Ideologie lidských práv a demokracie tvoří základní kámen politického systému Západu, liberální a tolerantní části světa. Morfologie světových dějin, jak ji ve svém díle „Zánik západu“ (Untergang des Abendlandes) podal německý filozof Oswald Spengler, je však neúprosná.

Zárodky současných problémů globální civilizace, kterými jsou především nadstátní vlastnictví klíčových výrobních kapacit a finančního kapitálu a jejich volný pohyb, dále pak svoboda pohybu lidského individua, která však vyústila v nezvladatelné vlny ekonomických migrantů, lze vysledovat již hluboko v evropských dějinách.

Základní lidské právo vlastnit výrobní prostředky, půdu a finanční kapitál bez závislosti na stavovské příslušnosti se formovalo v průběhu pozvolného rozpadu feudálního systému, který urychlily dva významné historické fenomény. Především objevení Ameriky a cesty z Evropy do Asie, následně pak buržoazní revoluce v Anglii, Nizozemsku a nakonec ve Francii.

Právo vlastnit produktivní síly se v průběhu těchto událostí stalo právem demokratickým. Nikoliv jen feudál nebo panovník, ale i prostý občan, měšťan, toto právo získal a postupně, s odbouráváním nevolnictví a poddanství, získávali toto právo všichni lidé. Bylo tak možno považovat je za základní lidské právo.

Odbouráním hlavních atributů feudalismu, nevolnictví a poddanství feudální moci, vzniklo další základní lidské právo, totiž právo individua na volný pohyb a s ním i možnost usazovat se a budovat si existenci kdekoliv, tedy i v zámoří. To byl základ kolonialismu.

Pokud se tato základní lidská práva týkala pouze Evropanů, případně kolonistů, resp. bývalých kolonistů, v koloniích evropských států, zdálo se být vše v pořádku. Vrcholu své úspěšnosti dosáhl tento globální systém v 19. století. Problémy nastaly po oslabení Evropy v důsledku dvou světových válek v první polovině století 20. století.

Koloniální systém se rozpadl. Globální výrobní potenciál rostl raketovým tempem, a to nejen v evropských a dalších průmyslově vyspělých zemích, ale také v zemích do třetí třetiny dvacátého století zaostalých nebo se jen těžkopádně rozvíjejících. Některé z nich, především Čína, začaly s tím, co se dosud chápalo jako přirozená výsada Západu: začaly hromadně exportovat průmyslové výrobky a následně vyvážet kapitál.

Existuje zásadní rozdíl mezi vlastnictvím výrobních sil osobou fyzickou a vlastnictvím těchto sil osobou právnickou, tedy nadstátních (tomuto termínu dávám přednost, protože národní vlastnictví výrobních prostředků prakticky neexistuje) společností. Nadstátní společnosti se od svého vzniku již v začátcích kolonialismu chovaly naprosto stejně, jako se chovají nyní. Vždy opíraly svou globální expanzi o vojenskou pomoc mateřských národních států, koloniálních velmocí.

Globální expanze nadstátních společností po rozpadu kolonialismu počátkem druhé poloviny 20. století narazila na dvě základní překážky – vznik státních útvarů na území bývalých kolonií a, koncem 20. století, na rostoucí konkurenci expandujících ekonomik některých dříve ekonomicky zaostalých zemí, především Číny.

S rozpadem kolonialismu a emancipací bývalých kolonií, technickým rozvojem v dopravě a žádoucí globální ekonomickou expanzí nadstátních společností se sídlem v bývalých koloniálních metropolích Západu se objevil i další fenomén současnosti – migrace lidí z bývalých kolonií do vyspělých zemí Západu. Tento fenomén bylo nutno globálně kodifikovat. Svobodu pohybu již nebylo možné odepírat lidem z bývalých kolonií.

Západ otřesený barbarstvím dvou světových válek kodifikoval humanitu jako soubor lidských práv, z nichž právo na vlastnictví výrobních sil a prostředků a právo na svobodu pohybu patřilo ke klíčovým lidským právům. Jelikož šlo o lidská práva, musela se vztahovat i na lidi z jiných oblastí světa nežli zemí Západu.

Takto chápaná lidská práva nejen akceptovaly, ale přímo zneužily ve svůj prospěch i nadstátní společnosti, neboť jim, právě z důvodu lidského práva vlastnit produkční síly kdekoliv na světě, zaručovala nejen právní, ale také ideologickou ochranu jejich vlastnictví. Migrace levných pracovních sil do zemí Západu nebo jejich exploatace přímo v bývalých koloniích zvyšovala jejich zisky.

Do konce 20. století, dokud existoval bipolární svět, fungovala ideologie lidských práv a s nimi spojené demokracie úspěšně. Dokonce se jí podařilo převálcovat ideologii socialismu, respektive komunismu. Problémy nastaly, když dvě rozhodující mocnosti neliberálního světa po překonání prvotních problémů, v případě Číny dogmatického maoismu a v případě Ruska bolševismu, vstoupily na světovou scénu. Čína se svou ekonomickou silou, Rusko se svou silou politickou. Západ se zoufale snaží zabránit čínské a ruské globální expanzi. Dnes se rozhoduje o tom, kdo a jak bude svět ekonomicky a politicky integrovat.

Západ však nevratným způsobem oslabil svou pozici, když ve snaze vytlačit vliv Ruska z Blízkého východu a Střední Asie násilným způsobem, válkou a za pomocí ozbrojených opozičních skupin zlikvidoval státní struktury v těchto oblastech a uvrhl je do krvavého rozvratu. Tento zásah zdůvodnil ochranou lidských práv a demokracie. Tak došlo ke zneužití této ideologie snad horším způsobem, nežli bylo zneužití ideologie socialismu a v minulosti křesťanství, a k jejímu globálnímu znedůvěryhodnění.

Tato ideologie se Západu zcela vymkla z rukou, a co víc, začíná jej přímo ohrožovat. Nekontrolované proudy migrantů a uprchlíků ze zcela odlišných civilizačních okruhů válcují země Balkánu a zaplavují Německo, Rakousko a sever Evropy. Západ není schopen reagovat. Brání mu v tom ideologie ochrany lidských práv a demokracie. Civilizační systém Západu založený na této ideologii se hroutí, neboť převážná většina migrantů pochází z oblastí, kde lidé téhož etnika a téže víry mezi sebou svádějí již od biblických časů nelítostné krvavé boje a války. Lze proto u nich jen stěží předpokládat toleranci a soucit s lidmi jiného etnika, jiného způsobu života, s lidmi nevyznávajícími jejich totalitní víru.

S ideologiemi je to bohužel tak, že samy o sobě špatné nejsou. Špatnými pro člověka a lidstvo nebezpečnými se stávají, když se jich zmocní politici a začnou je využívat k prosazení svých zájmů. To je i případ ideologie lidských práv a demokracie. Západní nadstátní společnosti, produkční, obchodní, ale především finanční, zneužily států a jejich vedoucích politiků k bezohlednému prosazení svých ekonomických zájmů, což může mít za následek zánik západní křesťanské civilizace.

Pokud tento vývoj dosáhne stavu celospolečenské katastrofy, lze se důvodně obávat, že násilí zůstane jediným řešením. Potom sbohem humanito, ochrano lidských práv a demokracie. Tato ideologie a s ní spojená civilizace skončí podle zákonitostí morfologie světových dějin stejně, jako skončily všechny předešlé.

Václav Makrlík
ekonom a publicista