NÁZOR / Česká poezie existuje. Smrskla se, pravda, od dob desetitisícových nákladů a sbírek, v nichž komunistický režim nechtěně vytvářel zdání svobody a čtenáři zase hledali alespoň záblesk svobodného myšlení, jež uniklo cenzorům. Smrskla se adekvátně, do autentického slova a setkání, což je asi dobře. Ale o to těžší je zpráva, že končí jedno z jejích ohnisek, tedy literární kavárna Fra. Jedinou náplastí milovníků literatury může být, že stejnojmenné nakladatelství, proslulé vydáváním kvalitní světové poezie i prózy, naštěstí přežilo.

Česká poezie přežila, když se bývalý šéfredaktor Tvaru a básník Lubor Kasal rozhodl, že již nadále nepovede básníky nejmilovanější český čtrnáctideník. Přežila dlouhodobou a dalekosáhlou ignoranci mainstreamových médií, která ji v nejlepších chvílích považovala za atrakci zvyšující jejich společenskou prestiž. Vrátila se tam, kam patří, a z oficiálních vod politické propagandy zamířila do světa komunitního setkávání, které jí sluší nejvíc. Jedno z klíčových míst těchto setkávání nyní končí. Česká poetická améba přišla o další chapadlo. Skončí kavárna Fra, jak potvrdil na facebooku její spiritus agens, básník Petr Borkovec.

Není snadné posoudit, co všechno musí zvládnout lidé, kteří se rozhodnou podporovat českou poezii, tedy slovesné umění, jemuž 99,99 procent lidské civilizace nemůže rozumět, a přesto jí rozumí. Už dávno se zmenšila a odešla na západ, jak říká Galadriel ve známém eposu. Česká poezie přesto nebyla a není bezvýznamná; a jako podstatně proslulejší český hokej dodává hodnoty naprosto nesouměřitelné k velikosti národa, který ji produkuje. Havel, Čapek, ba ani Kundera nedosáhli Nobelovy ceny za literaturu. Podařilo se to bez úsilí jen českému básníkovi Jaroslavu Seifertovi.

Po sametové revoluci zavládl boom zakázané literatury a spolu s tím i české poezie. Češi objevovali, že kromě známých autorů mají mnoho důvodů být pyšní na řadu dalších, režimem utajovaných básníků. Objevily se básně Zbyňka Havlíčka, posunujícího slavný francouzský surrealismus o generaci dál, vyšly básně katolického kněze Františka Daniela Mertha, který po uvěznění komunisty a uranovém lágru zmizel světu v šumavském exilu. Zakázané překlady zavalily české literární krajiny.

Dále čtěte

Vznikne status umělce? „Postavení lidí v kultuře není moc radostné,“ říká Ondřej Lipár z Asociace spisovatelů

ROZHOVOR / Na začátku června se před budovou ministerstva kultury odehrál happening organizovaný uměleckými spolky. Upozorňovaly nejen na neradostnou situaci…

Výbuch barev, myšlenek a obsahů, které přinesli této zemi básníci doposud zapomenutí, nebral konce. Studenti a také učni němě zírali na pornografické texty Krejcarové, nebo i na básně údajně Halase, které jim náhle bez cenzury odkrývaly skutečné horizonty poezie jako něčeho, co nikdy nepřestane být aktuálním poselstvím o svobodě lidské bytosti. Zástupy autorů české lyrické školy, mám-li tomuto nedoceněnému pokladu české kultury vnutit nějaké označení, jsou činné dodnes. Navzdory macešskému přístupu, který česká země ke svým básníkům chová. Česká poezie čelila a čelí silnému protivětru. Ustoupila do pozadí, a spolehla se oprávněně na generační obměnu. Obrozenci na svých schůzích vtipkovali, že spadne strop a skončí český národ. Podobně mohli vtipkovat básníci v kavárně Fra, že spadne strop a bude veta po české lyrice.

Česká poezie neskončí. Přejít zmizení jednoho z hlavních center moderní literatury by však znamenalo přejít to hlavní. Kvalitní česká literatura žije jen díky odhodlaným fanatikům schopným vytvořit místo, ve kterém je lidem spolu dobře. Když jedno zmizí, je to jako amputace. Stovky autorů z celého světa pocítí fantomovou bolest.

Nakladatelství Fra, které vydává současnou poezii i prózu, naštěstí ve své činnosti pokračuje. Doufejme, že mu to vydrží. Česká mainstreamová literární poušť toho totiž nemůže mnoho nabídnout.