Pražští komunisté se ohradili proti „zkreslování a přepisování historické pravdy a proti rozdmýchávání antikomunistické nenávisti“. Stanovisko krajského výboru KSČM Praha je stěží uvěřitelné a dává za pravdu všem odpůrcům Komunistické strany Čech a Moravy.
Komunistům v Praze, v jejichž čele stále ještě stojí bývalá poslankyně Marta Semelová, se nelíbí hlavně prohlášení, které vydalo Kolegium Paměti národa a v němž se mimo jiné píše: „Komunistická strana Československa ani její nástupkyně Komunistická strana Čech a Moravy… se nerozešla s komunistickou ideologií, jejíž nedílnou součástí je násilí, popření lidských práv i mravních hodnot, o které se opírá demokratický právní stát… Veškerou vinu za teror, který v naší zemi rozpoutali, a za zločiny, jichž se v masovém měřítku dopouštěli, tím svádějí na nějaké jednotlivce, aby zakryli, že se ve skutečnosti jednalo o cílevědomou politiku strany uskutečňující komunistickou ideologii, která takový postup přímo vyžadovala.“
Předně je dobré podívat se na to, proč pražským komunistům tyhle věty tak vadí. Zřejmě nesouhlasí s tím, že nedílnou součástí komunistické ideologie je násilí, popření lidských práv i právních hodnot. Rovněž asi odmítají to, že zmíněný teror a zločiny byly cílevědomou politikou strany, která uskutečňovala komunistickou ideologii, a že tato ideologie je přímo vyžadovala.
Reakce krajského výboru KSČM Praha vyznívá jako naprosté popření toho, co se tady před rokem 1989 a zvlášť v 50. letech dělo. Na prohlášení Kolegia Paměti národa odpovídají komunisté tím, že od samého vzniku komunistické strany u nás v roce 1921 bojují za důstojný život bez válek, bídy, hladu a vykořisťování.
To je sice hezké, ale vůbec se to nevylučuje s terorem a zločiny. Komunisté mohli docela dobře zvládat obojí: bojovat za lepší svět bez válčení, bídy a vykořisťování a zároveň si tím ospravedlňovat teror a zločiny, nebo si dokonce nalhávat, že terorem a zločiny bojují proti vykořisťování. Mohli tak usilovat o to všechno, co dnes tvrdí pražští komunisté, a přitom u toho páchali i to druhé.
Taktika komunistů
Komunisté pod vedením Marty Semelové ale ve svém vyjádření pokračují: „Je to kapitalismus, který vyvolává války a zabíjení, je to kapitalismus, který vytváří propastné rozdíly mezi dvěma světy, malým světem těch, kdo se na úkor ostatních topí v bohatství, a velkým světem těch, kteří jsou na či pod hranicí chudoby. Je to zločinný kapitalismus, ne myšlenka komunismu.“
Ani to však není argument proti tvrzením, která jsou obsažená v prohlášení Kolegia Paměti národa. I kdyby měli komunisté nakrásně pravdu, že kapitalismus vyvolává války a zabíjení a že je ve skutečnosti „zločinný“, ještě z toho vůbec neplyne, že taková není rovněž komunistická ideologie a myšlenka komunismu.
A přece jen je potřeba říct, že souvislost mezi ideologií komunismu a strašnými činy, které se pod její hlavičkou děly, je výrazně viditelnější, očividnější a přímější než spojitost mezi válkami a kapitalismem. Navíc krajský výbor KSČM Praha zločinnost kapitalismu ničím nedokládá. Jen s ní mává jako s hotovou věcí a snaží se ji postavit jako argument a obranu proti obviněním, která se snášejí na ideologii komunismu.
Obviněním druhého z údajných zločinů ale vlastní zločiny nezmizí. A pokud pražští komunisté volí tuhle taktiku a myslí si, že to překryje to, co v minulosti napáchali, nesmějí se divit, že to na jejich odpůrce působí tak, že se ke svým zločinům naopak hlásí a že se vůbec nezměnili a jsou stále stejní.
Oprávněné obavy
Komunisté přitom mají pocit, že se proti nim vede agresivní kampaň, která má změnit pohled „na minulost, současnost i budoucnost a odvrátit pozornost lidí od problémů dneška a rizik zítřka a od kritického přemýšlení nad tím, kdo je jejich skutečným původcem“. Za kampaní podle nich stojí „fanatičtí antikomunisté“. Tím, jak se chovají a jak se vyjadřují, však komunisté dávají svým kritikům za pravdu. Zveřejnění takového vyjádření v předvečer 70. výročí popravy Milady Horákové svědčí o tom, že se nikam neposunuli.
Předsedkyně komise mládeže ÚV KSČM Petra Prokšanová na své facebookové stránce uvádí, že Horáková už dávno není symbolem pohnuté historie, ale „kladivem na všechny, kdo nesouhlasí se současným chamtivým, vykořisťujícím, nenávistným a destruktivním systémem“. Podle Prokšanové jde o „kladivo na všechny, kdo volají po sociální spravedlnosti, společnosti respektu a spolupráce“.
A dodává: „Takovým systémem nebyl ani pokus o socialismus 50. let a není jím kapitalismus. Oba mají na rukou krev, ale omluvy se žádají jen po jednom. A já se rozhodně nebudu omlouvat za to, že chci, aby moje děti žily v lepším světě, než v jakém žiju já.“
Pokud však předsedkyně komise mládeže ÚV KSČM chce bojovat za lepší svět pod stejným praporem, pod kterým byla popravena Milada Horáková a pod kterým se děly další krutosti, musí počítat s tím, že se jí tohle dědictví předchozích generací komunistů – tedy těch, kteří o sobě tvrdili, že komunisty jsou, a hlásili se k této ideologii – bude vracet a bude s ním i nadále konfrontována.
Obavy, že snahy o lepší svět bez kapitalismu, o který se komunisté pokoušejí, skončí podobně, jako když o to usilovali naposledy, jsou namístě už jen z toho důvodu, že nějaký dobrovolný a demokratický přechod z jednoho systému do druhého, který by se odehrál s naprostým a jednohlasným souhlasem všech občanů, si nelze představit. A samotní komunisté nedělají nic pro to, aby tyto obavy rozptýlili – spíše dělají pravý opak.