Blíží se 17. listopad. Pro leckoho je to důvod k zamyšlení a bilanci. Přidávají se k ní i komunisté. Bohužel takovým způsobem, aby to sloužilo k jejich propagandistickým účelům. Předsedkyně Ústřední rozhodčí komise Komunistické strany Čech a Moravy Helena Vrzalová napsala při této příležitosti článek do Haló novin, který je plný polopravd, smyšlenek a nesmyslů. Samozřejmě nic není černobílé, přesto stojí za to vnímat rozdíly, nuance a také nesouměřitelnosti některých věcí a v neposlední řadě i to, kdo dané sdělení říká a co jím sleduje.
Helena Vrzalová ve svém textu s názvem Sametová – a dál? píše: „Co vlastně přinesla tzv. sametová revoluce? Třicet let jsou komunistům vytýkány chyby, jichž se údajně dopustili, možná přichází čas si přiznat, že ani současný režim není dokonalý. Základní a největší pochybení je zjevné: cokoliv, co vymyslel a zavedl předchozí režim, je špatné a musíme to zlikvidovat. Rychle a bez rozmyslu. Ať už šlo o zdravotnictví, školství, sociální systém nebo třeba průmysl a zemědělství. Mnohé věci se pomalinku vracejí, protože čas ukázal, že vlastně byly dobrým řešením. Objevujeme objevené a ještě se za to plácáme po ramenou. V nadšení »západem« a přízní zahraničních investorů jsme prodali suroviny, továrny, značky, technologie, receptury, zaměstnance. Zisky tak odcházejí do zahraničí, místo aby posilovaly českou ekonomiku.“
Předně nikdo netvrdí, že současný režim je dokonalý. Kdyby byl dokonalý, už by se nikam nevyvíjel, byl by neměnný, zakonzervovaný a stále stejný a nemohl by se ani dále zlepšovat. Takový zkrátka není, má své chyby a nedokonalosti jako všechno na světě (někdo by třeba namítl, že jeho velkým nedostatkem je, že v něm stále působí komunistická strana, která se měla po revoluci zakázat) a nikdo nikdy neříkal, že jsme po listopadu 1989 dosáhli ideálu, že už máme hotovo a nemusíme na ničem pracovat.
Šéfka ústřední rozhodčí komise by zjevně chtěla, aby panovalo větší uznání a obdiv k některým věcem, které předchozí režim vymyslel a zavedl (bohužel neříká, jaké přesně má na mysli). Jenže co je zásluha režimu a co lidí, kteří v něm žili a někdy více a někdy méně jemu navzdory se snažili dělat dobře svoji práci a nějak fungovat? Je možné všechno hodit na vrub režimu a ten si přímočaře ztotožnit s komunisty a komunistickou stranou?
Technologie a konkurenceschopnost
Když například řekneme, že bylo dobře, že se za minulého režimu postavila jaderná elektrárna Dukovany, že se povedla a že z toho těžíme dodnes, chválíme tím v první řadě minulý režim, komunisty a komunistickou partaj? A nebo především konkrétní vzdělané, kompetentní a šikovné lidi, inženýry, techniky a konstruktéry, kteří na tom měli svůj podíl a kteří třeba také shodou okolností byli členy komunistické strany, protože by jinak bez toho svoji práci nemohli dělat? Jistě, režim od toho nelze zcela oddělit, ale je to složitější a ta vazba není tak přímá, jak se Helena Vrzalová snaží tvrdit.
Další věc: opravdu je to tak, že jsme do zahraničních rukou v nadšení „západem“ prodali „suroviny, továrny, značky, technologie, receptury“, a kdybychom tak neučinili, zisky z nich by neodcházely do zahraničí, ale posilovaly by naši ekonomiku?
Stačí srovnat, co naši ekonomiku posílilo více, jestli Škoda Auto vlastněná Němci, či Poldi Kladno?
Mnohé podniky, které se dostaly k zahraničním vlastníkům, to zachránilo před krachem a dodalo jim to žádoucí technologie a konkurenceschopnost. A některé jiné, které zahraničním vlastníkům prodané nebyly, na to bohužel doplatily.
Právě na příkladu Škodovky je krásně vidět, že to nebylo žádné „nadšení západem“, ale racionální a velmi správná úvaha, která přivedla do automobilky potřebné zázemí pro vývoj a umožnila jí vyrábět špičkové modely aut.
Fronty na zubaře
Helena Vrzalová ve své úvaze dále pokračuje: „Místo na banány stojíme fronty na zubaře, tedy pokud si vůbec jeho péči můžeme dovolit, vzdělání nahrazujeme tituly a internetem, zdravý rozum genderovou politikou, sociální dávky se vyplácejí víc než poctivá práce, živíme neziskovky, které sice nic nepřinášejí, ale mluví do všeho, tleskáme dětem manifestujícím za čistou planetu s hamburgerem známého řetězce v ruce. Oháníme se demokracií a přitom neuznáváme odlišný názor a z pozice moci vymýšlíme krkolomná opatření, jak zabránit jeho šíření.“
Předsedkyně Ústřední rozhodčí komise KSČM motá páté přes deváté a její výčet výhrad vůči současnému režimu je ještě delší až na to, že většina z nich je buď manipulativně zkreslená a nafouknutá, nebo zase tolik s režimem, který zde máme a který lze popsat jako demokracii s právním státem, nesouvisí.
Helena Vrzalová svůj text končí otázkou: „Sedmnáctý listopad 1989 přinesl změnu. Ale opravdu tu, kterou mělo cinkání klíčů přivolat?“ Každý režim tvoří lidé. Klíčové je, že v tom současném mají občané mnohem větší možnosti podílet se na jeho podobě než v tom minulém. Samozřejmě není to dokonalé a má to mnohé nedostatky, ale demokracie a právní stát umožňuje bránit se proti svévoli nesouměřitelně více než za předchozího režimu (a svou roli v tom hrají například i zmiňované neziskové organizace).
Komunistická funkcionářka se svojí závěrečnou otázkou snaží říct, že za to, co tu dnes máme, lidé klíči necinkali, a vyzývá tím zřejmě v nějaké podobě k návratu před sametovou revoluci. Žádný takový návrat už ale není možný. Můžeme se buď snažit vylepšit režim, který tady v současné době máme, nebo se ho pokusit překonat – pokud však budeme chtít něčím nahradit demokracii a právní stát nebo budeme dělat změny, které je ohrozí, doplatíme na to ve výsledku všichni.