Od současných komunistů každou chvíli slýcháme, že oni přece s tou předlistopadovou KSČ nemají nic společného. Přidali si přece do názvu M a vůbec, i bývalý komunista, nyní předseda vlády Babiš řekl, že jsou demokratickou stranou. Tak kampak s takovými drobnostmi, jako že soudruh Skála, „vítač“ sovětských okupantů, ještě teď vzpomíná, jak nadšeně je za úsvitu 21. srpna 1968 na Ruzyni přivítal. Nebo že soudružka Semelová bezostyšně vykládá do televize, že Milada Horáková se přece přiznala, tak jaképak copak, kdoví, jak to s tou její nevinou bylo. Nebo že předseda KSČM Vojtěch Filip byl aktivním a odměňovaným spolupracovníkem Státní bezpečnosti s krycím jménem Falmer. Prostě už jsou jiní, lepší, abychom parafrázovali známou českou komedii Limonádový Joe, a basta. Věř, kdo chceš.

Mládež nová, mládež Gottwaldova

A tak ti noví, lepší, zaručeně polepšení a demokratičtí komunisté vychovávají i novou mládež. Při pohledu na webovou stránku Komunistického svazu mládeže (KSM) se ale vloudí spíš vzpomínka na staré komunistické heslo „My jsme mládež nová, mládež Gottwaldova“. Obrázky Klementa Gottwalda, Lenina či Stalina, prapory s Che Guevarou nebo s kladivy a srpy na rudých vlajkách se totiž jejich stránky jen hemží.

Je poněkud schizofrenní, že v našem právním řádu máme už víc než čtvrtstoletí zákon o protiprávnosti komunistického režimu, je to § 198/1993 Sb., přičemž veřejné velebení tohoto režimu nebo užívání jeho symbolů je očividně dovoleno. Máme také § 260 nazvaný Podpora a propagace hnutí směřujících k potlačení práv a svobod člověka, kde se mj. píše: „Kdo podporuje nebo propaguje hnutí, které prokazatelně směřuje k potlačení práv a svobod člověka nebo hlásá národnostní, rasovou, náboženskou či třídní zášť… bude potrestán odnětím svobody na jeden rok až pět let.“

A přesto lze u nás beztrestně mávat rudou vlajkou s komunistickými symboly nebo nosit po ulici transparenty se Stalinem. Už jen představa, že by někdo jenom tak, bez povšimnutí policie chodil po městě s hákovým křížem nebo obrazem Hitlera, případně zakládal spolky a weby, kde by takových věcí bylo plno, je absurdní. Ačkoli obojí patří pod stejný paragraf trestního řádu, co se propagace komunismu týče, trpí policie i další orgány jakousi selektivní slepotou.

Zrušeni a zase povoleni

V roce 2006 ministerstvo vnitra Komunistický svaz mládeže zakázalo. Což se jevilo oprávněné a rozumné. Důvodem byl totiž základ jejich programu, který zněl „Pryč s kapitalismem, pryč se soukromým vlastnictvím“. Po čtyřech letech, roku 2010, ale další soud toto rozhodnutí zrušil a „komsomol“ i se svou tezí, že je třeba lidi znovu okrást o majetek, od té doby může fungovat dál.

Vysvětlení verdiktu bylo zajímavé. Na webu iRozhlas a ve vysílání Radiožurnálu to tehdy objasňoval Jan Wintr z pražské Právnické fakulty. Právo shromažďovací, jak uvedl, je možné omezit na základě zákona, což byl právě tento případ. Pak také v případě, že náplní organizace či spolku je omezování práv a svobod druhých. Což bylo také naplněno: volali po zrušení soukromého vlastnictví. Ovšem třetí podmínka – že takový zákaz musí být v demokratické společnosti nezbytný –, podle Nejvyššího správního soudu údajně splněna nebyla.

Politolog Miroslav Mareš k tomu (rovněž podle iRozhlas.cz) souhlasně podotkl, že „Komunistický svaz mládeže sice je extremistická organizace, ale zatím nemá potenciál zvrátit vývoj v zemi.“ Ach tak, to je moudré: zatím je jich málo, takže nic nerozvrátí, tedy je nechme být a počkejme, až jich na to konečně bude dost. Zdrávas logiko.

Kupředu ani krok, zpátky o mnoho let

Počtení je u komunistických mládežníků vskutku neuvěřitelné. Jako bychom se propadli o mnoho desítek let zpátky. „Komunistický svaz mládeže (KSM) je nezávislá, dobrovolná mládežnická organizace vycházející z učení Marxe, Engelse, Lenina a dalších významných myslitelů komunistického hnutí,“ čteme v úvodu webové stránky. Dále se mladí soudruzi pyšní tím, že po Listopadu 1989 byli „významnou silou v boji proti členství České republiky v Severoatlantickém paktu NATO a následně i v prvních liniích bojovníků proti zločinné agresi NATO.“

Ať žije soudruh Stalin!

Mladí stalinisté se také na své facebookové stránce rozplývají v obdivu nad Josifem Vissarionovičem Džugašvilim, známějším jako Stalin.

„V Moskvě se na Rudém náměstí uskutečnila tradiční akce ,2 karafiáty pro soudruha Stalina‘,“ uvádějí a pokračují v popisu, který jako by vypadl z psacího stroje starého komunistického aparátčíka. „Na přípravu akce sesbírali vděční občané 240.000 rublů, za které byly nakoupeny květy. Nelhostejní lidé pak donesli 8600 rudých karafiátů k památníku soudruha Stalina na výročí jeho úmrtí. Akci se snažila narušit skupina různých místních banderovců, vyzývající k tzv. dekomunizaci. … Musela proti nim zasáhnout policie.“

Přeloženo do normální řeči: Rusové se přišli poklonit masovému vrahovi vlastních předků, který má na svědomí životy milionů občanů bývalého Sovětského svazu. Policie u pomníku srazila na zem a odvlekla muže, který se proti této obludné oslavě odvážil protestovat.

Mladí soudruzi asi netuší, nebo nechtějí vědět, že jen počet mrtvých při záměrně způsobeném hladomoru na Ukrajině se podle oficiálního ukrajinského odhadu pohybuje mezi 7 a 10 miliony mrtvých. I ten nejmenší odhad ale zní 3,5 milionu. Stalinovou vinou se umíralo především během násilné kolektivizace na Ukrajině a v Kazachstánu a v období tzv. Velkého teroru, který započal v roce 1937. Za oběť mu padlo mnoho vyšších důstojníků Rudé armády stejně jako řada politiků, vědců či osobností kulturní sféry. Celkový počet Stalinových obětí se odhaduje nejméně na 10 milionů, přičemž některé zdroje uvádějí až 30. Právo ani lidský život pro komunisty nikdy mnoho neznamenaly.

Kapitalismus nám odpírá knihy

„Měsíc březen byl v socialismus budujícím Československu od roku 1955 věnovaný propagaci knihy a pokrokové kultury, byl měsícem knihy,“ můžeme číst na webu i facebooku nadějných mladých soudruhů. Vzpomínají na dobu, kdy sice na každé podnikové i školní nástěnce v girlandách krepového papíru visel nápis „Březen – měsíc knihy“, ale kdy také vznikaly seznamy zakázané literatury, za jejíž šíření se zavíralo.

Dále se překvapivě dovídáme, že: „Kniha za pomoci státu pronikala i ke společenským vrstvám, kterým byla, a dnes opět je, za kapitalismu upírána.“

Ne, to není dílo bolševického „politruka“ z dob před Listopadem. To zveřejňuje v březnu 2019 jakýsi P. Balvín. Nebylo by asi od věci se ho zeptat, jakáže literatura je mu to dnes, za toho zlého kapitalismu odpírána. A zda opravdu nesmí svobodně psát (pokud by to uměl), vydávat, kopírovat či šířit knihy.

A dál se utápí v rudém blouznění o krásných časech socialismu: „Kniha již nebyla vyhrazena pro buržoazii ve městech, stala se nezbytnou součástí života dělnické třídy a zejména dělnické mládeže, která toužila po informacích a světovém vědeckém názoru. … Nyní se již vzdělaní lidé z řad dělnické třídy mohli postavit do vedení národních podniků a zemědělských družstev. Dělnická třída se mohla, nejen díky knize, podílet na každodenním řízení chodu budující se socialistické společnosti a lidově demokratického státu, čímž se uvedla do praxe skutečná demokracie za přítomnosti lidových mas. Kniha pomáhala budovat socialistickou společnost, společnost mnohem demokratičtější než dnešní kapitalistický, někdy až klerofašistický režim.“ A končí výkřikem: „Ať žije socialistická kultura!“

Má na mysli tu socialistickou kulturu, k níž patřilo vyslýchání, perzekvování a věznění lidí za psaní, vydávání či kopírování knih, které totalitní komunisté zakázali?

K prvnímu vyřazování zakázaných knih z veřejných knihoven u nás došlo už na začátku padesátých let. Zapovězeno bylo dílo Tomáše Garrigua Masaryka nebo Edvarda Beneše, vyřazena byla téměř veškerá literatura pojednávající o českých legionářích, ale třeba také spisy historika Josefa Pekaře. Další vlna přišla s počátkem normalizace, tedy od roku 1969. Seznamy nežádoucích tiskovin se připravovaly podle usnesení předsednictva ÚV KSČ. U 142 autorů bylo zakázáno jejich kompletní dílo, a u dalších 160 aspoň konkrétní tituly.

Lidem, kteří se podíleli na samizdatu, tj.na opisování a šíření strojopisných kopií zakázané literatury nebo na tajném posílání rukopisů k vydání na Západě, hrozilo nejen nějaké popotahování, ale rovnou odsouzení a věznění. Třeba za přepisování veršů nositele Nobelovy ceny za literaturu Jaroslava Seiferta… Přesto se knihy opisovaly doma na psacích strojích, vázaly se tajně v noci v dílnách po skončení pracovní doby, nové rukopisy se pašovaly do zahraničí. Noční prohlídky, kdy do bytu vtrhli estébáci, všechno zpřevraceli naruby a chovali se jako gestapo, byly běžnou věcí, s níž se muselo počítat. Bylo tu mnoho statečných – bitých, pronásledovaných a vězněných za to, že věřili ve svobodu literatury a odmítali si ji nechat vzít.

Pod křídly KSČM nám tak očividně vyrůstá nová generace ambiciózních uvědomělých soudruhů narozených už do svobody, marx-leninistů a stalinistů „vhodných“ pro jakékoli státní či politické funkce a přístup k moci. Máme se na co těšit. Pokud budeme, jak rozhodl soud, čekat, až jich bude víc a až naberou řádnou sílu. Pokud to dovolíme.