Říká se tomu řízná bolševická drzost. Kostěj Nesmrtelný, pardon, Jaroslav Kojzar, starý veterán z Rudého práva, kde prokádroval po Chartě 77 Václava Havla (nejvíc kompromitující informace dodal Havel sám ve vzpomínkách na buržoazní dětství), se začal bát o svobodu názorů v naší zemi.
Ano, je nás víc, s. Kojzare, vítejte do klubu! Ani by jednoho nenapadlo, že budeme mít někdy ty samé obavy.
Pravda, chce to ještě doladit detaily. Zatímco část myslící veřejnosti má smíšené pocity, když vidí, že miliardář je současně ministrem financí a šéfem strany (zvoleným sto procenty hlasů) a majitelem několika médií, s. Kojzar má dojem, že svoboda názoru je ohrožena Ústavem pro studium totalitních režimů, think-tankem Evropské hodnoty a útvarem na ministerstvu vnitra, který chce sledovat dezinformace.
V líčení nastávajících hrůz Kojzar pokračuje: „Myslím totiž, že za nějaký ten čas, přesně podle vzoru vítězů z třicetileté války, budeme myslet správným směrem. Ti, kteří budou myslet jinak, se časem vystěhují někam k pingvínům či do Patagonie, anebo prostě se najde důvod, jak je pacifikovat třeba internací a nenechat žít mezi ‚slušnými lidmi‘… Nepochybuji o tom, že časem všichni budeme nenávidět barvu rudou, Rusko budeme chtít zničit nejlépe neviditelnými paprsky a jediným našim bohem bude Václav Havel, který se na příčku zásluhovosti dostane nejen před Tomáše Masaryka, Karla IV., ale dokonce před samotného ‚pánaboha‘.“
Laik žasne, odborník se diví. Pokud se Havel ohledně „zásluhovosti“ dostane před tzv. pánaboha (asi nějaká marxistická mytologická bytost), mohlo by to být Kojzarovi snad jedno. V takové pánbíčkářské tmářství přece nevěří. Masaryk nechal podle komunistů střílet do dělníků a Karel IV. zaneřádil feudální Čechy pověrečnými ostatky svatých, takže pokud jde o posuny v „zásluhovosti“, nemuselo by mu to vadit. Mě také nezajímají výsledky fotbalové ligy na Západní Sahaře.
Zajímavé ale je, že mu vadí představa, že někdo za své názory bude internován. To přece komunisté dělali běžně a s. Kojzar se na tom svými štvanicemi podílel.
O jednoho zatrpklého komunistického starce ale nejde. Není důležitý. Ani ta jeho strana už není moc důležitá. Je to spíš výpověď o tom, jak daleko může dojít deformace lidské mysli a drzost. Velmi daleko. Jedná se zřejmě o potenciální vlastnost člověka. Ožít může kdykoli pod jakoukoli nálepkou. Komunistům můžeme být vděční, že jsou takovou pokusnou laboratoří, kde nám rudé myšky názorně ukazují jisté vzorce chování. Jen máme těch laboratoří poslední dobou nějak mnoho.
