Komunisté z Prahy 10 pojali nevšední nápad pozvednout tvůrčího ducha pracujícího lidu a povzbudit lidovou slovesnost. Na své facebookové stránce proto uveřejnili výzvu tohoto znění:

„Od sochy Koněva sice zmizelo lešení, hrozba její likvidace ale stále trvá! Udržujme její odkaz živý třeba právě v básních. POŠLETE NÁM TU SVOJÍ.“

Napsali to sice s pravopisnou chybou, ale oni soudruzi vždycky zastávali názor že, kdo je až moc vzdělaný, patří do kotelny, takže s takovými maličkostmi, jako jsou správné tvary zájmen, se samozřejmě neunavují.

Coby příklad, jaké básně by si přáli, hned uvedli výtvor přispěvatele Marka Řezanky. Závěr jeho úderných veršů může směle konkurovat dílům legendárního vojína Jasánka o vepřích a imperialistech.

„Z Bandery nyní hrdina se tvoří/ Koněva rudou barvou protektoři/ polijí, což je hanba naprostá/ Novotný v Praze Řeporyjích dřepí/ a Ondřej Kolář k fašismu je slepý/ a to je, prosím, v Praze starosta.“

Autor do své veršované kritiky geniálně zakomponoval i starostu Řeporyjí, ačkoli tento nemá se sochou ani s Prahou 6 nic společného, ale zato básník sám zůstal slepý k faktu, že při nedávné (řádně neohlášené) demonstraci pod maršálovou sochou po boku komunistů svorně vyřvávali i „nácci“ z Dělnické strany sociální spravedlnosti.

S čím ale soudruzi zřejmě nepočítali, byl nadšený zájem. Jen asi poněkud jiného druhu, než v jaký ve své naivitě snad doufali. Jedna básnířka například poněkud jadrně veršuje svůj názor na zastánce maršálovy sochy: „Na Praze maj Koněva/ co je trochu doleva/ Už aby tam nebyl/ chce ho jenom debil!“

Nechybí ani poezie milostná, zde inspirovaná postavou veliké stalinistky Marty Semelové, soudružky, která veřejně hlásá, že Horáková se přece přiznala, tak jakápak justiční vražda. Autorčina fantazie však „rudou Martu“ představuje v úplně jiné situaci: „Rudá Marta v stínu sochy/ láká k hrátkám rudé hochy/ Pod pomníkem Koněva/ zaškoluje eléva.“

Jiný básník reaguje na (zatím nepotvrzenou) zprávu o tom, že maršálova dcera Natalja Ivanovna Koněvová požádala o možnost převézt sochu do Ruska. Současně přeje panu prezidentovi výlet do destinace, kterou tak rád navštěvuje. „Odstěhuj si, Nasťo, fotra/ my tu nechcem toho lotra/ a když zbyde místo vzadu/ přibal ještě toho z Hradu.“

„Já mám krátký verš, ale není to o Koněvovi. Snad neva,“ zapojila se jiná básnířka do literární dílny a hned dodala své minimalistické úderné dílo s nádechem teologie: „Ten kdo volí komouše/ toho pánbu pokouše.“ Jiní veršotepci jsou trochu epičtější.

Soudruh Koněv v čepici/ nemá úsměv na líci/ poněvadž se reakce/ dala zase do práce/ poslal bych na ně ňáký ty ozbrojený složky/ když tvrděj, jak nebyly za nás k sehnání vložky/ A víš co dneska potvory/ chtěj v krámě za ty brambory/

Pan Ovčáček v elektrice/ jede směrem na Dejvice/ Vem si kabát, milej hochu/ jeď tam bránit tudle sochu/ povídá mu nečekaně/ pan prezident u snídaně/ Ať nemáme v Moskvě hanbu/ že tu z maršála maj srandu.

Je to zkrátka dokonalý literární workshop. Kromě vtipných „rejpanců“ a samozřejmě i nepublikovatelných výtvorů se slovníkem, jaký slýcháme od pana prezidenta, jsou zde i básně vážně rozhořčené, toužebně prorocké nebo připomínající lidové popěvky jako u tří následujících ukázek.

Kdybych řek Tomáši Garrigue Masaryku/ s jakou vervou chráníme sochy bolševiků/
přitom třetí odboj stále je bez pomníku/ spláchl by Marxe i s Engelsem do septiku.

Rudé trny místo máků/ vy jste banda darebáků/ Piloty jste trestali/ zatím s Rusem chlastali Nadejde však soudný den/ kdy komanč bude vymýcen.

Komunista cizí/ ať z náměstí zmizí/ i komunista český/ to by bylo hezký.

Výzvu k tvorbě na dané téma zkrátka vyslyšelo tolik lidí, že aktuálně je u komunistů z Prahy 10 větší legrace než u Ovčáčka, kde se diskuze pod jeho hysterickými posty už dávno změnily v zábavný „lifestylový blog“. Ale jak známo „trocha poezie nikoho nezabije“. Což se ovšem o komunistech, kteří nám dlouhých 40 let vládli, bohužel říci nedá.