V souvislosti s cestou prezidenta Miloše Zemana na oslavy 70. výročí konce 2. sv. války do Moskvy, které současný kremelský režim využívá jako součást své protizápadní propagandy (proč pan prezident nejede do Kyjeva? – Ukrajinců padlo v boji proti nacistům procentuálně víc než Rusů), se objevila diskuse, zda se dá v souvislosti s květnem 1945 hovořit o osvobození, zda to nebylo spíše obsazení. Takové diskuse jsou legitimní součástí otevřené společnosti, kde se dosud tradované zpochybňuje a přezkoumává už jednou přijaté, což je nikdy nekončící proces.
Diskuse ale nedala spát strážcům ideologické čistoty, myšlenkově zastydlým ještě v době poválečné nacionálně sociální revoluce. Historik Jan Němeček v sobotních Lidových novinách v tomto duchu napadl Tomáše Klvaňu: „Podle něj (Tomáše Klvani) nešlo o žádné osvobození, Rudá armáda prý Československo dobyla. Na kom ho ale dobyla? Na nacistickém Německu? Pak tedy autor přijímá tezi, že Československo nebylo okupovaným státem, ale že se dobrovolně stalo součástí Německé říše. To považuji za naprosto ahistorickou formulaci, která špiní památku všech československých občanů, kteří položili život za svobodu své vlasti. Takové ideologizující pojetí historie přináší pokřivený obraz událostí spojených s 2. světovou válkou,“ řekl v rozhovoru pro LN Němeček.
Komunisté za svobodné Československo nebojovali
Jestli ovšem někdo předvedl ideologicky překroucený, respektive léta komunisty propagandisticky zneužívaný výklad druhé světové války, pak je to právě historik Němeček. Položme tomuto akademikovi otázku: bojovali komunisté v čele s Moskvou ve druhé světové válce za demokracie napadené nacisty, za osvobození národů střední a východní Evropy, za svobodné, suverénní Československo, za obnovu první republiky? Na to je jednoduchá odpověď: NE.
Válka pro komunisty nezačala obsazením Československa, napadením Polska, kterého se účastnili spolu s nacisty, či napadením Lucemburska, Belgie, Holandska nebo Francie – výše uvedené bylo vše v intencích komunistické vize zničení „buržoazního“ světa –, ale až napadením SSSR jeho dosavadním nacistickým spojencem v červnu 1941.
V apokalypticky vnímaném tažení proti kapitalismu a eschatologické vizi konce starého a počátku nového světa a společnosti byli nacisté pro komunisty pokrokovým činitelem, který kola dějin roztáčeli na nejvyšší míru, pomáhali smést starý řád, a postrkovali tak svět blíž ke komunistickému ráji. Společný zájem nacismu a komunismu na zničení stávajícího světa byl dobře patrný v době nacisticko-sovětského spojenectví v letech 1939–1941. Jakmile byly v srpnu 1939 vymezeny sféry vlivu, mohly se naplno projevit vzájemné city: Začíná éra dělnická, na rozdíl od éry kapitalistické a předkapitalistické éry feudální. Dělníkem bude v budoucnu každý, jako byl každý křesťanem. Práce se stane vírou a zbožnost bude prací, jásal přední tuzemský pronacistický aktivista Emanuel Moravec ve své vizi sjednocené socialistické Evropy proletářů založené na práci, a nacistický poslanec Wilhelm Ziegler, profesor politických věd na berlínské univerzitě, mu přizvukoval: V této válce se svět rozdělil zřetelně podle vyznání hospodářsko-sociálního. Východ stojí proti Západu, socialismus proti kapitalismu a hnutí širokých mas proti tenké vrstvě lstivé plutokracie.
Proletáři všech barev, spojte se!
Toto spojení mělo pochopitelně své zločinem určené meze. Když jde jeden uliční gang nemilosrdně „po krku“ gangu konkurenčnímu, pochopitelně to neznamená, jak se nám snaží namluvit Němeček, že stojí na straně zákona proti zločinu, ale chce získat celý zločinný „byznys“ pro sebe. I když se nakonec nacisté s komunisty na život a na smrt do sebe zakousli, Hitler se Stalinem se nikdy nepřestali respektovat (na rozdíl od demokratického světa, kterým shodně opovrhovali) a jejich spříseženství ve zločinu proti svobodnému světu, veřejně stvrzené v srpnu 1939, přečkalo jak rok 1941, tak i rok 1945, kdy v boji za zničení západního liberalismu komunisté navázali na nacisty, stejně jako nacisté předtím v mnohém navazovali na ruské bolševiky.
Za komunistickým antifašismem nestálo vlastenectví, neřku-li demokratický či humanistický étos – skrývala se za ním „svatá taktika“, tedy starý známý třídní boj, který jen opět vyměnil prapor, podobně jako když se heslo třída proti třídě změnilo v polovině třicátých let na lidovou frontu a z nejzuřivějších odpůrců antifašistické jednoty se přes noc stali její nejzuřivější obhájci, aby se pak lidová fronta zase změnila ve frontu národní – cíl zůstával stále stejný: likvidace liberální demokracie jako nutný krok k lidskému vykoupení, k čemuž je možno (nutno) použít jakékoli prostředky včetně spojenectví s nacisty. Když Hitler v jednom rozhovoru vyjádřil přesvědčení, že se bolševismus stane postupem času odrůdou nacionálního socialismu, a dodal, že je více toho, co nás pojí, než co nás odděluje, nás a bolševismus, měl de facto pravdu, jen se mýlil v tom, kdo tuto „pravdu“ uskuteční.
Navazování na protektorát
V roce 1945 nešlo v Československu o obnovu systému předválečné demokracie, byť třeba „omezené“, jak se ještě dnes běžně zcela mylně traduje. Režim Národní fronty pod taktovkou komunistů se proti meziválečné republice ostře vymezil, přičemž nacionálně socialistická poválečná revoluce, s jejíž pomocí se komunisté dostali k moci, v mnohém naopak navázala na nacistický protektorát.
Když tedy někdo tvrdí, že nás Stalinova Rudá armáda v květnu 1945 osvobodila, musí být velký vožď, odpočívající pod kremelskou zdí, příjemně naladěn za práci, kterou dodnes za komunisty odvádějí (a často zadarmo, jen z pouhého entuziasmu) Leninovi užiteční idioti. Co se týká historika Jana Němečka, je jen otázka, zda je ideologicky předpojatý, nebo jen zabedněný, či snad obojí. Každopádně je to opravdu „kvalifikovaný“ vedoucí oddělení dějin 20. století Historického ústavu Akademie věd České republiky. Uf.
