Představa, že konflikt ředitele České televize Petra Dvořáka a radní Hany Lipovské je konfliktem mezi schopným manažerem a zastáncem svobody slova na jedné straně a totalitní cenzorkou na straně druhé, je stejným morálním kýčem, jako byla představa, že nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman je garantem nezávislosti a férovosti státních žalobců.
V době výkonu funkce Petra Dvořáka se sice zvýšila sledovanost České televize, ale není to ani tak tím, že by podávala natolik skvělé výkony, nýbrž tím, že její konkurenti jsou ideově, personálně a často i finančně zcela vyprázdnění. Česká televize je ve stavu, kdy ani příliš neurazí, ale ani příliš nenadchne. Vytváří pořady na slušné úrovní, které obsahují „něco pro všechny“, ale něco takového, jako je vize, zcela postrádá.
Petr Dvořák také není žádným bojovníkem za svobodu slova. Objevily se dokonce zprávy, že se v minulosti dotazoval politiků, jak jsou spokojeni s některými jeho novináři. Ředitelem České televize se stal hlavně díky absenci skutečných konkurentů při výběru na tuto pozici. Podle jeho nejužšího vedení byl z počátku výkon jeho funkce v podstatě pokračováním práce pro bývalého zaměstnavatele – koncern PPF. V této době proti němu také ze strany politiků žádné kritické hlasy nezaznívaly.
Je ale pravdou, že se postupem doby ve vztahu ke svému bývalému chlebodárci emancipoval. Novou podporu si našel v lidech existenčně spjatých s Českou televizí, kteří, i když nejsou součástí vládní nomenklatury, mají stále nezanedbatelný politický vliv.
Hana Lipovská od počátku svého působení v Radě České televize prohlašuje, že chce lépe kontrolovat financování této instituce a zajistit její větší transparentnost. To by samozřejmě byla snaha sympatická, protože Česká televize má k transparentnosti skutečně hodně daleko. Hana Lipovská však tuto, věřme, upřímnou snahu realizuje tím nejhorším možným způsobem.
Excituje marginální záležitostí typu zanedbatelného rozdílu mezi tržní a odhadní cenou pozemku v Ostravě, nepodstatné platby za dětský tábor pro děti zaměstnanců České televize nebo sice nepříliš vkusných, ale nikoli protiprávních drobných obchodů České televize se společností Gopas, v níž má Petr Dvořák podíl. Díky její aktivitě se tak na cestě k transparentnosti Česká televize neposunula ani o píď.
Navíc vzniklo paradigma, že konflikt mezi Petrem Dvořákem a Hanou Lipovskou je vlastně bojem za demokracii a svobodu slova. Jakákoli kritika Petra Dvořáka, resp. České televize a jejího vedení je tak vydávána za snahu tuto instituci zničit, poškodit a umést cestu k jejímu ovládnutí autoritářským režimem. Naopak kritika Hany Lipovské je považována za znak ryzí demokratičnosti a svobodomyslnosti kritizujícího. Haně Lipovské se nevědomky podařilo dosáhnout přesného opaku svého deklarovaného snažení.
K tomu všemu se připojuje trapnost vzájemných trestních oznámení, které na sebe oba aktéři sporu podávají. Petr Dvořák s Hanou Lipovskou dávají najevo své přesvědčení, že veškeré neduhy, problémy a konflikty spojené s normálním fungováním demokratické společnosti je nutno řešit prostředky trestní represe. Nejen, že je to představa naprosto zvrácená, ale je to zároveň podpora tendence přetvořit Českou republiku na policejní stát, v němž neduhy léčí, problémy odstraňuje a konflikty řeší represivní složky státu.
V České televizi jsou skutečně některé pořady, které jsou k současnému vládnímu establishmentu kritické, a je očividné, že oběma nejsilnějším politickým hráčům, Andreji Babišovi a Miloši Zemanovi, nejsou příliš sympatické a že by si tudíž odstranění Petra Dvořáka z funkce ředitele České televize přáli. Vzhledem k výše zmíněnému paradigmatu zobrazujícího Petra Dvořáka jako garanta nezávislosti instituce a z toho plynoucí funkce garanta svobody slova by však takový krok byl příliš riskantní. I když by se zřejmě nekonala spacáková revoluce jako před 20 lety, určitá míra rezistence by se očekávat dala.
A oběma protagonistům je jasné, že zaplněná Letná je sice nepříjemnost, ale nepřátelská Česká televize, která do určité míry formuje veřejné mínění, může být reálným nebezpečím.