Soudruh Václav Šenkýř, kandidát do senátu, se v Haló novinách (8. srpna) pustil do úvah o základních lidských právech. Jeden by řekl, že po sto letech existence komunistické strany je dobře, že aspoň začali, jenže to dopadlo jako vždycky.
Co komunistického pisatele tentokrát tak nadzvedlo? Momentálně to nebyl zlý duch Václava Havla, který komunisty straší trvale, ale zdroj pocházející přímo z hnízda amerického imperialismu. Šenkýř píše: „V těchto dnech přiletí do České republiky americký ministr zahraničí Pompeo. Ano ten, který před několika dny vyřkl větu, která by měla platit k ‚výrokům století‘. Pompeova věta – neměli bychom jí tak napříště říkat? – ‚majetková práva a náboženská svoboda jsou nejpřednější z lidských práv‘ však ukázala hrůznost současného kapitalismu. Ne právo na život, právo na vzdělání, právo na zdraví, ale právo na majetek a náboženskou svobodu. To poslední svým nadřazením nad jiná práva mně připadá jako ‚pozdrav ze středověku‘.“
Pak došlo i na duchovní otázky, v tom je předvoj lidstva zvláště kovaný: „Kapitál a náboženské společnosti si podaly ruce a že všichni, kteří říkají něco jiného a vyzdvihují jiná práva, jsou nepřáteli obou. Učení církví je totiž také o majetku a v tom si podávají ruku s kapitálem… Ježíšovu chudobu a plnit to, co si jako vstřícné dali první křesťané schovávající se v římských katakombách. Nepřáteli pro klérus pocházející byli i husité, proti němuž vyhlašovali ‚křížové války‘, nepřáteli byly ještě donedávna Sovětský svaz a socialistické státy, protože proklamovaly majetkovou rovnost a náboženské svobody odsunuly do sféry osobních záležitostí!“
Soudruh to má trochu popletené. Majetková práva se netýkají jen Billa Gatese, ale také lidí, kteří měli malou fabričku, dílnu, pole, dům nebo rodinné úspory. Po tom všem se kdysi komunisté sápali a to úspěšně. Zabavili všechno, velké i malé. Okradli měnovou reformou za soudruha Antonína Zápotockého nakonec úplně všechny a když se bouřili už i dělníci, komunisté zjistili, že není dělník jako dělník. Zabaveného majetku si ovšem soudruzi dovedli užít, takže pracující lid ústy svých představitelů konzumoval výdobytky pracujících.
Kdo nic nemá, je dost bezmocný, může být vnitřně svobodný, ale s jeho tělem si mohou vládci nakládat, jak chtějí. Kdo nic nemá, ani pořádného právníka si nenajme, aby se ubránil nějaké zvůli. Ochrana majetku není ochrana toho, aby někdo pojídal ústřice, ale aby se s člověkem nezacházelo jako s kusem špinavého hadru.
To samé se týká náboženské svobody. Tady by měli komunisté mlčet. Nedotáhli to tady sice tak daleko jako v Albánii soudruha Envera Hodži, kde se vyhlásili první ateistickou zemí na světě, ale o náboženské svobodě tu nemohlo být řeči. Existovala tu jen omezená takzvaná svoboda kultu, takže se pod státním dohledem a za uplatňování různých absurdních nařízení směly konat bohoslužby v kostelích. Duchovní musel mít státní souhlas k výkonu činnosti. Kdyby ho neměl a odsloužil mši u někoho doma v bytě, mohli ho zavřít až na dva roky za „maření výkonu dozoru státu nad církvemi a náboženskými společnostmi“. Katolické náboženství se ovšem, jak už dnes málokdo ví, muselo učit ve školách a nesmělo se učit třeba na faře. Zní to jako opatření v komunistické zemi podivné, ale mělo to svou logiku. Učitelé registrovali, kdo na náboženství chodí, takže byl přehled.
O pronásledování kacířů ať komunisté radši nemluví. Dělali to samé, jen používali pro ty, kdo se odchýlili od pravověrné linie Moskvy, výraz revizionisté.
Pokud jde o to autorem vzývané „právo na život, právo na vzdělání, právo na zdraví“, tam všude se komunisté proti lidem své země provinili a měli by mlčet. Jenže oni mlčet nehodlají, protože lhali od doby svého vzniku, tak jak by se mohli přeškolit na něco jiného.
Některých kosmetických změn jsou ale schopni. Když se jim to hodí, najednou si vzpomenou na Ježíše hlásajícího chudobu a chudé pronásledované křesťany v katakombách. Když na chvilku pomineme, že to byli oni, komunisté, kdo křesťany znova hnali do katakomb, ani tu historii křesťanství zřejmě na školení pořádně nebrali. Je celkem známé, že křesťané od počátku pocházeli ze všech společenských vrstev a našli bychom je i v římské armádě a mezi úředníky a tehdejšími majetnými občany. Když jde ale o agitaci, komunista si proletáře klidně vymyslí a sám určí, kdo to bude.
