Ilustrační foto FOTO: Wikimedia Commons/Ing.Mgr.Jozef Kotulič/CC BY-SA 3.0
FOTO: Wikimedia Commons/Ing.Mgr.Jozef Kotulič/CC BY-SA 3.0
Bývalá komunistická poslankyně Marta Semelová se zlobí, že čeští dějepisáři nevyučují dost o životě po druhé světové válce. Mají prý strach kvůli možnému postihu za nesprávné názory. „To je ta svoboda a demokracie, kterou se všichni tak ohánějí? Pěkně děkuji – nechci!“ napsala Semelová. Od ní to ani nepřekvapí.
Nedostatečný důraz věnují podle zprávy České školní inspekce školy moderním dějinám po roce 1945, přestože mezi studenty je o ně zájem. Toho si povšimla komunistická exposlankyně Marta Semelová, která přišla s teorií, proč tomu tak je. Ve skutečnosti jsou čeští dějepisáři totiž nadšení z předlistopadových poměrů, jen se to stydí říct. Další se podle ní zmíněné tematiky bojí, protože v případě, že by se odchýlili od oficiální verze, hrozil by jim postih.
Jako příklad uvedla pedagožku Martinu Bednářovou čelící trestnímu stíhání, když podle obžaloby během výuky na základní škole bagatelizovala ruské válečné zločiny na Ukrajině, tvrdila, že v Kyjevě se nic neděje a že ukrajinští neonacisté od roku 2014 provozovali na Donbasu genocidní politiku, upalovali děti a stahovali je z kůže. Podle Semelové jen v rámci své výuky „nabádala žáky, aby si ověřovali informace z různých zdrojů.“ Její trestní stíhání prý zastrašilo učitele, takže nyní raději „drží ústa a krok“. Soud Bednářovou v první instanci osvobodil, protože stíhat názory, jak uvedla soudkyně, je nepřípustné. To by se za komunismu nestalo. Nějaký paragraf už by se našel, jak o tom svědčí politické procesy s hlasateli nepohodlných názorů, které jim vynesly mnohdy drakonické tresty.
Bylo by jistě záhodno zavzpomínat na to, jaké poměry panovaly na českých školách a v českých zemích před listopadem 1989. Autor má to privilegium, že to zažil. Pod knutou komunistických papalášů v atmosféře všeobecného strachu a nedůvěry poslouchal nadšené projevy zástupců KSČ, kteří hlásali, že naše generace bude již žít v komunismu. Mezitím se očekávalo, že naše generace zahyne v šedi.
Bylo povznášející poslouchat překroucenou verzi moderních dějin, podle níž neexistoval rudý teror v Rusku, hladomor na Ukrajině, stalinské čistky, pakt Molotov-Ribbentrop, masakr v Katyni ani vraždění Němců během odsunu, politické procesy 50. let, likvidace katolické inteligence u nás ani ruská okupace v roce 1968.
Bylo krásné moci se povinně účastnit každoročních oslav Prvního máje či VŘSR s lampiónem, během nichž si normalizovaná společnost dávala každoročně najevo, v jaké ponížené a bezvýchodné situaci se nachází. Úzkost a tíseň byly během vrcholící normalizace takřka hmatatelné. Báli se všichni a učitelé dějepisu samozřejmě byli mezi nimi. A byl to jiný strach. Takový, který doopravdy dusil.
Bylo naprosto skvělé, že střední ani vysoké školy nepřijímaly děti z politických důvodů, protože jejich rodiče neměli odpovídající kádrový profil nebo prostě říkali, co si myslí, takže jejich děti bez ohledu na schopnosti končily na učňovských oborech. Studentům se nabízely úžasné možnosti, jaké jim jen železná opona mohla dopřát. Nedovolovala sice cestovat na kvalitní zahraniční univerzity, ale zato všichni mladí muži bez ohledu na své schopnosti mohli v rámci povinné vojenské služby vstoupit do řad lidové armády, která proslula jako skladiště neschopných lampasáků, centrum šikany a mrhání životem.
Zmrazená společnost s krajní neochotou čelila generační vzpouře vzhledem k tomu, že největším hříchem tehdejší doby byla odlišnost v jakémkoli směru. Máš dlouhé vlasy? Jsi feťák. Máš jiné názory? Jsi zločinec. Chceš být svobodný? To si vyřeš doma za zavřenými dveřmi.
Nedostatek pozornosti, který české školství věnuje moderním dějinám, je skutečně problém. Není to nic nového, distribuce látky, která preferuje starší dějiny na úkor těch nových, byla zakořeněna v osnovách i během mého studia na střední škole.
Je nepochybně nutné, aby české děti chápaly historicko-politickou situaci své země, která má kořeny především v turbulentním minulém století. Ovšem ne z důvodů, na které naráží Semelová, podle které jsme se měli všichni velice dobře. Naopak právě proto, že tomu tak nebylo, a také proto, aby naši mladí lidé skutečně měli možnost pochopit a srovnat, proč je ta svoboda a demokracie, jíž se všichni tak ohánějí, pro náš národ tak strašně důležitá a co ji skutečně ohrožuje.
