Opakovaný volební výprask ČSSD není náhoda. Není také jen důsledkem prapodivného chování vedoucích představitelů ČSSD za několik posledních let. Podobnou krizí procházejí demokratické levicové strany i jinde v Evropě. Zahraniční komentátory zajímají víc, asi proto, že o té naší toho moc nevědí.
Fukuyamou předpovězený „konec dějin“ (mezitím jinými autoritami odmítnutý) dostává jasnější obrysy a začíná být pozorovatelný v reálném světě. Není to samozřejmě „konec dějin“, po kterém už nebude nic jiného, než kapitalismus a liberální demokracie. Je to konec dějin demokratických a pokrokářských levicových stran (nesmějte se, ty reformistické pravicové je budou následovat). Vyčerpaly svou ideologii snad nejneuvěřitelnějším způsobem – splnily všechno, za co bojovaly. Naneštěstí pro ně samotné si nestačily povšimnout, že tím pomohly vytvořit svět, který je nepotřebuje, protože už mu nemají co říci a co nabídnout.
Nový svět není žádným způsobem homogenní, ale ta jeho část (ta větší), která určuje směr vývoje, jeho tempo a rytmus, je – zjednodušeně řečeno – naplněním středostavovského ideálu 19. století na úrovni tehdy nepředstavitelné. Inovace, výroba a konzum, péče státu o občany, sociální ohleduplnost, to vše dosáhlo zcela nečekaných rozměrů, kvality a dosahu. Méně šťastné společnosti (typicky některé africké země) jsou obsazeny do role nevzdělané chudiny z doby počátků industrializace Západu. Nebudou ale následovat jejího příkladu postupné, dlouhé a bolestné evoluce. Dnešní svět jim poskytuje stejné množství informací, jaké máme my, nabízí jim dosažení stejného blahobytu a nadbytku, jakému se těšíme my. Nabízí jim dokonce možnost skokové změny pouhým fyzickým přesunem z místa bídy do místa bohatství. Říkáme tomu migrace a strašíme se tím navzájem.
Levicové strany jako kdyby neměly za co bojovat. Názorně to dokládají jejich zplanělé výhonky v podobě radikálních rádoby levicových hnutí, založených na úsilí o jinou organizaci vítězného modelu společnosti při použití nástrojů, které jsou vyloženě škodlivé a kontraproduktivní. Ničí totiž vše, co bylo vytvořeno během staletého ideologického střetu levice s pravicí. Obrazně řečeno, rozdáváním blahobytu vytvořeného jinými, rozrušením pojmového aparátu a umělou antagonizací společnosti (například podle sexuální orientace a identity) likvidují základy blahobytné společnosti a znemožňují jakoukoli, i ideologickou diskusi. Z té se stává vzteklé nactiutrhání a ostrakizace „špatných“ názorů.
Vynikajícím příkladem takové cesty k úpadku je současný mainstream v sociální antropologii, svého času mimořádně nadějné společenské vědě. Od výzkumů, které hledaly odpovědi na důležité otázky své doby, dospěla k sociologizujícímu zkoumání okrajových jevů nebo i v zásadě bezvýznamných anomálií současné „západní“ společnosti, případně k identifikování a kritice jejího „škodlivého působení“ na společnosti, které nebyly „západní“. Tím ztrácí relevanci pro všechny kromě těch, kdo ji sami praktikují.
Něco podobného se stalo levicovým politickým stranám. Není mi líto úpadku jejich radikálních směrů, zejména komunismu. Ten se ve svých nejkrajnějších postojích nedá odlišit od radikálně pravicových (původně také pokrokářsky levicových) směrů typu italského fašismu nebo německého národního socialismu. Mrzí mne však úpadek kdysi úctyhodné strany, které vděčíme za tak mnoho – české sociální demokracie.
Přeháním? Vůbec ne. Podívejme se na guláš, který nám nabízí. První, co v ní chybí, jsou sociální demokrati se sociálně demokratickým přesvědčením. Jak mi svého času řekl J. Paroubek, tehdejší předseda ČSSD: „to skončilo s Horákem“. Místo toho je to nesourodá směsice pohorákovských sociálních demokratů, ambiciózních bývalých komunistů, několika populistů a těch, které do socdem nasál Miloš Zeman, když „luxoval levou stranu politického spektra“. Tedy i se „zdivočelými socialisty“ neboli Sládkovými republikány. Byl to začátek konce kdysi modernistické politické strany s jasnou vizí budoucnosti a cesty k ní. Stala se jen nástrojem k dobytí moci – dokonale to potvrdila tzv. opoziční smlouva s ODS, kdy nová sociální demokracie ukázala svou pravou tvář. Koaliční mesaliance kdysi antiklerikální pokrokářské levicové strany s konzervativní a konfesní stranou (KDU-ČSL) to pak jen potvrdila.
Demokratická levice nemá co nabídnout a hašteří se s takzvanou pravicí ne o ideologické otázky, ale o technologii moci. O to, kdo dokáže víc a šikovněji nabídnout voličům, čí funkcionáři budou sedět v řídících orgánech firem, kdo dokáže lépe formulovat zákony, jež umožní státu rafinovanější a masivnější přerozdělování. Ve stínu populismu a jednoduchého vysvětlování složitých jevů se demokratická levice a demokratická pravice smíchaly. Jakékoli jasnější rozlišení je v podstatě nemožné, případně se vybíjí v hádkách o dílčích problémech (u nás třeba o tzv. církevních restitucích, sňatcích gayů nebo podpoře sportu ze státních peněz).
Proto se mohla objevit a mohou prosperovat neideologická politická sdružení typu ANO. Těm je úplně jedno, zda je někdo považuje za pravici nebo za levici. Zábavným momentem je postoj vůdce ANO. Tento bývalý komunista, nyní kapitalista, vytvořil hnutí (nikoli stranu), které vydává za demokratické, byť je řízeno autokraticky, a pokouší se přesvědčit občany, že „je pro všechny“. Má jediný cíl – ovládnout a řídit stát tak, aby šéfovy firmy (údajně bývalé) prosperovaly, aby voliči měli co jíst a aby se mohli nerušeně bavit.
Občan s přesvědčením a víceméně jasným světovým názorem není pro tyto nové politiky partnerem, ale nepříjemnou komplikací. Bohužel je v zásadě bezmocný, protože hlasy volající po zásadovosti, slušnosti, odpovědnosti, svobodě a spravedlnosti nejsou dost silné na to, aby zvrátily rozhodnutí těch, kdo rádi nebo alespoň bez otázek akceptují nový skvělý svět. V něm se vždycky najde dost ochotných, kteří to pro ty ostatní „prostě zařídí“. Protože v takovém světě dnes nikomu nehrozí chudoba ani utrpení, pokud se neplete vládcům pod nohy, je změna dost těžko možná. Bez silné a ideově vyhraněné demokratické levicové strany je vyloučená. To si dovoluji tvrdit jako volič strany, která se deklaruje jako pravicová.
