O Ferdinandu Peroutkovi se v poslední době psalo nejvíc v souvislosti s článkem, který neexistuje. Popřípadě o článcích, které existují a kde řeší v situaci katastrofy naše postavení vůči Německu. Užitečné je ale si všimnout článků, které jednak existují, jednak se zabývají jinou totalitou, totiž komunistickou.
Komunisté nejsou teď už dávno síla, která by měla vzbuzovat nějaké velké obavy, v zásadě jsou to maloburžoazní prospěcháři, kteří se přisáli na stát a z něj žijí, aniž cokoli produktivního vykonávají. Živá zkamenělina, byť pořád hladová a žíznivá. Poučné je ale sledovat jejich taktiku, kterou se jim povedlo dostat se k moci a čtyřicet let ji držet a některým z nich i po pádu režimu dál vzkvétat.
Peroutka napsal v roce 1925: „Je známo, že komunistická internacionála jaksi přestala diskutovati o ideálu a, jsouc zpita vůlí k moci, veskrze se oddala otázkám taktiky a revolučního oportunismu. Rovněž je známo, že mozek komunistických vůdců jest dnes úplně proniknut sladkostí a moudrostí nové hospodářské politiky a hospodářskými výhodami, které plynou z tohoto kompromisu. Není mně též tajno, že komunistická internacionála, shledavši, že k svému vítězství potřebuje sympatií středního stavu, počala prohlašovati, že za její vlády bude střední majetek ne zničen, nýbrž posílen, a že, ruku na srdce, podle jejího mínění každý chalupník má míti aspoň dvě krávy a zahrádku růží. Vím, že dr. Šmeral, postaven před úlohu, jak neutralizovati při nastávajícím konfliktu široké vrstvy, prohlásil se za ochránce soukromého majetku i drobných živnostníků a maloměšťáků.“
Peroutka k tomu dodává, že ho tyto „umné a dobře vypočítané revoluční triky“ nezajímají. Chce „pojednati o komunistickém ideálu v jeho čistotě“ a pokusit se odhadnout, jaké stránky lidské duše vedou právě k tomuto druhu ideálu. Je to podle něj spíše téma spíše psychologické než politické. K tomu můžeme dodat, že to je bohužel pravda.
Ale od lidských motivů zpět k taktice.
Boj proti korupci je věčné téma. Už Zeman vyhlašoval, že až se dostane k moci, uskuteční „akci čisté ruce“. Neuskutečnil nic. Jediným zavřeným byl ministr Svoboda z jeho vlastní vlády a to za tunelování. Historie je ve své ironii krutá. Pak pravil, že bude vázat stranické legitimace do kůže členů ODS, načež uzavřel s ODS opoziční smlouvu, která měla oběma stranám zajistit nerušené vládnutí. Jen ten volební zákon se jim nepodařilo změnit podle svých představ, aby se zbavili obtížných parazitů, rozuměj menších stran. Troufli by si něco takového hlásat ve volební kampani, kde se vydávali za nesmiřitelné odpůrce? Pak jsme byli nakonec svědky toho, jak Klaus Zemana prohlašuje za nejlepšího možného kandidáta na prezidenta. Těžko se zbavit dojmu, že jsme celou dobu byli diváky nechutné komedie, kterou na nás ti dva roky hráli. Říkal snad Zeman v předvolebním prezidentském boji něco o tom, že nás chce osvobodit od Západu a že je třeba se v Číně učit společenské stabilitě?
Dneska už to ovšem vykládá, protože buď soudí, že společnost se změnila a projde mu to, nebo že se druhého volebního období nedožije. Nebo musí, tak jako Gottwald musel dělat věci, které možná sám dělat nechtěl. Ale co se dá dělat, když car Stalin poručil.
Zemanovská a babišovská budoucnost nespočívá v tom, že by někdo plánoval popravy a tábory nucených prací. Spíš by to byla taková finlandizace bez individuální svobody Finů a šikanostán, kde se vládnoucí moc pokusí pokud možno nekrvavě unavit odpůrce k smrti a příznivce si koupit za cenu vnitřního dluhu země. Budeme moci jezdit na Západ a koukat se tam na svobodu, která u nás už v té míře nebude a nebudeme si moci na poměry moc stěžovat, protože z médií budeme buď vyhozeni v rámci dlouho plánovaných reorganizací, nebo do nich budeme psát jako čtenáři do rubriky Názory, tedy až na třetím místě, pokud tam zbude.
Tak to se ještě uvidí.
