Soudruzi ani netušili, jakou měli pravdu, když říkali, že „na posledním místě všeho našeho úsilí musí být člověk“. Mysleli to jinak, ale dopadlo to přesně tak, jak tvrdili. O člověka nešlo. Byly tu přece masy a třídy a stát. Ten stát, to byli oni, komunisté. Přesněji řečeno Ústřední výbor a ještě přesněji politbyro Ústředního výboru.

Teď v Haló novinách soudruh Jiří Vábr bezelstně odhalil, jak to jejich strana s lidmi má. Vysvětlil nám tam, jak vůbec nevadí, že bylo kvůli těžbě uhlí zlikvidováno starobylé město Most: „Na Seznamu jsem si s jistou nostalgií přečetl článek o městě Most. O starém, nikoli o tom novém. O tom, co již není a zbyl z něho jen přesunutý kostel. Jenže ani ten se nedočkal prý umístění v lidské zástavbě. Vadila železniční trať, frekventovaná silnice a různé telekomunikační spoje. A tak se ocitl sám samotinký daleko od města. Stejně jako Romové, které prý nikdo nechtěl, a tak jim postavili sídliště Chanov, vlastně nové malé město určené jen pro ně.“

Dále čtěte

Nenechme se ukolébat! Oslabenou demokracii posilují svobodná média, podporujte je i dál

Deník FORUM 24 a Týdeník FORUM se od svého vzniku snaží nahradit Čechům to, co jim vzal Andrej Babiš: svobodná…

No jistě. Soudruhům nikdy nepřijde divné, když zbourají město a kostel posunou někam do míst, kde pak trčí jako parník uprostřed Sahary.

Vábrovy myšlenkové vibrace ale odhaluje to, co následuje. Autor praví: „Kdybych byl mladý, řekl bych si, jak hrůzné je zbavit lidi majetku, protože přece každý dům někomu patřil – tak je to přece učí ve školách. Jenže jsem pamětník a vím, že stát tehdy potřeboval uhlí. Stát! A stát bylo víc než majetek jedné paní, která dokázala na léta zbrzdit výstavbu dálnice a vyzískat na státu víc, než v té lokalitě bylo zvykem. Stát byli všichni a zájem ‚všech‘ se cenil víc než někdy pochybné vlastnictví jedince, byť domy, v nichž bydleli, stejně nebyly většinou jejich, ale města. Pod Mostem bylo uhlí, to nepatřilo jednotlivci, ani dnes by jedinci nebo akciovým společnostem nemělo patřit, také to lze přečíst v platném ‚horním zákonu‘, ale státu, a stát to uhlí tehdy potřeboval. Třeba proto, aby rodiče autora článku měli čím svítit a nemuseli se vrátit k petrolejce.“

A je to tady. Co je majetek „jedné paní“. Nebo tisíce paní. Vždyť je tu stát. V podstatě dělali komunisté to, co hlásal vůdce italských fašistů Benito Mussolini: „Vše ve státě, nic proti státu, nic mimo stát.“

Autora nenapadne, že i bez toho uhlí, co leželo pod starým Mostem, by lidé v Československu svítili doma dál a nepotřebovali by petrolejky. Elektřinu potřebovali šéfové země pro svůj těžký průmysl. Potřebovali jsme ale jako malá země tak rozsáhlý těžký průmysl? Nedotáhly to dál v životní úrovni některé taky nevelké západní země, které se nepouštěly do nesmyslných megalomanských projektů? Jenže taková malá vodní elektrárna je pro komunisty moc malá. Nic velkolepého. Tisíc malých vodních elektráren taky nepůsobí nijak impozantně. Málo betonu.

Pro komunisty jeden člověk neznamenal nic. Jenže společnost sestává právě z toho součtu jednotlivých lidí. Podle toho, jak se chovali k „jedné paní“, se chovali ke všem paním. I pánům. Proto taky tak bídně nakonec skončili. Varování je to ovšem pro všechny, kdo by byli v pokušení uvažovat stejně.