K legendám o výhodách „socialistické diktatury“ patří takzvaná plná zaměstnanost. Vzpomínky na doby, kdy stát každému zajistil práci, se dobře poslouchají, zvlášť když přijde krize. Jenže jak to v ČSSR bylo doopravdy?
Komunisté zavedli podle sovětského vzoru pracovní povinnost, která platila až do roku 1989. Pro jednotlivce znamenala jedinou výhodu: skutečně se nemusel příliš starat, jestli si vydělá na základní živobytí, protože do nějakého zaměstnání ho orgány státní správy vždycky přidělily a výplata mu většinou stačila na jídlo a na nájem.
Potíž nastala ve chvíli, kdy byl člověk nadaný a schopný, kdy mu záleželo na tom, aby jeho práce měla smysl, kdy si chtěl sám určovat budoucnost – pak čelil dnes již těžko představitelným překážkám.
„Pracovat pro stát je čest“
Jak píše v obsáhlé odborné knize Komunistické právo v Československu Barbara Havelková, osobní svoboda rozhodování, zda pracovat a kde, byla minimální. V zákoníku práce stálo, že „práce ve prospěch společnosti a podle jejích potřeb je (…) přední povinností a současně předním právem i věcí cti každého občana“.
V podmínkách centrálně řízené ekonomiky nebylo možno pracovat pro nikoho jiného než pro státem kontrolované podniky (včetně družstev) a práce pro stát byla opředena sítí administrativních povinností a správních i trestních sankcí.
Podle vládního nařízení z roku 1970 byl člověk, který nestudoval nebo nebyl zaměstnán, povinen hlásit se o práci na obvodním národním výboru (obdoba radnice). Pokud tak neučinil, považovalo se to za přestupek.
Další vyhýbání se práci (tj. nadiktované práci) pak bylo trestným činem příživnictví. Havelková dodává:
„Pracující se (…) nemohli svobodně rozhodovat, v jakém povolání, v jakém podniku a na jaké pozici budou pracovat. Práce jednou stanovená navíc mohla být bez jejich souhlasu změněna… Kvalita plnění pracovních povinností pak nebyla jen věcí zaměstnávající organizace, ale státního zájmu.“
Jistěže to nebylo tak, že by občan ČSSR nemohl z vlastní vůle změnit zaměstnavatele – většinou to šlo „nějak zařídit“ – a čím níž v hierarchii se zaměstnanec nacházel, tím to měl jednodušší (nekvalifikovaný dělník mohl měnit působiště snáz než kupříkladu inženýr).
Rozhodoval kádrový profil
Nicméně stát, tedy KSČ, si prostřednictvím všemožných úředníků ponechával právo každou změnu posvětit (čili opět přicházely na řadu konexe a korupce). Kritériem schválení pak nebyly jen pracovníkovy schopnosti, jeho potřebnost a kvalifikace, ale též politický profil. Ve většině oborů neexistovala možnost volného kariérního růstu, protože politická (kádrová) kritéria byla rozhodující.
Zaměstnání se před rokem 1989 stalo hlavním prostorem kontroly občana-pracujícího. V podniku dostával posudky, v podniku se hlídalo, zda neprojevuje nesouhlas s režimem. Zastával-li lepší místo a nebyl „politicky poslušný“, mohl být kdykoli vyhozen, respektive přeřazen. U odborářské organizace (v ČSSR Revoluční odborové hnutí) nenašel zastání, protože i ta byla centrální a podléhala direktivám jediné vládnoucí strany.
Každý musel mít razítko zaměstnavatele v občanském průkazu, což bylo zase důležitým nástrojem policejní šikany: hlídka VB mohla kdykoli kohokoli perlustrovat a zjišťovat, zda nejde o „příživníka“.
Kvůli všeobecné povinnosti mít jakékoli zaměstnání se Československo, oddělené od svobodného světa elektřinou nabitými dráty, stalo jakýmsi obrovským táborem nucených prací. Mělo to pochopitelně důsledky i pro stav hospodářství: podniky zaměstnávaly tisíce zbytečných lidí, kteří v práci často jen utloukali čas, předstírali činnost nebo se věnovali soukromým záležitostem.
Spoustu zaměstnanců postupně přestalo zajímat, co a proč dělají – ideálem bylo místo, v němž se člověk nepředřel nebo z nějž plynuly výhody pro šedou ekonomiku.
Lepší než Rakousko?
ČSSR byla oficiálně státem „dělníků, rolníků a pracující inteligence“. Rolníci pracovali v družstvech a na státních statcích, soukromě hospodařit nesměli. Opěvované „dělnické třídě“ se žilo jistě líp než třeba na počátku 20. století, avšak v západní Evropě se sociální práva a finanční možnosti dělnictva rozvíjely daleko rychleji, což komunistické sdělovací prostředky nikdy nepřiznaly.
Docela trefně se o pracujících v sovětském bloku vyjádřil německý spolkový ministr Theodor Blank už v roce 1962: „Kdo si nemůže svobodně vybrat své povolání, kdo žije pod permanentním dohledem státních či polostátních orgánů a i na pracovišti se musí obávat udavačství a donašečství, komu hrozí snížení mzdy či výpověď jen proto, že si dovolil říci vlastní názor, kdo nemůže ovlivnit okolnosti svého pracovního života prostřednictvím účasti na rozhodování, tomu je odebrána svoboda a ten je vyloučen z vymožeností skutečné (…) sociální politiky.“
Československo bylo po válce bohatší než například Rakousko – o třicet let později sice mělo plnou zaměstnanost, avšak životní úroveň průměrného českého a rakouského dělníka se vůbec nedala srovnávat.
Text byl publikován na serveru HlídacíPes.org
