Íránci podporují Hamás proti Izraeli. FOTO: commons.wikimedia.org/CC A 4.0/Mehdi Almasi
FOTO: commons.wikimedia.org/CC A 4.0/Mehdi Almasi
ANALÝZA / V závěru týdne, zřejmě po pátečních modlitbách, má veřejně vystoupit k situaci v Gaze dlouho mlčící šéf libanonského Hizballáhu Hasan Nasralláh. Dostupné signály naznačují, že zřejmě nevyhlásí válku Izraeli podobným způsobem, jak to v úterý udělaly Íránem podporované milice z Jemenu. Měli bychom však také pozorně sledovat dění v samotném centru protiizraelské sítě, v Íránu.
Zhruba 150 poslanců íránského parlamentu, Medžlisu, reagovalo na širokou kampaň státních médií a telefonních operátorů a přihlásili se jako dobrovolníci do války v Gaze. Kampaň vykazuje záběr běžný během někdejší „svaté“ války proti Iráku, což mimo jiné znamená, že výslovný zájem je i o rekrutaci dětských vojáků.
Tento postoj odpovídá nedávným výzvám ke zřízení „islámské armády“ určené pro boj proti Izraeli. Ačkoliv íránské elity jsou ve věci zapojení do války rozděleny a zdaleka ne všichni představitelé režimu vykazují požadovanou krvežíznivost, zpráv indikujících přípravy k válce v poslední době přibývá.
Přesuny íránské vojenské techniky k hranicím i velké cvičení raketových vojsk Revolučních gard mohou být samozřejmě vykládány různě. Všeobecně se předpokládá, že se Írán při eskalaci války proti Izraeli hodlá v prvé řadě spoléhat na širokou síť svých klientských ozbrojených skupin, mezi nimiž je na pozici izraelského protivníka číslo jedna výše zmíněný libanonský Hizballáh. A že tedy řinčení šavlemi má vyslat signál ohledně připravenosti podpořit íránské proxies.
Zastánci tohoto názoru argumentují, že Teherán nebude riskovat přímý vstup do konfliktu, protože si je vědom americké podpory Izraeli a údajně ví, že by válku nemohl vyhrát. Ovšem interpretace západních vojenských analytiků se nemusejí nutně shodovat s těmi, které jsou v oběhu mezi íránskými jestřáby.
Ti vidí Spojené státy nebývale ochromené obstrukcemi trumpistů v Kongresu, včetně systematického blokování nástupu nových kádrů na klíčové vojenské pozice. Do médií zatím pronikl případ velitele námořní pěchoty generála Erica Smitha, který utrpěl infarkt poté, co bez fungujícího zástupce celé měsíce musel pracovat 18 hodin denně. Jenomže podobných kauz jsou desítky. Jak by asi americké ozbrojené síly v podobném stavu zvládaly velkou regionální válku na Blízkém východě?
Druhou důležitou proměnnou je politická situace v Izraeli. Po dlouhodobém tlaku Benjamina Netanjahua na antiliberální justiční reformu, která by soudy podřídila exekutivě, je také izraelská společnost ostře rozdělena. Proti Netanjahuovi nestojí jen donedávna politicky slabá opozice, ale především neustávají ani jeho konflikty s bezpečnostními silami.
Ty začínají od takových „drobností“, jako že se premiér neustále nechává fotografovat a natáčet s uniformovanými příslušníky ozbrojených sil, ačkoliv mu to zákon výslovně zakazuje. A končí u průtahů ohledně vedení pozemní operace v Gaze, kterou politik proslulý vyhýbáním se rizikům po dva týdny zdržoval.
Íránští jestřábové, kteří od vzniku režimu v roce 1979 slibují „osvobození Jeruzaléma“, se nikdy svého ideologicky fixovaného cíle nevzdali. A nyní vidí Spojené státy a Izrael v nejslabší formě, jakou vůbec pamatují.
K prosazení umírněnějšího kurzu nedošlo – navzdory planým nadějím, které byly léta vkládány do liberálnější části osazenstva sekulárních institucí v Íránu. Tyto naděje v zásadě plynou z nepochopení reálné distribuce moci v systému íránské teokratické diktatury.
Pro nás nejbližší analogii představuje starý známý komunistický systém. Makety sekulárních institucí převzaté z liberálně demokratického řádu, jako byla vláda nebo parlament, ve skutečnosti o zásadních věcech naprosto nerozhodovaly. Taková rozhodnutí se odehrávala vždy přednostně „po stranické linii“ a poté byla poslušnými nástroji stranické politiky implementována. Jestliže mělo v takovém systému dojít k nějaké změně, vyžadovalo to buď erozi stranické kontroly nad institucemi a společností, vážně míněné úsilí o změny vycházející přímo ze stranických kruhů (a la Gorbačov), nebo případně obojí.
Situace v íránském systému není nepodobná situaci v komunismu. Pokud existují rozdíly, pak hlavně v tom ohledu, že mocenská asymetrie mezi ideologickými a sekulárními institucemi i ideologická kontrola nad každodenním životem obyvatel jsou ještě mnohem větší, než byly v pozdně komunistické diktatuře.
Nedlouhé působení Nikity Chuščova v čele SSSR zanechalo za sebou trvalý odkaz v podobě důrazu na „mírové soupeření“, namísto kategorického lpění na „nevyhnutelném konfliktu se západním imperialismem“.
Takové chruščovování si ale z dnešních protivníků Západu může reálně dovolit jedině Čína, ačkoliv i u ní je vysoce pochybné, zda to prezident Si Ťin-pching s mírovým soupeřením myslí opravdu vážně.
Vládnoucí elity Ruska a Íránu ale velmi dobře vědí, že jejich vysoce zastaralé a nefunkční politické a ekonomické systémy by žádné mírové soupeření se Západem dlouhodobě nevydržely. A že tedy jediná šance na úspěch spočívá ve vyostřené konfrontaci. Včetně konfrontace ozbrojené.
Více než čtyřicet let čekají stárnoucí strážci ideologické čistoty íránského režimu na příležitost zničit Izrael. Mezitím je kasárenský režim vynakládající miliardy dolarů na vojenskou expanzi do zahraničí doma stále méně populární.
Zatímco mnoho arabských vlád skrytě podporuje izraelskou likvidaci teroristů z Hamásu, ale nemohou to veřejně přiznat, protože antisemitská arabská ulice by jim to neodpustila, v Íránu je situace zcela opačná. Militantní antiizraelské a antisemitské pozice jsou doménou klíčových představitelů režimu, zatímco mezi veřejností je takový program široce nepopulární.
Případný přímý vstup Íránu do války, pravděpodobně vyvolaný americkými akcemi proti libanonskému Hizballáhu, by režimu poskytl záminku k dalšímu utažení šroubů a likvidaci opozice doma. Šíitská teokratická diktatura by za cenu zvýšeného vojenského rizika znovu upevnila svou moc doma – a zároveň by coby vedoucí síla v boji s „Velkým Satanem“ vznesla nárok na roli vedoucí mocnosti v islámském světě.
Možná to zní šíleně, jenže v tom šílenství je systém. A už mnohokrát se na Blízkém východě ukázalo, že ideologie je schopna převážit všechny pragmatické úvahy. Arabské elity, které od roku 1938 přinejmenším šestkrát výslovně odmítly šanci na zřízení nezávislého arabského státu v Palestině, jsou nejviditelnějším důkazem.
