Pro občana, který byl zvyklý se při svých volebních úvahách pohybovat v rámci pravolevého politického spektra, musí být současné rozvržení politických sil noční můrou. Strany a politici se sice stále hlásí k levici nebo pravici, ale jejich prohlášení naprosto neodpovídají politice, kterou dělají nebo se chystají dělat. 

Například bývalý prezident Václav Klaus se hlásí k pravici, ale za jediný politický subjekt, který může přivést naši zemi k „normálu“, považuje SPD. SPD přitom prosazuje přímou demokracii a permanentní referenda a její předseda považuje komunismus a socialismus za nejdemokratičtější systém, který byl kdy vymyšlen.   

Dále čtěte

Vracíme Čechům noviny. Předplaťte si Týdeník FORUM

Jestli i vám od doby, kdy předseda vlády vzal Čechům dva klíčové deníky, institut papírových novin chybí, máte právě nyní…

S Václavem Klausem si notuje i část nominálně levicové ČSSD a současný prezident Miloš Zeman, který se rovněž prohlašuje za levicového politika „dolních deseti milionů“. Čeští komunisté, kteří by měli být ze své podstaty avantgardou levice, svojí politikou předvádějí přesný opak levicovosti. Nejsou internacionální, ale nacionální, nejsou pokrokoví, ale reakční, a nejsou ani na straně těch nejchudších a sociálně nejslabších, ale na straně maloměšťáků se sentimentem po minulém režimu. 

Středoví Piráti se netají tím, že se nebudou ostýchat sáhnout po vyloženě levicových etatistických řešeních. 

Tento zmatek je způsoben tím, že politický boj se v současnosti nevede primárně po ose pravice–levice, ale po ose progresivismus versus konzervatismus. Zatímco progresivismus akcentuje multikulturalismus, feminismus, rasovou a etnickou rovnost, ochranu životního prostředí a podporu LGBT, konzervatismus je založen na dodržování tradic, respektování hierarchie a existujících institucí. Ačkoli je konzervatismus spojován s pravicí, současná situace v České republice ukazuje, že konzervatismus může být i levicový. 

Jedním z důvodů tohoto stavu je to, že tradiční představitelé levice, a to sociální demokraté a komunisté, mizí z politické mapy. Komunisté u nás sice hrají důležitou roli jazýčku na vahách, ale jejich síla se stále více marginalizuje, protože jejich koncepty již nejsou pro mladé lidi přitažlivé. 

U sociální demokracie je tomu jinak. Sociálně demokratické hnutí vzniklo za cílem vybudování sociálního státu, ve kterém je relativní blahobyt občanů zajištěn přerozdělováním, vyšší mírou zdanění, podporou zaměstnanců a regulací ekonomiky. Všech těchto cílů již ale bylo v podstatě dosaženo, a navíc se k nim hlásí nebo je minimálně provádějí v podstatě všechny politické síly. 

Sociální demokracie tak ztratila hlavní důvod své existence. ČSSD by proto ani nepotřebovala hrobaře, kteří jsou v současnosti v jejím vedení, aby se dostala do vážných existenčních problémů. Když byl ve vedení strany Bohuslav Sobotka, snažila se ČSSD částečně nahradit levicovost strany progresivismem, čímž ovšem přišla o tradiční voliče strany, kteří jsou spíše konzervativní. 

V České republice má konflikt progresivismu a konzervatismu spíše podobu konfliktu mezi anarchistickým progresivismem a staromilstvím. Čeští progresivisté se domnívají, že vlastně nepotřebují stát, protože jsou schopni si za pomoci digitálních platforem zařídit mnoho bez státní ingerence. 

Nepotřebují ani státní měnu, protože mají bitcoin. Ale když se jim to hodí, jsou ochotni podporovat posílení úlohy státu a přijetí takových opatření, se kterými by měli problémy i představitelé levice. 

Tradiční model rodiny považují za mrtvý, aniž by chaos, který následoval, chtěli nahradit něčím jiným. Hodnotou je pro ně samotná společenská změna, bez ohledu na to, kam tato změna povede.  

Čeští staromilci, kteří se vydávají za konzervativce, zase odmítají přijmout skutečnost, že společnost prochází vývojem, jakož i to, že dochází k humanizaci společnosti. Lpí na dodržování tradic, respektování hierarchie a institucí, obdivují autority. Nevadí jim, že někdy mají tyto tradice původ v době reálného socialismu 80. let minulého století. 

Jejich respekt k hierarchii a k institucím je vede k přesvědčení, že společnost musí být naprosto rigidní s výjimkou změn daných volebním cyklem. Jejich obdiv k autoritám má podobu obdivu k autoritářským režimům. 

Jak je vidět, na staromilství je toho velmi málo konzervativního. Dalo by se dokonce říct, že v České republice neexistuje relevantní politická síla, kterou by bylo možno označit za pravicově konzervativní. 

Stejně tak je na anarchistickém progresivismu velmi málo liberálního. Anarchističtí progresivisté jsou ochotni vyměnit princip rovnosti za favorizaci populárních skupin občanů, princip svobody za konformitu s digitální komunitou, princip tržní ekonomiky za podporu progresivistické představy sociální spravedlnosti.   

Jak staromilství, tak anarchistický progresivismus mají v politickém životě své místo. Neměly by se ale halit do fíkového listu konzervatismu nebo liberalismu.