Část poslanců, kteří podepsali návrh na obnovení trestného činu hanobení prezidenta, zařadila zpátečku a rozhodla se vzít svůj podpis zpět. Komunisté, kteří návrh podpořili největší měrou, mezi nimi však nejsou. Zdeněk Ondráček naopak svůj nápad obhajuje způsoby, nad nimiž zůstává rozum stát. Alespoň těm, kteří vnímají komunisty jen jako neškodnou připomínku dob dávno minulých.

Levicoví intelektuálové mají ve zvyku se posmívat „primitivnímu antikomunismu“, což je výraz, který zažil renesanci zejména za Nečasovy vlády, kdy bylo najednou v pořádku chodit manifestovat proti „asociální vládní politice“ s vlajkonoši se srpy a kladivy, kampaním jako „Komunismus bolí dodnes“, které prý odvádějí pozornost od problémů dneška a bojují minulé boje, a podobně.

Ti samí přitom ztrácejí svůj drahocenný čas nimráním se v pravicově extrémistickém sektoru, který nevykazuje prakticky žádnou schopnost usilovat o reálnou politickou moc, nemá stabilní voličskou základnu ani finanční prostředky, a protože žijeme v Česku, kde je víceméně svoboda vyjadřovat své přesvědčení na kontroverzní otázky jako imigrace nebo Evropská unie, pak i podstatnou část jeho agendy „vysají“ etablované politické strany.

Ve skutečnosti komunisté jednou za čas poodhalí svou pravou tvář, která se nijak nezměnila, jen není tolik na očích. Obvykle je to tehdy, když namísto umírněného poslance Dolejše se schopností dlouho mluvit a nic přitom neříct, vyšlou do některého diskusního pořadu zástupce tzv. „tvrdého jádra“, třeba poslankyni Semelovou, místopředsedu strany Skálu nebo právě Zdeňka Ondráčka.

Toto rozdělení je však iluzorní a správnější dělení je na ty, kteří se za léta působení ve vysoké politice naučili chovat „společensky akceptovatelně“, a na ty, kteří jsou zkrátka upřímní. Toho důkazem je i návrh vrátit do trestního zákoníku trestný čin „hanobení prezidenta republiky“. Novelu sice inicioval Zdeněk Ondráček, ale jinak se pod ní podepsalo 27 z 33 poslanců za KSČM.

Celkový počet signatářů 64 pak pomohla získat sociální demokracie, kde návrh podpořilo patnáct poslanců z padesáti, patnáct poslanců se podepsalo za ANO, pět ze za Úsvit a dva nezařazení. Plynou z toho dva neveselé závěry: 1) komunisté by takřka jako jeden muž omezovali naši svobodu, 2) se stejně smýšlejícími z jiných stran tvoří více než čtvrtinu všech poslanců.

Využívám svobodu slova, abych vám omezil svobodu slova

Podle Zdeňka Ondráčka z roku 1989 házeli demonstranti během Palachova týdne na policisty kostky a dřevo, možná i kamení. Ondráček sice na předmětném videu tvrdí, že je chránily helmy a štíty, avšak některé jeho dnešní myšlenkové vývody svědčí o tom, že se některý z nespokojenců trefil. Jak jinak lze vysvětlit Ondráčkovu odpověď na dotaz tazatele z online chatu, který se jej ptá, zda mu připadá v pořádku moralizovat, že společnost hrubne, když zamlada v uniformě mlátil ženy obuškem?

Ondráček bez uzardění odpovídá, že ano, připadá mu to v pořádku, protože jen využívá svobody slova a projevu. Odhlédneme-li od Ondráčkova morálního profil, jestliže pro něj to, co je legální, je automaticky také etické (to zhruba odpovídá smýšlení vykonavatele zvůle totalitního režimu, od mlátičky z Václavského náměstí po dozorce v koncentráku), pak využívá právě té svobody slova a projevu, kterou by rád jiným omezil. Není to absurdní?

Jsou to totiž zrovna soudruzi, kteří by současnému režimu, jak s oblibou říkají, měli být za svobodu slova vděční. V opačném případě by byla jejich stabilní pozice v českém parlamentu, která za poslední čtvrtstoletí přinesla finanční zajištění mnohým z nich, vážně ohrožena. Nebyl to nikdo jiný než komunisté, kdo proti horlení senátora Štětiny a jemu podobných nadšenců tvrdil, že přednášky z dějin se lépe poslouchají na filozofické fakultě a půda soudních orgánů je určena k jiným účelům.

Ti samí by dnes rádi trestali ty, kteří urážejí „pana prezidenta“. V praxi by to zřejmě vypadalo tak, že prezident provokuje, ba vulgárně uráží nějakou skupinu obyvatelstva, a ta se následně nemůže bránit bez hrozby trestního stíhání nebo alespoň přestupkové komise. Časem bychom mohli tuto ochranu rozšířit i na předsedu Sněmovny, předsedu Senátu, ministry a poslance a nakonec i vládnoucí stranu, kterou bude spíš ANO než KSČM.