Komunisté se v Haló novinách radují, že je Zeman tak dobrý prezident. Ti teda dopadli. Na prosazení vlastního kandidáta nemá KSČM dost energie. Tato strana se sice kochá všemi průzkumy veřejného mínění, kde se desítky procent lidí vyslovují k minulosti a soudí, že se před rokem 1989 žilo lépe, nicméně ti samí lidé to asi nemyslí vážně, ještě jaksi nevolí KSČM. Vysvětlení je několikeré, buď to těm lidem moc nemyslí, nebo to myslí vážně, ale nelíbí se jim KSČM. Není se tedy čím chlubit.
Nicméně i když se verbálně komunisté tváří jako předvoj lidu, tento lid jim nedává šanci na zvolení komunistického prezidenta, nebo aspoň prezidenta, který by byl přímo jejich kandidátem. Není ale nutno naříkat. Je zjevné, že poslední dva prezidenti s komunisty nemají velký problém. Klaus jim opět dodal státotvorného lesku, když je začal zvát do Lán a Zeman je vůbec jejich miláček, patří k přátelům Ruska a konec konců byl aspoň chvíli taky komunista, byť pomýlený v osmašedesátém. To se ale na chvilku zase smí.
Kádrové vysvědčení dala Zemanovi v sobotních Haló novinách s. Monika Hoření a je to skoro jednička mínus. Soudružka píše: „Tuhle jsem zaznamenala evidentně nedobře míněnou poznámku publicisty Karla Hvížďaly na adresu prezidenta republiky, jenž se vyslovil k činnosti ČT. Že prý je Miloš Zeman nemocný člověk, podléhající svému okolí, a z toho prý plynou některé jeho reakce ‚za hranicí normálu‘, pravil pan Hvížďala. Že by nová taktika ‚pražské kavárny‘? Reagovat na prezidentovy výroky s chápajícím pokyvováním, jako že to nemá již v hlavě v pořádku – myslím, že tak to bylo míněno, nikoli řečeno – a že tedy ‚starého pána‘ necháme…“
Poznámky o pražské kavárně nechme stranou. Nestojí to za empirický rozbor, kam komunisté různého věku chodí probírat své názory. (Víme, že Dietlův komunista Pláteník chodil pouštět rozumy do hospody, zatímco slavnou kavárnu Louvre po roce 1948 komunisté zavřeli a udělali z ní kanceláře.)
Hodný hoch
Pak následuje ve vysvědčení Zemana slovní hodnocení, to je dnes pokrokové: Na začátek drobná výtka skorosoudruhovi, aby nezpychnul, ale pak už to je jen samá chvála.
Osobně s Milošem Zemanem nesouhlasím v některých otázkách například zahraniční politiky. Vadí mi jeho, na můj vkus, velká benevolence k počínání Státu Izrael. Najdu i jiné body, kde se s ním neshodnu. Ovšem ve většině témat shodu nalézám. Například se mi velmi líbí jeho pravidelné setkávání s občany. Myslím, že v tom jde kdejakému politikovi příkladem. Zaimponovalo mi také – a jistě nebudu jediná – jak vahou svého úřadu zajistil repatriaci našich krajanů z Volyně. A vždy, když jsem na vážkách, zdali jsem v rozhodujícím druhém kole prezidentské volby volila dobře, si vybavím Karla Schwarzenberga a jakýkoli mrak pochyb se okamžitě rozplyne.“
Představa, že by s. Hoření byla někdy „na vážkách“ jestli volit reakčního havlovského aristokrata, je jistě jen rétorická figura.
O to ale nejde, co s krajany z Volyně. S občany se také setkává, protože v jeho politické izolaci je to jeho jediná kratochvíle. Podstatné je, že je to oddaný stoupenec putinovského Ruska.
Není to jen Hvížďala, kdo si myslí, že Zeman je „nemocný člověk, podléhající svému okolí,“ z čehož „plynou některé jeho reakce ‚za hranicí normálu‘.“ Je to dáno tím, že to tak je, s tím nikdo nic nenadělá. Stačí Zemana porovnat s prezidenty v minulosti a jinde ve světě. Gottwald popíjel, ale na veřejnosti nemluvil jako dlaždič. Mečiar mluvil jako dlaždič, ale chodil vzpřímen. Jelcin popíjel, ale byl u toho roztomilý. My máme opět jedinečnou kombinaci. Chtít to nevidět by vyžadovalo většinu národa nějakým středověkým způsobem oslepit.
Tento obraz by částečně pominul jen tehdy, kdyby se prezident přestal objevovat na veřejnosti, jenomže to on nikdy neudělá, protože už mu jiná životní radost nezbyla.
Pro komunisty je to smutná zpráva a jejich image to neprospívá, že jim jako jejich milovaný prezident zbyla tato postava. Ale o image komunistům nikdy moc nešlo. Těm šlo především o moc, ať to stojí, co to stojí. Především ty druhé.
