Máme to brát jako chybu, která nás může přijít draho, nebo být klidní, protože KSČM dál jede černým močálem okolo bílých skal? Ve volbě stranického lídra zvítězil o uplynulém víkendu dosavadní předseda Filip. Nicméně komunistická strana již není tak pevná a soudržná jako donedávna.

Nejprve je asi nutné si říci, koho vlastně KSČM zastupuje a kdo jsou její voliči. Na toto téma bylo provedeno mnoho průzkumů, některé relevantní, jiné se blížily spíše zbožnému přání zadavatele. Inu, taková je praxe – chcete-li skutečná fakta a reálné statistiky, musíte se obrátit na agenturu s praxí, zkušenostmi a dobrými referencemi. Takových je ostatně většina. Ale to jen tak na okraj.

Podstatné je – a zde vůbec nezáleží na sociálním postavení a vzdělání sympatizanta, že v případě voličů KSČM se jedná primárně o osoby vcelku neúspěšné, tak či onak nežijící podle svých (obvykle nerealistických) představ. O osoby s nějakou křivdou a nevybouřenou záští. O jedince frustrované svým stavem a neschopností ho změnit.

V takové chvíli nastupuje pocit, že musím souhlasit s tím, kdo souhlasí se mnou. A ne, nemohu souhlasit s tím, kdo po mně chce nějakou trvalejší a náročnější činnost. Čili – nezajímá mne například ČSSD, protože ta sice jde tvrdě za vidinou sociálního státu, ale ani ona mi nechce pomoct jen tak. Zadarmo. I sociální demokraté si uvědomují, že sám jedinec musí něčím přispět do hmoždíře svého osudu. Ani ČSSD nenabízí to, co chci já – ne abych se měl líp, o to ani tak nejde, ale aby úspěšnější soused měl výrazně méně, než má, a byl sražen. Do bahna. Ke mně.

Na začátku devadesátých let se množily hlasy, že na komunisty je třeba se dívat jako na dobový relikt, který vymíráním samovolně sejde na úbytě. Tyto hlasy měly za to, že komunisty volí zase jen komunisté. To byl ovšem omyl. Zatímco sama KSČM skutečně vymírá a její kdysi masová členská základna se za posledních dvacet let zmenšila přibližně o dvě třetiny, procento lidí, kteří ji volí, je v podstatě konstantní. Ale tolik přesvědčených komunistů tu podle mne skutečně není.

Nepřibývá totiž výrazně voličů, kteří mají za cíl realizaci šílených idejí Marxe, Engelse, Lenina, Stalina, Maa a Pol Pota. Nikterak nepřibývá mladých revolucionářů. Ti se obvykle KSČM straní kvůli jejímu konzervatismu a podle nich buržoaznímu přístupu k dialektice. To jen procento frustrovaných je stále stejné. Frustrovaných občanů, kteří nadávají na poměry a mají radost, když někdo, o koho se mohou pomyslně opřít, nadává stejným slovníkem stejným směrem.

Malá osobní vsuvka. Pocházím z malé pošumavské vesnice. Od roku 1989 až do roku 2000 tam vždy vítězili komunisté. Plynofikaci obce tak musel zachraňovat místní podnikatel značným finančním darem a obec nijak nevzkvétala. Vždy jsem si říkal, proč tomu tak je, proč je dlouholetým starostou komunista, člověk nekompetentní, líný a často opilý. Po letech jsem to pochopil. Místní, aniž by byli sami přesvědčením komunisté, volili KSČM v každých volbách, protože starosta a ostatní partajníci s nimi chodili do hospody, kde naslouchali stěžování všech na všechno a sami si stěžovali také. To stačilo. Rozuměli frustracím. Souhlasili s tím, kdo je viník. A že vlastně nic neudělali? Co na tom? Hlavně, když slíbili.

Na Gaussově křivce reálného elektorátu vidíme těch 15 % stálých voličů KSČM přibližně od středu části klesající vlevo. Snad blíže levému konci, nikoliv ale až tam. Zcela vlevo jsou voliči ještě extrémnější, ještě rigidnější, zkrátka revolucionáři. Frustrovaní lidé totiž revoluci nechtějí. I přes reálsocialistický sentiment si podvědomě návrat před rok 1989 v naprosté většině nepřejí. Jsou venkoncem konzervativní. A přejí si Kauflandy a Normy, přejí si autobazary plné relativně laciných hezkých západních vozů. Chtějí vietnamské večerky a dnes už i kamenné obchody s laciným prádlem. Vědí, že o to všechno by přišli.

A nyní zpět k sobotnímu sjezdu KSČM. Když nepočítám kandidáta Hrůzu, muže, který sám věděl, že nemá šanci, stáli proti sobě dva kupodivu velmi rozdílní lidé. Na jedné straně pragmatik, starý parlamentní harcovník Vojtěch Filip (krycím jménem StB Falmer), člověk, který komunistickou stranu zakonzervoval do podoby stálého hráče bez jakékoliv zodpovědnosti za vládní činnost, jako stranu, se kterou tu a tam jednají (a s úspěchem) demokraté. Na stranu, která má sice schopnost někdy něco pitomého halasně proklamovat, ale jinak nic. Protože nechce a vlastně nemá proč.

Na straně druhé pak stál Josef Skála. Dogmatik, bývalý nomenklaturní kádr KSČ (a také SSM a Mezinárodní organizace mládeže, což byla ve skutečnosti krycí firma sovětské KGB) a – pozor – úspěšný a movitý podnikatel. Což se dnes s kariérou v komunistické partaji nevylučuje. Skála je ovšem mnohem radikálnější a chce sympatizanty KSČM mobilizovat. Chce, aby to chtěli a konali. Tudíž narušuje stojaté vody čeřením vln a plácáním prknem do hladiny. Ruší tím ovšem konzervativní frustrované kapříky, kteří spokojeně tloustnou a jen špulí a rytmicky otevírají tlamičku. Chce, aby vyskočili z vody a hryzali štiku do hřbetu. Nepohodlné. Podobně revoluční byla po roce 1989 komunistická strana na Slovensku a od té doby se její volební výsledky pohybují v intervalu statistické chyby.

V sobotu vyhrál Filip, a tím i stabilních 15 procent pro komunistickou stranu. Můžeme tedy po další čtyři roky očekávat zahnívání „rudé gardy“, nicnedělání, veselé výlety do Číny a vážně nemyšlené zdravice do KLDR. A společně s tím také – při současné tendenci politického vývoje v Česku – jednou třeba i nějakou tichou či snad dokonce hlasitou koalici na vládní úrovni. Což se ale zřejmě za ty čtyři roky nestane, protože jestli se dnes komunisté něčeho bojí, tak to rozhodně není kapitalismus a USA. Je to nutnost ukázat kus práce a nést zodpovědnost za fungování ministerstev a vlády. Hrůza!

A tak sám za sebe říkám, že právě proto je Filipovo vítězství špatnou zprávou pro demokraty, kteří doufají v budoucí odchod komunistů z parlamentu. Tvrdím, že pokud by zvítězil Skála, mohla se KSČM radikalizovat a štípat tučné kapry z levicového rybníku do ploutví. Dnešní nejlevější křídlo elektorátu by ji sice stejně nevolilo, ale stoupající extrémnost proklamovaných tezí, radikalizující se slovník a bazírování na nových výstřelech z pomyslné Aurory by odradilo frustrované konzervativce. A preference by utěšeně klesaly. Možná až k parlamentnímu nebytí.

Takže budeme čekat další čtyři roky a doufat, že mezitím někdo ve straně zvedne revoluční pochodeň. Nebojme se hbitých radikálních komunistů. Nemají a nebudou mít podporu. Stále však ostražitě sledujme, zda a kam se pomaličku pohybují ti zabetonovaní.

Jakub Roth