Na konci března si měla Komunistická strana Čech a Moravy (KSČM) volit nové vedení, protože předseda Vojtěch Filip dal s celým vedením funkce k dispozici po debaklu v krajských a senátních volbách, které proběhly v říjnu loňského roku. Bez ohledu na to, kdo a kdy (sjezd byl už třikrát odložen kvůli současné epidemické situaci) se stane nástupcem muže, který vedl české komunisty od roku 2005, čeká ho těžká mise. V roce, kdy uplyne přesně sto let od vzniku Komunistické strany Československa, totiž hrozí soudruhům pád do politického suterénu a místo oslav politický pohřeb.
Volební model ze srpna 2019, který sestavila agentura Kantar, komunistům poprvé v polistopadové éře naměřil nižší volební zisk než je 5 % hlasů nutných pro vstup do Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR. A i když jsou aktuální preference KSČM o něco málo lepší, není to před klíčovými říjnovými volbami pro komunisty příliš dobrá zpráva. Trend posledních let je jasný, voličů ubývá. A to i přesto, že komunisté mají aktuálně největší politický vliv od roku 1989. Jaká byla role této strany v posledních třiceti letech a kam a proč mizí její voliči a sympatizanti?
Od izolace k podpoře vlády
Postavení KSČM, personální (a vlastně i právní) nástupkyně KSČ, je v kontextu postkomunistické východní a střední Evropy ojedinělé, protože jako jedna z mála posttotalitních stran se nereformovala na standardní levicovou stranu. Sice hned v prosinci 1989 přijali komunisté na mimořádném sjezdu prohlášení, ve kterém se omluvili za některé své skutky v období 1948–1989, ale řadou následných kroků a výroků ukázali, že k reálné transformaci strany nedošlo.
Roku 1990 nově založená KSČM navázala na svou předchůdkyni už tím, že nevypustila ze svého názvu adjektivum „komunistická“. A aby toho nebylo málo, v létě 1993 byl do čela strany zvolen Miroslav Grebeníček, syn dozorce a mučitele politických vězňů a představitel ortodoxního komunistického křídla. Pod jeho vedením se KSČM dostala do silné politické izolace nejen na exekutivní a parlamentní úrovni. Logický distanc si od komunistů udržoval i Pražský hrad. Podobnou situaci zažili soudruzi již v meziválečné éře. Ale nemuselo je to zas až tolik mrzet, protože těsně dvouciferné zisky ve volbách z let 1996 a 1998 byly nad očekávání řady odpůrců a možná i některých členů strany. Izolace a role protestní formace se KSČM nejvíce vyplatila ve volbách roku 2002, kdy zaznamenala svůj nejlepší polistopadový výsledek. Zejména díky mocenskému kartelu jménem „opoziční smlouva“ mezi ČSSD a ODS získala 41 mandátů za 18,51 % (882 653 hlasů). I když tento výsledek již nikdy nezopakovala, udržela si stále dvouciferné volební zisky i v dalších trojích volbách do poslanecké sněmovny.
Nepopiratelná podpora KSČM byla jedním z důvodů, nikoliv jediným, proč se strana začala postupně vymaňovat z izolace. Vedle vstupu do krajských koalic se komunistům podařilo získat například post místopředsedy poslanecké sněmovny, funkci hejtmana Ústeckého kraje, řadu míst ve vedení parlamentních výborů a také začal stoupat jejich neformální vliv. V květnu 2003 pozval nově zvolený prezident Václav Klaus poprvé předsedu KSČM Grebeníčka na společné jednání šéfů parlamentních stran a předsedů obou parlamentních komor, které se konalo v Lánech a jehož cílem byla koordinace české zahraniční politiky před blížícím se vstupem do EU. Krátce poté začal komunistické hlasy využívat k prosazování zákonů premiér a předseda ČSSD Jiří Paroubek. V roce 2008 sehráli komunisté nepřehlédnutelnou roli při prezidentské volbě. O deset let později navštívil jejich volební sjezd v Nymburce Miloš Zeman jako první hlava státu po sametové revoluci.
„Vstříc minulosti“
Po celou polistopadovou éru si komunisté nevyjasnili vztah ke své totalitní minulosti a mnohokrát učinili z výše uvedené omluvy bezcenný cár papíru. Byl to ostatně jeden z důvodů jejich zmíněné izolace.
Snad pouze pro připomenutí pár příkladů: dlouhodobé odmítání lustračních zákonů, nepodpoření zákonů na odškodnění obětí invaze ze srpna 1968 a odškodnění českých občanů odvlečených do sovětských lágrů, tvrdá kritika církevních restitucí a následné podpoření protiústavního zákona o dodatečném zdanění s restitucemi spojených finančních náhrad. Negativní postoj KSČM zaujala i při schvalování Dne památky obětí komunistického režimu (27. 6.), který připadá na den justiční vraždy Milady Horákové. Ano, právě té Milady Horákové, která se dle lživých slov učitelky a někdejší poslankyně a pražské zastupitelky Marty Semelové dobrovolně přiznala a během výslechů nebyla komunisty mučena. Asi nepřekvapí, že předloni kromě Jiřího Dolejše všichni komunističtí poslanci odmítli zařadit do kalendáře mezi významné dny 21. srpen. Mimochodem, poslanec a místopředseda strany Stanislav Grospič nepovažuje srpnové události za okupaci a mrtvé, oběti invazních vojsk, přičítá dopravním nehodám.
Již roku 1929 hřímal tehdejší komunistický předseda Klement Gottwald, že „naším nejvyšším revolučním štábem je skutečně Moskva. A my se do Moskvy chodíme učit od ruských bolševiků, jak Vám zakroutit krkem“. Kladný vztah k zemi na východě nikdy komunisty zcela neopustil. To ostatně ukázaly nedávné události kolem odstranění sochy maršála Koněva z Prahy-Bubenče a umístění pamětní desky tzv. vlasovcům v pražských Řeporyjích. Vedle optiky vidění světa, podobné Putinovu autokratickému režimu, si komunisté osvojili i slovník současné ruské propagandy, takže (nejen) Vojtěch Filip označil pražské starosty a jejich stoupence za neofašisty a přepisovače dějin. A byl to také předseda komunistů, který v rozhovoru pro ruský armádní deník dehonestoval památku československých legionářů, kteří padli v bojích s bolševiky.
Proruské postoje lze u KSČM vysledovat i v mezinárodních otázkách. „Obušek“ Zdeněk Ondráček navštívil v květnu 2019 na východě Ukrajiny mezinárodně neuznanou separatistickou Doněckou lidovou republiku a jednal s tamními proruskými představiteli. Stejně tak se komunisté několikrát podívali na ukrajinský Krym a jeho násilné připojení k Ruské federaci odmítají označovat jako okupaci. Silně negativní postoj mají také k protiruským sankcím, které přijala EU. Odmítají též kritiku Ruska kvůli nedodržování lidských práv a v březnu 2018 společně s hnutím ANO a SPD zablokovali jednání v poslanecké sněmovně o ruském obvinění České republiky z výroby novičoku, kterým byl ve Velké Británii otráven dvojitý agent Skripal.
Kdo jsou voliči KSČM?
Pro lepší pochopení poklesu voličské přízně KSČM je vhodné se nejdříve zastavit u otázky, kdo je, případně kdo byl v posledních třiceti letech jejím typickým sympatizantem. Sociolog Daniel Prokop v rozhovoru pro Deník Referendum v květnu 2016 definoval KSČM jako ideově poměrně kompaktní stranu, která v sobě kombinuje prvky kulturního konzervatismu, sklonu k autoritářství a obrannému nacionalismu, rétorickému rovnostářství a materialismu a preferování socioekonomických témat před hodnotami. Nikdy se ve straně více neprosadilo reformní či liberální křídlo, naopak tu existuje silná ortodoxní základna, vedle níž koexistuje proud vyznačující se jistým politickým pragmatismem, který je hnán především snahou získat parlamentní či jiné funkce.
Komunistický volič je často starší člověk, nižšího či středního vzdělání, s podprůměrným či průměrným platem, nezřídka řadový zaměstnanec větších podniků a obyvatel chudších regionů, zejména v pohraničí. Voličské zisky KSČM také souvisely s nezaměstnaností a pocitem ohrožení nebo ztráty jistot.
Strana se sice vyznačovala silným a loajálním „tvrdým“ jádrem, které mělo vždy vysokou volební účast, ale s poněkud omezeným volebním potenciálem, tedy schopností oslovovat voliče jiných stran. Na straně druhé však dokázala sbírat tzv. protestní hlasy, tedy naštvané voliče, kteří nebyli spokojeni s demokratickými stranami, polistopadovým vývojem a celkově se svým životem, i když zároveň nesnili o návratu k poměrům před rok 1989. Tento typ sympatizantů si můžeme pro potřeby tohoto článku označit jako „měkký obal“.
Členská základna vymírá
Ztráta voličské přízně KSČM má ovšem více příčin. Jedná se zejména o neúprosný tok času, který redukuje ono „tvrdé jádro“, a o nástup hnutí ANO Andreje Babiše. Ale podívejme se na jednotlivé příčiny postupně.
KSČM se stala (nejen) personální nástupkyní předlistopadové totalitní KSČ, nýbrž po ní převzala i rozsáhlou členskou základnu, která se sice po roce 1989 logicky zmenšila, ale přesto byla mnohem početnější, než tomu bylo u ostatních stran. Roku 1992 disponovala strana zhruba 350 000 členy. Problémem však byl a je poměrně vysoký věk komunistických straníků, který se díky neschopnosti oslovovat střední a mladší věkové kategorie logicky postupem času zvyšuje. Zatímco v posledních letech ztrácí KSČM ročně 2500–3000 členů, získává jich nově sotva desetinu. Tato skutečnost vede k tomu, že za poslední dekádu ztratili komunisté skoro polovinu stranických kádrů. V lednu 2020 činil oficiální počet členů 31 456 a věkový průměr přesáhl 74 let. Právě kvůli vysokému věku členů lze předpokládat, že se stranická základna bude zmenšovat ještě rychleji.
Oslabování personálních stavů strany lze demonstrovat také na počtech kandidátů ve volbách. Zde se jako nejvíce relevantní jeví údaje z posledních komunálních voleb. KSČM v nich už nebyla schopna postavit vlastní kandidátku ve 300 obcích a celkový počet lidí ochotných kandidovat za komunisty poklesl o pětinu oproti volbám v roce 2014. Stalo se tak již počtvrté v řadě a lze to tudíž považovat za jasný trend. Ostatně, poprvé od roku 1994 nebyla komunistická kandidátka nejpočetnější v rámci České republiky, protože komunisty předstihla KDU-ČSL. Zatímco ve volbách roku 2002 získali komunisté 5698 mandátů, ve zmíněných komunálních volbách z roku 2018 to bylo již jen 1426.
ANO, s komunisty bude hůř!
Katastrofu pro komunistické volební zisky znamenal vstup Babišova hnutí ANO do české politiky, protože je to právě tento oligarcha, který v posledním volebním období začal luxovat komunistické voliče, a to zejména ty z „měkkého obalu“. Dle dostupných odhadů dvě třetiny voličů, kteří komunisty opustili, přešly k Babišovi. Z hlediska věkové struktury se jedná zejména o seniory.
Hnutí ANO prošlo poprvé do poslanecké sněmovny v roce 2013, kdy se prezentovalo jako pravicové liberální hnutí a bralo voliče ODS, která v těchto volbách klesla na své historické minimum. KSČM se tak ještě mohla radovat ze 14,91 % hlasů, které znamenaly zisk 33 mandátů. Hnutí ANO následně vstoupilo do koaliční vlády s ČSSD a KDU-ČSL a začalo se posouvat zprava do leva. Ve volbách 2017 se Babišovi už podařilo sebrat masově voliče nejen ČSSD, ale také KSČM, a obě levicové strany utrpěly volební debakl. Komunisté obdrželi při svém historicky nejhorším výsledku pouze 393 100 hlasů, což představovalo 7,76 % a zisk 15 poslaneckých mandátů. A paradoxně, když první jednobarevná menšinová vláda hnutí ANO nezískala důvěru a Babišovi se následně podařilo sestavit menšinovou koaliční vládu s ČSSD, byli to právě komunisté, kdo umožnil této druhé Babišově vládě získat důvěru poslanecké sněmovny a ujmout se vlády.
Následovaly další tvrdé volební porážky: komunisté zcela zmizeli ze senátu i pražského městského zastupitelstva a ve volbách do Evropského parlamentu získali pouze jedno křeslo. O neúspěšném roce 2020 byla již zmínka, a proto pouze doplním, že v krajských volbách se KSČM dostala jen do čtyř zastupitelstev. Při vyšší volební účasti získala méně hlasů a také logicky méně mandátů než ve volbách 2015: z 86 klesla na 13 zastupitelů.
A kde jsou kořeny onoho paradoxu, že komunistům, údajným ochráncům sociálně slabých, začali přecházet voliči k miliardáři, tedy v duchu dialektického materialismu, třídnímu nepříteli? Dlouhá léta komunisté pěstovali rétoriku a étos protestní opoziční strany, která se mohla vymezovat jak proti pravostředovým vládám v čele s ODS, tak proti levostředovým vládám vedeným ČSSD. Tuto roli však KSČM ztratila tím, že přistoupila na podporu současné vládní koalice, a to nejen při hlasování o důvěře, ale třeba také opakovanou podporou vládního návrhu státního rozpočtu a dalších zákonů.
Navíc právě Andrej Babiš převzal komunistickou rétoriku o „divokých devadesátých letech“, kdy mělo dojít k řadě privatizačních skandálů a docházelo ke korupci tzv. tradičních stran, za které současný premiér označuje prakticky všechny polistopadové strany, které někdy nesly vládní odpovědnost. Přeběhlým komunistickým voličům zřejmě nevadí, že to byl mj. Andrej Babiš, který v éře, kterou tak rád kritizuje, položil základy svého značného majetku. Současná vládní koalice také realizuje řadu tradičních levicových bodů programu: zvyšuje důchody, minimální mzdu, přídavky na děti, rodičovskou, zavedla slevy na jízdné a jednorázově vyplatila „rouškovné“.
KSČM řadu z těchto kroků podporuje, protože jsou v souladu s jejím programem a podmínkami tolerance vlády. Leč z pohledu voliče to logicky vede k závěru, že komunisty není nutné volit, protože jeho potřeby dostatečně saturuje současná vládní formace. A netřeba asi připomínat, že marketingově zdatný premiér si dokáže většinu voliči oceňovaných kroků vlády přivlastnit. Na koaličního partnera ČSSD a podporovatele z KSČM tedy mnoho úspěchů nezbývá. Mnohým komunistickým sympatizantům také logicky není proti srsti Babišovo předlistopadové členství v KSČ a tolik diskutovaná spolupráce s StB. A je to rovněž Andrej Babiš, kdo je mocenským spojencem prezidenta Miloše Zemana, kterého komunističtí voliči v prezidentské volbě podpořili, a jenž toleruje Zemanovu proruskou a pročínskou hradní politiku.
KSČM se sice občas snaží premiéra Babiše přitlačit ke zdi a demonstrovat takřka opoziční roli, leč voliče jí to nevrací. Takové kroky bylo možno sledovat například při podmínění podpory státního rozpočtu na rok 2021 přesunem 10 miliard korun z rozpočtu ministerstva obrany do vládní rezervy nebo při odmítnutí hlasovat v únoru pro další prodloužení nouzového stavu. S blížícími se volbami lze takové komunistické pokusy o odpoutání se od Babišovy vlády očekávat zřejmě častěji.
K poklesu volebních zisků KSČM samozřejmě přispívá i řada dalších faktorů. Je to například dosud dobrá ekonomická situace posledních let, která vedla k nejnižší nezaměstnanosti v EU, nebo populistická rétorika SPD. Je to právě Okamura, který po Babišovi bere komunistům nejvíce voličů, zejména tím, že na rozdíl od KSČM si dokázal udržet roli protestní strany, která se vymezuje jak proti vládě, tak proti všem zbylým parlamentním stranám.
Pád komunistů do propadliště dějin se zdá být neodvratný, a to bez ohledu na to, kdo po stále odkládaném sjezdu stane v čele strany. S největší pravděpodobností totiž nebude schopen zastavit klíčové faktory oslabování KSČM. A lze tedy pouze spekulovat, zda KSČM zmizí z vrcholné české politické scény již po letošních volbách nebo až za další čtyři roky.
PhDr. Radek Aubrecht je učitelem dějepisu a základů společenských věd na pražském Gymnáziu Na Zatlance