Bolševická bezostyšnost dostává nové grády. Dozvěděli jsme se, že mrtví, zavraždění komunistickými pohraničníky na železné oponě, si za to mohou sami.
Platforma evropské paměti a svědomí vyzvala 21 představitelů komunistického Československa, aby se omluvili za smrt východoněmeckého mladíka Hartmuta Tautze před třiceti lety v noci z 30. na 31. července 1986 a dalších obětí železné opony. Debatu k tomuto případu přinesl Český rozhlas. Celé si to můžete poslechnout zde. Je to ovšem poslech jen pro otrlé povahy.
Diskuse se účastnila za moderování Renaty Kalenské ředitelka Platformy evropské paměti a svědomí Neely Winkelmannové a předseda Národní rady Klubu českého pohraničí Milana Richtera.
V pořadu Neela Winnkelmannová řekla: „Vycházíme z toho, že za posledních 27 let od pádu železné opony se ještě nikdo neomluvil za to, že byli na československých hranicích zabíjeni bezbranní čeští civilisté a že je nejvyšší čas. Jako příklad jsme si vzali zabití Hartmuta Tautze, což byl osmnáctiletý maturant a úplně bezbranný chlapec, který byl roztrhán zaživa psy dvaadvacet metrů od rakouské hranice a zemřel, protože mu nebyla poskytnuta první pomoc,“ říká Neely Winkelmannová.
Richter jí oponoval: „Psi vyštěkali narušitele na místě, byli tak vycvičení. Kdyby jim dal pokoj a neoháněl se, kdyby je respektoval, tak by ho pouze vyštěkali a čekali na přístup hlídky. On se pohnul, nebo nevím – to není zjištěno, co udělal – on se pokusil pokračovat. A ti psi, protože je nerespektoval, tak se na něj vrhli. Hlídka když přišla a viděla ten stav, tak ho ošetřila. Není pravda, že ho nechali vykrvácet.“
Na to Winkelmannová: „Neviděl jste spis z doby komunismu, který leží v archivu Ústavu paměti národa na Slovensku a je přístupný na dožádání. Neviděl jste fotografickou dokumentaci. Hartmut Tautz byl padesát kilo těžký nebo spíš lehký chlapec. Hudebník, klarinetista. Nebyl to žádný zápasník. On utíkal na Západ, protože byl těžce pronásledován východoněmeckým režimem a to, co se stalo v tom kukuřičném poli, vypadalo jinak. Když přestříhal ty dráty, tak na něj byli vypuštěni ne služební vlčáčci, ale byli to speciálně cvičení tzv. samostatně útočící psi, kteří byli používáni jako taková tajná zbraň pohraniční stráže. Všechno, co se dělo na hranicích, se dělo v režimu utajení. Takže ani veřejnost nevěděla, že existují tihle speciálně cvičení agresivní psi zabijáci, kteří skákali lidem na hlavu a na krk. A oni tohle provedli Hartmutovi – strhli ho na zem a skalpovali. Ty fotografie v tom spisu jsou otřesné. Chlapec ležel se strženou kůží s hlavy a krvácel po celém těle. Volal o pomoc, když tam v klidu přišli pohraničníci. Volal ´Hilfe´a oni ho v klidu začali ho šacovat, vyslýchat. Ve spisu jsou výpovědi obou pohraničníků a tam žádné vyjádření o ošetřování není… Pane Richtre, já vám řeknu, jak to vypadá v tom spise z roku 86. Tam je pitevní zpráva, kterou zpracoval profesor Kokavec a doktor Sochor. A už v době komunismu si dovolili neuvěřitelně odvážnou věc – oni napsali do té pitevní zprávy, že Tautz býval mohl být zachráněn, kdyby mu byla poskytnuta včasná kvalifikovaná lékařská pomoc.“
Jenže Richter dál vykládá to své, že byl narušen pohraniční režim suverénního státu, že pohraničníci jednali správně. „Já vám něco řeknu, tady nešlo o vraždu, ale sebevraždu, on věděl, že jde do velmi složité situace a mohl to očekávat… Měl se k tomu pokusit na místě k tomu určeném a ne k tomu neurčeném. On věděl, že se dopouští trestného činu. Podívejte, kdo se omluví desítkám pohraničníků, kteří položili životy?… Nehovořte o komunistickém režimu, tady žádný komunistický režim nebyl, tady se budoval socialismus… Tady byl ústavní cestou nastolen nový společenský řád, na rozdíl od osmdesátého devátého roku, to nebyla ústavní cesta.“
Je to komunistická tupost takového kalibru, že se s ní snad ani polemizovat nedá.
