Komunisté zjevně nehodlají nechat na pokoji svou oběť Miladu Horákovou ani 70 let po její vraždě. Nejnověji propásl příležitost mlčet bolševický poslanec Jiří Valenta, když ve svém demagogickém textu publikovaném na partajním webu pomlouval moderátora České televize Jakuba Železného, a to právě za jeho závazek bránit památku zmíněné oběti komunistické zvůle. Ještě víc než to ale komunistu rozčílilo něco docela jiného.
Železný zjevně leží Valentovi hodně hluboko v žaludku. Hned úvodem svého hanopisu na dotyčného moderátora i Českou televizi parafrázoval jeho závazek, který u příležitosti 70. výročí justiční vraždy učinil na sociální síti symbolicky pod fotografií hrobu zmíněné opoziční političky. „Při památce Vaší oběti, vědomí, jak mučivým způsobem Vás komunisté zavraždili a nedali Vaší milované dceři Váš poslední dopis, slibuji: Když kdokoli (byly takové pokusy) v České televizi zkusí jen slovem se Vás dotknout, budu-li moderovat já, ze studia takového hosta prostě vyhodím.“
Komunista Valenta si Železného slova ve zdánlivé parafrázi upravil tak, že se vytratilo pojmenování vrahů, stejně jako částečný výčet mučivých okolností vraždy Milady Horákové. Nehledě na to Valenta Železného závazek ze sociální sítě označil za „neprofesionální“ a hovořil o něm jako o „aféře“. To se zcela kryje s předlistopadovými poměry, kdy komunistický režim z každého nepohodlného občanského postoje dělal aféru nebo rovnou trestný čin.
Učiněná nálož demagogie má ale teprve přijít. „Zaměstnanci ČT jako by zapomínali na to, že (…) komunisté jsou dnes zcela legitimní a legální politickou silou v ČR, kterou ve svobodných volbách volí stovky tisíc lidí.“ Nejsou. Není nic legitimního na justiční vraždě, stejně jako není nic legitimního na sympatizantech režimu, který ji spáchal, a demokraticky zvolený byl i nechvalně proslulý nacistický kancléř.
Jak ovšem Valenta vyjevuje v další části svého textu, ze židle ho zvedla Železného poznámka, jíž se pozastavil nad jistým přetrvávajícím komunistickým místopisným označením. Utrousil ji ve chvíli, kdy se ptal ministra Havlíčka na souběžný výkon dvou ministerských funkcí. „Nejsou právě toto ty chvíle, kdy si člověk neumí představit, jak pendlujete mezi nábřežím Na Františku a nábřežím, které se jmenuje bůhvíproč po komunistickém prezidentu Svobodovi?“
Moderátorova námitka zjevně směřovala k paradoxu, že česká metropole uvedeným označením vzdává hold komunistovi, který ač nepatřil k těm na první dojem nejhorším, zklamal občany tím, že po ruské invazi v roce 1968 přistoupil na Moskevský protokol, jímž se Československo upsalo svým ruským okupantům. Svoboda, který navíc setrval v úřadu i po nástupu Gustáva Husáka do čela KSČ, přihlížel normalizaci. Skutečnost, že této systematické režimní destrukci občanské společnosti nebude stát jakkoli v cestě, mohli soudruzi vyčíst už z jeho novoročního projevu z roku 1969, v němž Svoboda ani nepojmenoval vpád ruských vojsk ani následnou okupaci Československa.
Nebýt Valentova rozhořčení, Železného poznámka mohla zapadnout. Až jeho hanopis proti veřejnoprávní televizi s sebou nese jasnou výzvu k diskuzi o navrácení původního názvu. Tím je Petrské nábřeží. Jmenovalo se tak podle přilehlé lokality Petrská čtvrť.
