca deset procent). Sečteme-li hlasy a mandáty stran, jež na parlamentní úrovni tvoří koalici SPOLU a jež v mnoha krajských městech kandidovaly dohromady či v nějakých obměnách, dostaneme se cca na jednadvacet procent hlasů a necelých dvacet procent mandátů, což stále znamená porážku od ANO. Mezivolebně v zásadě na svém zůstala ODS (ztráta tří mandátů, ale nárůst podílu hlasů o necelé procento), mírně posílilo ANO (o cca tři čtyři procentní body) a výrazně SPD (zdvojnásobení hlasů i mandátů). ANO vděčí za svůj celkový volební nárůst hlavně kategorii statutárních měst, SPD především městům.

Jiné než početní trendy

Na detailní spočítání se sice ještě čeká, přesto se zdá, že v české komunální politice funguje něco jako starostenské strany. Tedy fenomén, kdy relativně nezávisle na stranické značce a regionu získávají výrazně vyšší podporu kandidátky, jež jsou spojeny se starostou obce/města. Příklady uvádět nebudeme, je jich plná republika. Samozřejmě to neplatí stoprocentně, přesto si toho nelze nevšimnout.

Naprosté soustředění úspěchů ANO do větších měst pomáhá opticky zlepšovat výsledky voleb, je nicméně hodně zranitelné do budoucnosti. Ačkoli si někteří analytici myslí, že v ANO nejpozději těmito volbami (ale spíše už těmi minulými) vznikla svébytná skupina lokálních politiků, kteří budou schopni nést značku ANO i po případném odchodu A. Babiše z politiky, nedomnívám se, že pro takovou naději máme dostatečnou oporu. I letošní úspěch, relativně uniformně rozložený do jednotlivých měst bez ohledu na to, jestli tam ANO bylo v koalici (např. Šumperk) nebo v opozici (např. Blansko), svědčí spíš o tom, že byl hnán celostátní politikou ANO a nebyl podmíněn kvalitami kandidátních listin. Něco podobného se stalo ČSSD v krajských volbách 2008 či v komunálních volbách 2002. Celostátní problémy strany tyto místní a regionální sociálnědemokratické lídry vesměs smetly, přičemž se udržely jen výjimky potvrzující pravidlo (Karviná, Bohumín, Náchod, pardubický hejtman apod.). Zatím se spíš zdá, že ANO má blíže k tomuto modelu než k diverzifikované reprezentaci ODS či KDU-ČSL.

Vítězství ANO v řadě středně velkých a velkých měst ale může být dobrou zprávou pro příznivce politického stranictví i na lokální úrovni. Dává totiž naději, že hlavním vyzyvatelem v těchto městech může být v příštích volbách znovu nějaká parlamentní strana. Z výsledků letošních voleb jsme si mj. dočasně potvrdili, že tam, kde jednou ovládne lokální politiku nějaká podoba nezávislého, na lokální notu hrajícího uskupení, nejsou parlamentní strany schopny stát se vyzyvatelem pro příště a třeba znovu vyhrát – zdá se, že jsou odsouzeny maximálně k paběrkování a přetahování o pozici juniorního partnera těchto nezávislých. Příkladů je rovněž už řada – Sdružení občanů Lesné na Brně-severu, Strakonická veřejnost, Hnutí pro Hodonín, ProMOST apod.

Termín voleb

Miloš Zeman svým letošním rozhodnutím vypsat termín komunálních (a s nimi spojeného prvního kola senátních) voleb mimořádně brzy umocnil jeden nepříjemný problém spojený s komunálními volebními termíny – konaly se o dvanáct dní blíže k prázdninám než před čtyřmi lety. Kvůli současnému legislativnímu nastavení se volební termín stále posouvá blíž k období letních dovolených. První komunální volby po listopadu 1989 se konaly 24. listopadu 1990, za dvaatřicet let se jejich termín posunul přesně o dva měsíce. Pokud nedojde k rychlému zásahu, budeme za dvanáct, šestnáct let volit v srpnu…

Že to je problém, jsme mohli pozorovat už letos, kdy se kandidátky uzavíraly a odevzdávaly v čase letních dovolených, kdy bylo často složité sehnat od kandidátů potřebné podklady (a našla se i obec, kde na to kvůli dovoleným úplně zapomněli, a volby se tam tak vůbec nemohly konat). Tvůrci kampaní si pak vybírali mezi dvěma špatnými rozhodnutími – začít už před prázdninami a podstoupit hrozbu, že přes léto logicky ztratí dynamiku; nebo začít až na začátku září s tím, že na celou kampaň budou jen tři týdny. A to už si vůbec neumíme představit, co se bude dít, vyjde-li volební termín třeba na 30. srpna.

Proč musí jít o relativně rychlý zásah? Nejbližší volební termín, který máme šanci ovlivnit, je až za osm let, protože nelze prodloužit funkční období již zvoleného zastupitelstva. Budeme tedy muset ve volebním zákoně (na němž se musejí shodnout obě parlamentní komory) říct, že volební období zastupitelstev 2026–2030 bude delší než čtyřleté, např. že skončí až s koncem října 2030. Byť to může být jen technická a formální změna, zcela jistě se při tom otevře řada dalších témat spojená s fungováním obcí a jejich volebním systémem, takže debata nemusí být úplně krátká. Vláda by proto měla jednat co nejrychleji.

Nu a pak je zapotřebí promyslet mechanismus stanovování nového termínu – třeba že vždy půjde o třetí pátek v měsíci říjnu či jiný podobný model, každopádně takový, aby zabránil neustálému posouvání voleb v čase.

Při té příležitosti by nebylo od věci zamyslet se nad případnou větší koncentrací volebních termínů. Vidíme to v současnosti. Skončily kampaně a volby do obecních zastupitelstev a do Senátu, a namísto aby si společnost vydechla, užila moment „upuštění páry“ z natlakovaného hrnce, k čemuž volby slouží, je vzápětí mobilizována kampaní prezidentskou. Stojí to za rozsáhlejší srovnání, ale zdá se, že jen minimum zemí volí tak často jako my. Že se v takovém prostředí jen obtížně vládne, bylo konstatováno už mnohokrát. Vzpomínám si, jak nám – studentům druhého ročníku politologie – před čtvrtstoletím tehdejší vedoucí naší katedry, dnešní premiér Petr Fiala přednášel o americkém ústavním systému a poukazoval na to, že jsou Spojené státy uváděny jako příklad země s téměř permanentní volební kampaní, kdy jsou důležité volby každé dva roky (dolní parlamentní komora má dvouleté funkční období, přičemž jednou za čtyři roky jsou s těmito parlamentními volbami konány i prezidentské) – a že to má z hlediska teorie demokracie své výhody i nevýhody. Co bychom za to dnes dali, kdybychom měli volby jenom každé dva roky. Poslední rok bez voleb jsme zažili v roce 2015, ten další (pokud se nestane něco mimořádného) bude až v roce 2027.

Co kdybychom naznačené mimořádné posunutí volebního termínu využili i ke sloučení termínu hlasování alespoň do dvou orgánů – třeba krajských a obecních zastupitelstev (mimochodem totožný problém s posunujícím se termínem voleb směrem k prázdninám mají i krajské volby – první proběhly v roce 2000 v půlce listopadu, zatím poslední v roce 2020 na samém začátku října)? Ano, nevyřešil by se problém se souběžně konanými volbami do Senátu, které vždy probíhají spolu s jedním z těchto dvou typů voleb. Ale to už by se týkalo jen třetiny republiky, navíc – neburcuje-li Andrej Babiš svůj elektorát jako letos na Jihlavsku – zrovna senátní volby společnost moc nemobilizují a neštěpí. V nemalé části zemí probíhají komunální a regionální volby současně.

Uvažovat by jistě bylo možné i o spojení s jinými volbami – třeba prezidentskými, příp. s volbami do Evropského parlamentu. To už by ale znamenalo i stabilní prodloužení funkčního období obecních zastupitelstev ze čtyř na pět let – i tím bychom se ale v zásadě zařadili do hlavního evropského proudu, kde naše čtyřleté období obecních orgánů patří spolu se Slovenskem k nejkratším. Pět let je nejobvyklejší délka, setkáme se i s obdobím šestiletým.

Volební systém

Na závěr můžeme přičinit několik poznámek k volebnímu systému. Extrémní rozdrobení našich obcí a dramatické rozdíly v jejich velikosti (přes tři čtvrtiny našich obcí mají méně než tisíc obyvatel) navádějí k tomu, aby došlo k rozlišení volebního systému pro malé a velké obce. Můžeme diskutovat o tom, kde má vést hranice, zda bude stanovena velikostí, nebo skutečností, že obec má či nemá obecní radu – nicméně bylo by to více než vhodné. V takto oddělených skupinách pak můžeme designovat nejvhodnější volební systém a nebudeme omezeni jako nyní tím, že to, co funguje v obci s několika sty obyvateli, má zcela jiné dopady ve statisícových městech.

Předtím, než s ulehčením opustíme současný špatně fungující systém, bychom si ale měli vyjasnit, co chceme – zda co největší akceschopnost zvoleného tělesa, nebo systém zajišťující významným, byť menšinovým zájmovým skupinám v obci zastoupení v místním parlamentu. Poté si můžeme „hrát“ s různými modely: blokový většinový systém pro malé obce (zvoleni jsou ti s největším počtem hlasů bez ohledu na strany), nějaká varianta listinného poměrného systému s možností preferenčních hlasů uvnitř kandidátky pro větší obce/města, příp. smíšený volební systém, jak jej používá Německo v parlamentních a Maďarsko v komunálních i parlamentních volbách, který spojuje většinové a poměrné principy.

Nebylo by přitom od věci přemýšlet i nad tím, zda by nestálo za to k sobě přiblížit jednotlivé způsoby hlasování. Otázkou je, zda na občany neklademe příliš velkou zátěž a nepředpokládáme větší politickou gramotnost, když je nutíme používat několik různých systémů, které se od sebe i praktickým provedením (úpravou lístků) výrazně liší. Tak kupř. v jedné obci na Jihlavsku bylo podle zpráv volební komise odevzdáno významné množství neplatných hlasů, ačkoli tam byla jediná kandidátní listina s právě takovým počtem kandidátů, jako bylo mandátů. Neplatné byly proto, že na nich voliči neudělali křížek. Zřejmě považovali samotné odevzdání lístku za výraz svého souhlasu s navrženými kandidáty. V tomtéž okamžiku odevzdávali totiž také hlasy v senátních volbách, kde si vybrali jeden z lístků, a aniž na něm dělali jakékoli úpravy, vložili jej do obálky. Úpravy se nemusejí dělat ani na hlasovacích lístcích v jiných volbách.

Každopádně je používaný volební systém již dlouho zralý na změnu – především proto, že mechanicky funguje jinak, než má běžný volič tendenci se domnívat. A to je ta nejhorší možnost, která může dál podkopávat důvěru občanů ve férovost politiky. Vlastně nejde věrohodně obhájit, proč nejsou uvnitř kandidátky přiděleny mandáty podle absolutního počtu hlasů; jen obtížně se v systému, jenž se tváří jako superpersonalizovaný, vysvětluje, proč mandáty získávají zastupitelé se zlomkem počtu hlasů oproti náhradníkům na jiných kandidátkách apod. Změna by také pomohla pročistit volby od kandidátů, kteří jimi v pravém slova smyslu nejsou, jsou spíš aktivními podporovateli – v zastupitelstvu být nechtějí, svou přítomností na kandidátkách jen podporují názorově blízké kandidáty, kteří tuto touhu mají, protože to logika volebního systému vyžaduje. Bývá z toho pak často spousta zbytečného nedorozumění a zklamání.

Mám ale obavu, že změna volební systému bude ještě o řád obtížněji prosaditelná než případný posun volebního termínu. Rád se budu mýlit.

KONTEXTY / Jako bonus čtenářům serveru FORUM 24 pravidelně přetiskujeme články z časopisu o kultuře a společnosti Kontexty.