Demokracii je nutné bránit před násilníky a extremisty. Bylo tomu tak v době první republiky a je tomu tak i nyní. Právě před 100 lety, 31. března 1923, vstoupil v platnost Zákon na ochranu republiky číslo 50 schválený tehdejším parlamentem, Národním shromážděním republiky Československé.

Někdy se uvádí, že přijetí zákona bylo reakcí na atentát na ministra financí Aloise Rašína z ledna téhož roku. To je však jenom částečná pravda.

Ano, vražda tohoto významného prvorepublikového politika přijetí této právní normy urychlila, ale připravovaná byla už od minulého roku. Hlavní příčinou tohoto zákona bylo poznání, že v tehdejším Československu nežijí jenom demokrati, ale i zavilí odpůrci demokracie rekrutující se z krajní levice a pravice, kteří veřejně hlásali zničení demokracie a nastolení diktatury.

Dále čtěte

Už vám chyběl Marek Wollner? Předplaťte si Týdeník FORUM!

Když z televizních obrazovek zmizel dlouholetý novinář Marek Wollner, řada diváků čekala, kde se objeví. A je tu dobrá zpráva…

První takový pokus uskutečnila levicová frakce sociálně demokratické strany (později Komunistická strana Československa) za generální stávky v prosinci 1920. Na Kladensku, Hodonínsku a Třebíčsku se stávkující dokonce pokusili odzbrojit vojáky s cílem svrhnout legitimní vládu a nastolit rudou totalitu.

K hlavním organizátorům generální stávky na Kladensku patřil i pozdější komunistický prezident Antonín Zápotocký. Za to byl odsouzen na 18 měsíců do vězení, v němž díky amnestii prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka strávil jenom půlku této doby. Pokud by však již v té době platil zákon na ochranu republiky, pak by tomuto komunistickému pohlavárovi hrozil minimálně pětiletý pobyt za mřížemi.

On totiž splňoval podmínky pro nejpřísnější trest podle tohoto zákona, ve kterém se v „Hlavě I – Úklady o republiku“ hned v prvním paragrafu mimo jiné uvádí. „Kdo se pokusí: násilím změniti ústavu republiky, zejména pokud jde o samostatnost, jednotnost nebo demokraticko-republikánskou formu státu, … trestá se za zločin těžkým žalářem od pěti do dvaceti let, za okolností zvláště přitěžujících těžkým žalářem na doživotí.“

Dále čtěte

Nejsem ďáblův advokát, snaží se Svoboda omluvit za vyjádření k návratu ruských sportovců do soutěží

Olympionik, pětibojař a člen Českého olympijského výboru David Svoboda zareagoval na svém facebookovém účtu na situaci, kterou…

Ten zákon měl svoje opodstatnění, i když třeba jeho paragraf 19 obsahoval též trestnost podpory bývalé panovnické habsbursko-lotrinské rodině v případě, jestliže by se některý její člen zdržoval na území Československé republiky. Takže kdyby třeba někdo věděl, že je Otta Habsburský v naší zemi a neudal ho, hrozilo by mu šest měsíců až jeden rok tuhého vězení.

Když si však odmyslíme tuhle kuriozitu, tak bylo nutné náš stát tehdy chránit proti extremistům zprava i zleva. Neustále jej ohrožovali komunisté, známé jsou nenávistné výkřiky Klementa Gottwalda v poslanecké sněmovně v roce 1929: „A my jsme stranou československého proletariátu a naším nejvyšším revolučním štábem je skutečně Moskva. A my se chodíme do Moskvy učit, víte co? My se od ruských bolševiků do Moskvy chodíme učit, jak vám zakroutiti krk. A vy víte, že ruští bolševici jsou v tom mistry!“

Pak ještě dodal: „Napřed rozvrátíme vás. My vyhlašujeme vám a vaší sociálfašistické vládě nejostřejší boj. (…) Přejde vás smích. My tento svůj boj povedeme bez ohledu na oběti, houževnatě, cílevědomě do té doby, až vaše panství bude smeteno.“

Na 6. sjezdu KSČ v roce 1931 tehdejší komunistický poslanec a pozdější ministr informací Václav Kopecký pronesl rovněž vlastizrádnou řeč. „My čeští komunisté prohlašujeme, že budeme hájit a prosazovat právo na sebeurčení až do odtržení od českého imperialismu pro utlačované části německého národa.“

Nebezpečí hrozilo i ze strany krajní pravice, respektive Národní obce fašistické. Asi osmdesát jejích členů v noci z 21. na 22. ledna 1933 zaútočilo na Svatoplukova kasárna v Brně-Židenicích, což měl být signál pro puč v celé zemi. Naštěstí tuto akci hned v zárodku potlačili vojáci a četníci.

Demokratický charakter státu je třeba chránit. Není možné, aby jej extremisté veřejně ohrožovali. A právě k tomu sloužil zákon na ochranu republiky. Vybízení k násilnému obsazování vládních budov, vyhrožování vládním představitelům zabitím, šíření výzev k násilí vůči názorovým oponentům atd. nemají s demokracii a svobodou projevu nic společného.