Miloš Zeman na sjezdu KSČM v dubnu 2018 FOTO: ČTK
FOTO: ČTK
V několika uplynulých měsících jsme se stali svědky zjevného střetu nejméně dvojího výkladu novodobých českých dějin. Na jedné straně stojí příběh zdánlivých vítězů „sametové revoluce“, v podstatě optimistické, nikoliv nutně nekritické hodnocení posledních třiceti let vývoje demokracie v České republice, na druhé straně pak vyprávění zdánlivě poražených, nostalgické připomínání skvělých výdobytků reálně-socialistické společnosti.
Stárnoucím pamětníkům z řad komunistů nebo z kdysi úspěšné a spokojené šedé zóny přitakává nemalá část mladé generace, zjevně revoltující proti dosud oficiálnímu výkladu „vítězů“. Tito mladší levicoví historikové a publicisté nepatří mezi „poražené“, naopak! Mnohdy jde o velmi úspěšné intelektuály, nicméně s funkcionáři starého režimu je spojuje odpor k Západu, idealizace Ruska a Číny, vzhlížení ke komunistickým diktaturám a zlehčování zločinů komunistů.
Tak se současné spory mezi pamětníky, historiky a publicisty jeví alespoň navenek, halasné tažení mladých revizionistů budí dojem, že s výměnou generací dochází k přepisování výkladu dějin. Nicméně pokusy o zboření tradovaného étosu 17. listopadu nepocházejí vždy pouze od komunistických politiků, aktivistů a publicistů, ba ani nejsou příznakem současného výstupu oněch „starých struktur“ do nejvyšších pater moci, ani projevem levicových idealistů toužících po spravedlivějším světě. Překvapivě je nalezneme také u některých disidentů a antikomunistů, kteří s nimi vystoupili už bezprostředně po revoluci.
Mýtus o vyjednávání s ďáblem
Jednou z tezí tzv. revizionistů je „vyjednávání s mocí“. Jde o pokus dokázat, že mezi šedou zónou, ale i odbojem a vládnoucí režimem šlo o jakousi rafinovanou síť nepsaných dohod, smluv a zvyklostí, které umožnily uspokojivou koexistenci společnosti s totalitní stranovládou. Ani tyto výroky nejsou ničím novým a jejich sofistikovaná odborná povaha je ponechává v historiografické polemice, aniž jim umožňuje široké přijetí u veřejnosti.
Chceme-li mapovat pohyby veřejného mínění, musíme připustit, že (více či méně) odborné polemiky nejsou pro většinu čtenářů nikterak atraktivním čtením. Ve veřejném prostoru hrají mnohem větší roli emotivní hlasité výkřiky, hesla a konspirační teorie. Okolo disidentů, Václava Havla a událostí 17. listopadu existuje celá řada pamfletů, dehonestací, mýtů a konspiračních teorií. Mnohé z nich pracují s mýtem o vyjednávání s komunisty, o předjednaném předání moci, o nemorálních kompromisech a vyhandlování funkcí.
Mezi nejznámější konspirační příběh patří publikace Polojasno novináře Václava Bartušky vydaná v roce 1990. Jde o deníkový záznam z jednání vyšetřovací komise Federálního shromáždění pro objasnění událostí 17. listopadu 1989. Tehdejší studentský vůdce zde naznačuje, že za brutálním zásahem na Národní třídě i za následnými událostmi lze vysledovat skrytý plán reformních komunistů a tajné bezpečnosti ruku v ruce s Chartou 77. Úvahy o spiknutí disentu s mocí vycházejí z několika reálných schůzek a jednání, která se skutečně vedla koncem 80. let, o předání moci v nich však určitě nešlo. Později se Václav Bartuška od svých podezření částečně distancoval.
Ve stejném roce 1990 jako Bartuškova kniha, tedy necelý rok po svržení komunistického režimu, vyšel text, který dosud ovlivňuje řadu čtenářů. Nejde o odbornou historickou studii, ale o klasickou konspirační teorii, snad právě proto je tento text srozumitelný širokým vrstvám a vcelku ochotně přijímaný rozličnými skupinami, které mají společné snad jen to, že jsou polistopadovým vývojem společnosti frustrovány. Vzdělaní revizionističtí historikové by jej nepřijali, neboť je to text značně naivní a v mnoha ohledech problematický i z hlediska levicového myšlení, ovšem vzdělaných revizionistů je málo, zato zahořklých „poražených“ je mnoho.
Dolejšího Analýza 17. listopadu
V říjnu 1990 vyšly na pokračování ve Středočeském Expresu ukázky z díla Miroslava Dolejšího (1931–2001). Miroslav Dolejší byl antikomunista, který v době totality statečně vzdoroval režimu, dohromady strávil ve vězení v krutých podmínkách téměř devatenáct let. Po revoluci byl rehabilitován a stal se členem Konfederace politických vězňů. Dá se říci, že patřil k těm odpůrcům komunistického režimu, kteří nasadili vlastní život pro jeho svržení, ale další generaci disidentů nevěřili a podsouvali jí nekalé úmysly. Jejich podezření či znechucení vyplývalo z faktu, že mnoho usvědčujících důkazů spolupráce s tajnými službami bylo brzy po převratu za nejasných okolností zničeno.
Zatímco se po 17. listopadu nepodařilo zmapovat všechny akce, schůzky, motivy a archivní dokumenty, vcelku rychle na světlo světa vyplula pravda, že ne všichni odpůrci komunismu byli demokraté, humanisté nebo liberálové. V následujících letech se objevila celá plejáda radikálních antidemokratů, kteří se mohli pyšnit disidentskou minulostí. Pro mnohé z nich byl Listopad až příliš sametový a žádali proto pro komunisty šibenice, jiní vycházeli z konzervativních pozic katolických či monarchistických v duchu 19. století, další chtěli navazovat na ideály druhé republiky a neskrývali své sympatie k fašismu nebo neonacismu.
Miroslav Dolejší pod pseudonymem Robert Helebrandt v roce 1991 využil nově nabytou svobodu slova k vydání klasického antisemitského podvrhu pod titulem Knížata zloby – protokoly sionských mudrců, kde v první části obhajuje tezi, že tento protižidovský pamflet je autentickým materiálem uniknuvším z tajného jednání spiklenců. Ve druhé části zveřejnil samotný text Protokolů. Fascinace židovským spiknutím ovlivňuje i Dolejšího výklad listopadových událostí a do jisté míry jej činí atraktivním v určitém segmentu české extrémistické scény. Na jedné straně jeho zjevné obviňování signatářů Charty 77 a disidentů vůbec ze spiknutí s komunistickou mocí vyvolalo protesty a polemiky, ale setkalo se též s nadšeným souhlasem. V diskusi pod internetovým vydáním Analýzy můžeme například číst toto nadšené hodnocení: „Miroslav Dolejší se stal symbolem dvou odbojů, třetího, protikomunistického, ale také stávajícího, čtvrtého, vůči zvůli postbolševických a pseudohumanistických kreatur.“
Dolejšího Analýza se stala Biblí českých konspiračních teoretiků a ultrapravicových aktivistů a začala se šířit v mnoha vydáních na internetu. Její lákavost spočívá zřejmě v tom, že Dolejší jako jeden z prvních nastínil komplexní konspirační teorii událostí sametové revoluce, jejíž výsledky zklamaly jak komunisty, tak nacionálně a tradicionalisticky laděné radikály. Analýza nabízí jednoduchý, snadno uchopitelný výklad a současně ukazuje na viníka všech nedůsledností, nezdarů a zklamání. Pikantní je, že je aktualizována i několik let po Dolejšího smrti a její prorocká slova jsou dodatečně upravována podle aktuální politické situace.
Souznění jestřábů a holubic
Pro mnohé disidenty, zejména ze starší generace, vězně z lágrů a staré „jestřáby“, byla Charta 77 se svým důrazem na pacifismus a dialog málo radikální, podezřelá, kolaborantská, k čemuž nutně přispíval i fakt, že šlo o poněkud elitní společnost a že v jejích řadách byla řada bývalých a reformních komunistů či levicových aktivistů a morální étos tohoto hnutí spočíval ve vzájemné toleranci, občanské angažovanosti a v úctě k zákonům, k jejichž důslednému dodržování vyzývala komunistickou moc.
Mnozí disidenti očekávali přiměřené uznání, ne-li významné postavení, na které měli podle svého mínění po revoluci nárok. Mnohdy šlo o očekávání nerealistická, jindy se opravdu udály křivdy a mnoho statečných a schopných lidí bylo přehlíženo a zapomenuto. Někteří tento fakt přijali, jiné pocit křivdy zlomil. Mnozí z těch, kteří dokázali snést mučení v komunistických lágrech, nezvládli zdánlivé nebo reálné ponížení po Listopadu. Příkladem může být Jiří Wolf, jehož pocit křivdy přivedl až k psaní vulgárních pomluv disidentů a Václava Havla, kterého popisuje jako morální zrůdu, alkoholika, defraudanta apod. Jeho denunciační článek horlivě přebírají jak neonacistické, tak komunistické a krajně levicové weby.
Podle Dolejšího radikálně protikomunistické interpretace byla Charta 77 koncipována jako zednářská lóže. Funkce mluvčích, kteří ji reprezentovali, měla být převzata ze „Sionistické organizace“. Spolupracovala s komunistickým režimem, dodávala mu všechny informace, režim kryl její činnost. Existovaly tajné dohody mezi režimem a disidenty. „Počáteční zběsilá politická kampaň, která byla proti Chartě 77 vedena ze strany ÚV KSČ, měla za účel na Chartu upozornit a popularizovat ji u protikomunisticky smýšlející části občanské veřejnosti.“
Miroslav Dolejší popisuje činnost Charty 77 a jejích protagonistů jako rozsáhlé spiknutí s mezinárodním dosahem. Ze své pozice pravicového „jestřába“ si nakonec notuje s „holubicemi“ smiřování, novodobými levicovými intelektuály, kteří vytýkají polistopadovým politikům asociálnost a hlásají konec primitivního antikomunismu. Dolejší a další pravicoví publicisté souzní rovněž s komunistickými kritiky Charty 77, kteří v ní vidí podvratnou činnost západních tajných služeb a sílu světového kapitálu.
Chartu podle Dolejšího přímo řídila Státní bezpečnost a listopadová revoluce byla předem dohodnutá a organizovaná tak, aby umožnila vládu několika rodin vybraných komunistů, svobodných zednářů a Židů. Mělo jít o zhruba osmdesát prominentů včetně dvaačtyřiceti mluvčích, propojených rodinnými, zájmovými a finančními vazbami. A to o rodiny Havlových, Dienstbierových, Pithartových, Šabatových-Uhlových, Müllerových-Tesařových, Němcových, Paloušových, Bednářových, Kynclových, Hromádkových, Dobrovských, Rumlových, Mlynářových, Pelikánových, Slánských, Šternových-Kantůrkových, Freundových, Tominových, Korčišových, Paynových, Kocábových, Placákových, Princových atd.
Miroslav Dolejší se pouští na půdu čirých spekulací, ba pomluv, když tato známá jména disentu označuje za rodiny komunistů, jejich potomků, Židů a svobodných zednářů. Jeho frustrace zjevně vyplývá z pocitu nedostatečného uznání v kontrastu s prestižním postavením mnoha těchto lidí po revoluci, které považuje za výsledek nadnárodního spiknutí: „Nyní přibližně 180 členů těchto rodin, jejich příbuzných a přátel zaujalo pozice v nejvyšších státních, diplomatických a hospodářských funkcích státu. Tato skupina občanů Československa byla pro své dnešní poslání schválena pověřenými orgány SSSR a USA (prostřednictvím StB–GRU–KGB–CIA–Mossad). Souhlas vyslovovaly také jiné mezinárodní organizace.“
Velký zájem u Dolejšího stejně jako u jiných konspirátorů vyvolává finanční zajištění protikomunistického odboje. Zde se již Dolejšího fascinace židovstvem projevuje naplno. Obviňuje chartisty z čerpání prostředků pro osobní potřebu, což jim měly umožňovat nadace, dary mecenášů, odborových svazů, účelově založené literární ceny a rozličná stipendia. Dolejší vyjmenovává řadu těchto zdrojů, přičemž vždy uvádí nějaké napojení na židovský kapitál, mnohdy jde o reálné donace, častěji jde o Dolejšího čirou fantazii. Kromě štědrého finančního zajištění prestižních disidentů mělo jít o cílenou propagaci vybraných jedinců, s nimiž spiknutí počítalo pro budoucí převzetí moci. Autor hovoří o „predestinaci“ Václava Havla, Jiřího Dienstbiera, Rudolfa Battěka, Dany Němcové, Radima Palouše, Petra Uhla a Jaroslava Šabaty pro budoucí politické funkce.
Obsese židovským spiknutím a světovládným Izraelem prostupuje celou publikací až k bizarnosti. Dolejší v kapitole Mezinárodní souvislosti sjednocení vysvětluje změny ve světovém politickém uspořádání jako vytvoření politických předpokladů pro uskutečnění tzv. Velkého Izraele. Tímto zaujetím Dolejší konvenuje s konspiračními teoretiky Nového světového řádu a současně vnáší do společnosti frustrované prvními obtížemi porevolučního rozčarování a ekonomických problémů antisemitskou notu, která se v dějinách mnohokrát nabízela jako odvedení pozornosti od skutečných příčin krize. Územní nároky Izraele jsou pro Dolejšího vysvětlením pro těžko uchopitelné převratné změny, které se velmi rychle odehrály na mezinárodní scéně na přelomu 80. a 90. let.
Nepřekvapuje tudíž, že se Dolejšího Analýza setkala s vřelým přijetím u Petra Cibulky, který měl podobný osud jako její autor a zřejmě trpěl pocitem zneuznání po svém věznění komunistickou mocí. Zajímavější je, že tento text nalezl pochopení i na druhém politickém břehu. K jednomu vydání Analýzy napsal předmluvu Miroslav Sládek, který kdysi působil jako hlavní komunistický cenzor z Úřadu pro tisk a informace. Nechuť k polistopadové politice spojila kdysi nepřátelské pozice. Vězeň komunistického lágru nalezl uznání komunistického cenzora. Dolejšímu se podařilo oslovit velké množství čtenářů a jakékoliv pokusy racionálně vyvracet jeho paranoické vize neměly mnoho nadějí na úspěch. Analýza byla dokonce přeložena do angličtiny a vstoupila do zlatého fondu českých konspiračních teorií.
Kouzlo příběhu
Konspirační teorie nejsou ničím novým, známe je již z antiky. Nicméně zajímavý souběh převratných politických událostí v Evropě koncem 80. let a masivního rozšíření internetu znamenal pro konspirační teorie zlatý věk. Diskuse historiků, sociologů a psychologů mohou znamenat drobné změny v porozumění novodobým českým dějinám, ale velká většina společnosti bude raději naslouchat barvitým vyprávěním o boji dobra a zla, o tajných dohodách a velkých penězích v pozadí. Nabídka takových vyprávěnek se každým dnem zvyšuje a plyne k nám zdarma až domů.
Nemylme se, konspirační teorie nešíří pouze lidé nevzdělaní, k jejich vyvrácení nestačí lepší školní výuka, kvalitnější informace a tvrdá fakta. Konspirační teorie uspokojují emoční hlad po velkém příběhu. Listopad 89 nastolil jeden příběh, patrně však nedokázal zaujmout natolik, aby inspiroval většinu občanů k ochotě podstoupit oběti, uskromnit se, přijmout své životy a volit si kvalitní demokratické představitele, což je snad nejdůležitější.
Každá společnost potřebuje svůj zakladatelský mýtus, velké vyprávění. Toto vyprávění nesmí být vylhané, ale též nesmí být suché, příliš složité, příliš sebekritické. Každá komunita, obec i stát potřebuje příběhy, památníky, kroniky, hrdiny a rituály. Boření model, vyvracení podvrhů a pověr ji neoslabuje, ale výsměch ideálům je destruktivní. Moderní a módní levicová historiografie si podávají ruce s primitivními konspiračními brožurami. V podání obou existují jen neosobní síly, dějinné fatum, amorální plynutí času. Ať je to dialektika dějin nebo ekonomická základna, temné spiknutí kdesi v pozadí nebo dobro uzavírající pakt se zlem, přičemž dobro i zlo jsou relativní, jak revizionisté, tak konspirátoři demontují funkční společnost a je vcelku jedno, zda je to jejich záměrem, nebo jen vedlejším produktem neukojených ambicí. Jak levicoví vzdělanci, tak radikálové produkující konspirační články shodně dehonestují protitotalitní odboj, polistopadový vývoj a obecně pak i západní liberální demokracii.
Chce-li si naše společnost zachovat svobodu, které se již více než třicet let těší, je nutné zachovat vyprávění silného pravdivého příběhu. Nesmí však dovolit, aby byl příliš často vysmíván, popírán, bezdůvodně relativizován a rozmělňován.
Mgr. Věra Tydlitátová, Ph.D. je religionistka a judaistka zabývající se problematikou extremismu a xenofobie, působí na Fakultě filozofické Západočeské univerzity v Plzni.
