V České republice končí výroba Lentilek, která zde probíhala od roku 1907. Od dubna příštího roku se má tradiční cukrovinka, která spadá pod společnost Nestlé, vyrábět v Německu, konkrétně v Hamburku. Přesun vyvolal kritické ohlasy nejenom například v řadách členů Komunistické strany Čech a Moravy. Silně se proti ukončení výroby Lentilek u nás ohradil také komentátor Ivan Hoffman. Ve skutečnosti si za to ovšem můžeme sami. Zásadní chybu jsme udělali už dávno a zlořečit v tomto případě globální korporace nedává smysl. Jde jen o hledání zástupného viníka.

Ivan Hoffman ve svém komentáři na serveru iRozhlas píše o tom, že lentilka je milý pozůstatek starého lokálního světa, který bere za své péčí globálních manažerů. „Globální lentilka je důsledkem nešvaru, kdy přirozenou hospodářskou soutěž zlikvidovala rozpínavost korporací. Souvisí to se slabostí politiků pro velké hráče, big playery, kterým jdou na ruku. Zatímco nevelké hráče, střední a drobné podnikatele, si oškliví coby obtížný hmyz,“ uvádí Hoffman s odkazem na to, že v Hamburku se má sjednotit receptura mezi Lentilkami a Smarties, které Nestlé rovněž vyrábí.

Komentátor k tomu dodává: „Transformace holešovských Lentilek na korporátní Smarties je symbolem kolapsu volného trhu, kdy o přežití či nepřežití tradičního produktu nerozhodují zákazníci, ale firemní strategie monopolního molochu. Tato praxe je ovšem součástí širšího trendu atomizace a unifikace společnosti, což tuto činí poslušnější, bezbrannější, tedy snáz ovladatelnou.“

To hlavní se přitom odehrálo už v roce 1992. Tehdy v rámci privatizace podniku Čokoládovny a. s. se vlastníkem závodu Sfinx Holešov, kde se mimo jiné doposud vyráběly i Lentilky, stala společnost Copart. Tu založily firmy Nestlé a BSN (Danone). V roce 1999 se pak tato společnost rozdělila a závod Sfinx Holešov se dostal do výhradní správy společnosti Nestlé.

Pokud Hoffman píše o likvidaci přirozené hospodářské soutěže rozpínavostí korporací, stalo se tak už na počátku 90. let. A jestli to, co se dnes děje s Lentilkami, jak Ivan Hoffman uvádí, je symbolem kolapsu volného trhu, tak nám tedy volný trh kolaboval už na začátku 90. let, tudíž v době, kdy se na našem území teprve zaváděl, což je poměrně zvláštní, protože jak mohlo zkolabovat něco, co ještě ani nevzniklo?

Firemní strategie a Lentilky

Hovořit o kolapsu volného trhu, monopolním molochu nebo boji s monopoly v souvislosti s Lentilkami je nesmyslné. Situace v tomto případě přece vůbec nestála tak, že bychom tady měli malou lokální firmu, kterou by požrala velká korporace v konkurenčním boji a s využitím výhod pramenících z její velikosti a s pomocí monopolních praktik a nekalé soutěže. Stalo se pouze to, že si daný podnik pořídila v rámci privatizace.

To, že ho v jejím rámci nenabyl někdo jiný nebo že jsme si v rámci privatizace nevymínili to, že se Lentilky musí vyrábět u nás a jejich výroba se nemůže přesunout do jiného státu, je už naše chyba. Druhá věc je, jestli privatizace do rukou Nestlé bylo opravdu špatné rozhodnutí. Možná že kdyby se závod Sfinx dostal do vlastnictví někoho jiného, Lentilky a další cukrovinky by se u nás nevyráběly už dávno a daný závod by byl už roky zavřený. Nakonec podobných případů podniků privatizovaných českým majitelům máme celou řadu.

Hoffmanovi se nelíbí, že o přežití či nepřežití tradičního produktu nerozhodují zákazníci, nýbrž „firemní strategie monopolního molochu“. Zákazníci jsou samozřejmě pro každou firmu a její strategii zásadní a nepostradatelní, zároveň jsou ale důležité i další faktory – technické parametry výroby, legislativní rámec, logistika, výrobní náklady atd. Nic z toho ovšem Hoffman nebere v potaz. Jen z pouhého sentimentu volá po tom udělat vše pro to, abychom udrželi lentilku doma.

V závěru svého textu pak navrhuje: „Likvidace české lentilky budiž inspirací k zamyšlení: Jestli by nešlo v rámci ochrany hospodářské soutěže zlikvidovat toho, kdo likviduje lentilku, tedy příslušnou globální korporaci. Mohl by to být první domácí úkol pro Petra Mlsnu, který se má stát novým šéfem antimonopolního úřadu po Petru Rafajovi, který měl jiné priority než bojovat s monopoly. Válku proti nadnárodním monstrům, které představují ekonomickou, ekologickou i sociální rakovinu, by bylo pěkné začít lokální bitvou o drobnou čokoládovou lentilku.“

Hospodářská soutěž a privatizace

Těžko říct, co přesně si pod tím Hoffman představuje a co si vůbec myslí. Co má společné to, kde se Lentilky budou vyrábět, s Úřadem pro ochranu hospodářské soutěže? Co dělá Nestlé z pohledu hospodářské soutěže špatně? Čím ji narušuje? Tím, že si před více než dvaceti lety koupilo závod na výrobu cukrovinek a nyní pouze po právu nakládá se svým majetkem?

Dále čtěte

Kdo může za prohru komunistů ve volbách? Kapitalismus, odpovídají pohotově někteří

Člověk by čekal, že po krajských a senátních volbách, v nichž komunisté nedopadli vůbec dobře, převládne v jejich řadách jistá…

Pokud porušuje české zákony či smlouvy, na základě kterých se závod Sfinx zprivatizoval, zabývejme se konkrétně tím, ale nešermujme „nadnárodními monstry“ a monopoly. Nestlé dost možná výrobu cukrovinek u nás zachránilo a naskakovat v tomto případě na boj proti zlým korporacím je více než laciné. Jde o zneužívání současného důrazu na domácí a lokální produkty.

To, co píše Ivan Hoffman, tak nemá daleko k tomu, co se v této souvislosti můžeme dočíst na webu Komunistické strany Čech a Moravy: „Za nadšeného potlesku ‚demokratů‘ byly naše podniky rozkradeny jako prý neživotaschopné – ve skutečnosti uvolnily místo firmám jiným… Další byly pod cenou prodány do rukou zahraničních korporací, prý jako záruka našeho rozvoje. Ve skutečnosti to vedlo ke ztrátě soběstačnosti i nezávislosti. Euforie z rozprodeje národního stříbra pomalu vyprchává. Z mnohého stříbra se stala jen torza, sklady či montovny,“ uvádí na webových stránkách komunistů lídr kandidátky KSČM ve Středočeském kraji Zdeněk Štefek.

A pokračuje: „Tučné dividendy a zisky, pramenící i z naší levné pracovní síly a z poskytnutých daňových výhod, putují hezky mimo naší zemi. A když jsou korporace v úzkých, radši zruší v republice celou tradiční výrobu či ji přesunou k sobě. Naposledy nám dnes zamávaly lentilky. Naše lentilky. Lentilky z našeho dětství… Jejich výroba má zde skončit po 114 letech. Přesouvá se do Hamburku a bude se měnit i recept… Lentilko, lentilko, postavíme ti další pomníček, nebo to tak nenecháme?“

Podobné patetické výkřiky samozřejmě nikoho nic nestojí a velmi snadno si najdou své publikum. Je poněkud paradoxní, že si na Lentilky činí nárok ti, kteří si je v dětství kupovali, případně je kupovali svým dětem, a naopak ho upírají jejich právoplatnému majiteli, který s nimi má reálné starosti, práci a výdaje a který je za chod závodu a své firmy zodpovědný. Lentilky zkrátka nejsou naše a je dobré se s tím smířit.