Je to stará známá věc. Symboly jsou významné a leckdy mohou sehrát stěžejní, někdy bezmála magickou úlohu a v politice to platí dvojnásob. S jejich pomocí lze koncentrovaně a ve zkratce vyjádřit podstatu toho, o co jde, a mobilizovat své příznivce nebo, když na to přijde, i velkou část veřejnosti. Pokud máte navíc trochu štěstí, může to zafungovat lépe než tisíce slov. Zkrátka symbolům stojí za to věnovat patřičnou péči a pozornost. Vědí to i čeští komunisté, kteří si ty své pěstují dlouhá desetiletí. Spolu s tím, jak se ale Komunistická strana Čech a Moravy dostala do krize, jakou ještě po listopadu 1989 nezažila, dolehla i na její symboly.

Poslankyně za KSČM a předsedkyně sněmovního rozpočtového výboru Miloslava Vostrá v komunistických Haló novinách napsala: „Komunistická strana Čech a Moravy působí na politickém spektru třicet let. Za tu dobu dokázala prosadit mnoho pozitivních kroků, které se bezprostředně dotýkají našeho života. Rozhodně není zač se stydět, o to více mě udivil názor, že v případě dalších voleb by měly být skryty symboly naší strany.“

A politička, která bývala i místopředsedkyní komunistické partaje (v letech 2009 až 2016) a která zasedá v poslanecké sněmovně již od roku 2002 (tedy už páté volební období v řadě), dále pokračovala: „Mám za to, že právě díky soustavné práci není vhodné schovávat to, nač bychom měli být hrdí. Skrývání je pouze cesta do pekel. Pokud si za svými názory skutečně stojíme, není proč popírat identitu KSČM.“

Miloslava Vostrá už neupřesňuje, co přesně oněmi symboly myslí, ale zřejmě se jedná o pěticípou hvězdu a dvě třešně, které najdeme i v logu Komunistické strany Čech a Moravy. A velký symbolický význam má samozřejmě také rudá barva, která mu dominuje.

Na webových stránkách KSČM se pak uvádí, že logem a volebním znakem komunistické strany jsou právě dvě červené třešně se zeleným lístkem. Také je zde připomínána poéma Čas třešní Jeana Baptisty Clémenta „o statečném boji komunardů“ v Paříži v roce 1871. Mimo jiné v ní stojí:

Můj klid je ten tam a já nemám stání,

v mém srdci je bouře a v žilách vře krev.

Mám ráda ten čas třešní, kdy dozrají třešně,

je milenců máj a pod oknem zní mi slavičí zpěv.

Je krátký ten čas, kdy dozrají třešně,

je milenců máj, je můj a je tvůj

a štěstí jde s námi.

Už jen to, že někteří komunisté uvažují o tom, zda by nebylo lepší, kdyby své symboly upozadili, respektive je před volbami do dolní komory parlamentu raději někam schovali, je dost bezprecedentní a významná záležitost.

Opora ve zlých časech

Svědčí to o tom, v jak špatné situaci se komunistická partaj nachází a že v zájmu svého politického přežití jsou někteří komunisté ochotni k ledasčemu, třeba i skrýt své symboly. Předsedkyni sněmovního rozpočtového výboru se to však nelíbí, protože jí na nich zjevně docela dost záleží a pravděpodobně je na ně dokonce i hrdá, jak rovněž vyplývá z jejího vyjádření.

Ačkoli symboly bývají hodně důležité, někdy se na nich až přehnaně lpí. Je to vidět i na tom, když poslankyně Vostrá uvádí, že skrývání symbolů KSČM je cesta do pekel. Ve skutečnosti na tom zase tolik nesejde, minimálně z hlediska výsledku komunistické strany ve volbách do sněmovny. Na tom, jestli půjde do volebního klání příští rok na podzim s nimi nebo bez nich, nakonec skoro vůbec nezáleží.

Na druhé straně je ovšem pravda, že z pohledu své existence, identity a soudržnosti může KSČM poškodit, pokud by o své symboly nadobro přišla, protože, jestli bude partaji hodně zle a například po nadcházejících volbách do dolní komory opustí sněmovní lavice, mohou jí právě symboly a to, že se kolem nich seskupí jádro věrných komunistů, zajistit nějaké základní přežití a zároveň i určitou útěchu, pevný bod a oporu, pomocí které se odrazí k další činnosti a třeba i ke svému opětovnému politickému návratu.

Bez symbolů a bez přítomnosti v poslanecké sněmovně a různých dalších výhod a benefitů, které jsou s tím spojené, by z komunistické strany asi mnoho nezůstalo. V tomto smyslu lze s Miloslavou Vostrou souhlasit, ale z hlediska volebního výsledku je jedno, jak se komunisté ke svým symbolům postaví.

Zajímavé je, že podobné úvahy se objevují také u sociálních demokratů. Bývalý místopředseda České strany sociálně demokratické a hejtman Pardubického kraje Martin Netolický, který jako jediný partaji zbyl po letošních krajských volbách, tak například hovoří o tom, že by se ČSSD měla zabývat svou značkou, protože ta současná už není moderní, a přejmenovat se na Sociální demokracii se zkratkou SD nebo SocDem.

Takové změny samy o sobě asi výraznější efekt mít nemohou, kdyby je však doprovázela podstatnější reforma jak u sociálních demokratů, tak u komunistů, nějaký význam by mít mohly, ale ani v jednom případě nejde o něco, co by šlo zvládnout za několik měsíců. Byla by to práce na několik let.