Máme na dva miliony právních norem, takže třeba postavit dům je dnes čím dál větší horor. Boj s přebujelou regulací a byrokracií je nejobtížnější, ale možná ten nejdůležitější politický úkol dnešní pravice.
Začnu anekdotou, neboť někdy lépe než obšírný rozbor poodhalí absurditu situace, v níž se nacházíme: Pán řekl Noemovi: „Za šest měsíců sešlu na Zemi déšť, který bude trvat čtyřicet dní a nocí. Voda zaplaví celou zemi, hory i údolí, a vše bude zničeno. Chci, abys postavil archu a zachránil pár zvířat od každého druhu. Tady na ni máš plány.“ Šest měsíců uplynulo jako voda. Obloha se zatáhla a začal padat déšť. Noe seděl na dvorku a plakal. „Proč jsi nepostavil archu, jak jsem ti přikázal?“ zeptal se ho Bůh.
„Odpusť mi, Pane,“ řekl Noe. „Snažil jsem se, seč jsem mohl, ale stalo se tolik věcí. Plány, které jsi mi dal, město neschválilo, a tak jsem musel nechat udělat nové. Pak jsem měl velké problémy s katastrem, který mi odmítl vydat potvrzení. Lesní správa požadovala povolení ke kácení stromů a byl jsem zažalován ochranáři za odchyt zvěře. Ministerstvo životního prostředí chtělo vyjádření o ekologických důsledcích záplavy. Vnitro chtělo předběžné plány šíření vody. Finanční úřad mi zablokoval účty, protože tvrdil, že se snažím vyhnout placení daní tím, že opustím zemi. Úřad práce měl podezření, že ilegálně zaměstnávám dělníky. Je mi líto, Pane, ale nemohu archu dokončit dříve než za pět let.“ Najednou přestalo pršet, obloha se vyčistila a vysvitlo slunce. Noe se podíval vzhůru a zeptal se: „Pane, znamená to, že nebudeš ničit náš svět?“ „Správně,“ odpověděl Bůh. „Úřady to už udělaly za mne.“
Je nás hodně, kdo to cítí stejně, ale v médiích se o tom moc nemluví. Pokoušet se v této zemi něco aktivně dělat – od podnikání pro obživu přes neziskovou činnost až po stavbu rodinného domu, obyčejné pergoly či chlívku pro kozu – je stále větší úřední horor. Snad každý z nás se setkává co chvíli s takovou úřední absurditou a blbostí, že u toho zůstává rozum stát. A říká si: Je toto ještě vůbec možné? Hlavou někdy s porozuměním kroutí i dotyčný úředník, jenž danou absurditu a pitomost prosazuje a vymáhá, avšak jeho stanovisko je vždy nemilosrdně chladné a výmluva stejná: kontrola a předpisy nade mnou. A pusto ve mně, dodávám já, abych dokončil parafrázi slavného Kantova výroku.
Neosobní byrokratická metasíť
Abych byl spravedlivý: úředník za to většinou nemůže. Být úředníkem dnes vylučuje být jakoukoli osobností, o nějakém Kantově „mravním zákonu ve mně“ ani nemluvě. Má z principu zakázáno používat zdravý rozum, cit, morální úsudek, schopnost přihlédnout ke specifičnosti situace. Musí se řídit výhradně hustou formalistickou metasítí neosobních předpisů, vyhlášek a zákonů, jež dnes visí nad našimi hlavami místo pověstného Kantova „hvězdného nebe“.
Pokud úředník náhodou rozhodne v souladu se zdravým rozumem, nikoli dle aktuálního nastavení byrokratické metasítě, jiný bdělý úředník či kontrolor nad ním to zaznamená a následuje postih. Ti nahoře kontrolují ty dole, a ti dole zase kontrolují ty nahoře. Každý kontroluje každého, ostatně pokročilá digitalizace to umožňuje, tak proč ne? Tento totální dohled, jehož se všichni v menší či větší míře účastníme, degraduje náš lidský svět na nehumánní společnost neosobní kontroly.
Snaha zregulovat, byrokraticky ovládnout a dostat pod kontrolu každý detail společnosti je scestná, nebezpečná a utopická. Pod jednu šablonu nelze napasovat miliony a miliony různých situací, které v rámci lidských vztahů vznikají, neboť i sebepodrobnější norma nemůže postihnout nekonečnou rozmanitost lidského bytí. V důsledku toho jsou denně porušovány v tisících případů tisíce různých norem, protože jinak by lidé nebyli schopni vůbec existovat. To ovšem znamená, že stále větší část lidské existence se odehrává tak trochu mimo legální rámec. Žádný občan není schopen dodržovat všechna nařízení, která se na něj ze všech stran valí. Nedávno jsem četl, že poslední relevantní sčítání z roku 2010 odhalilo v České republice přes jeden a půl milionu právních norem, nejrůznějších zákonů, vyhlášek, nařízení vlády, opatření ministerstev, krajů a obcí. Dnes se dle odhadů blížíme ke dvěma milionům.
Nejobtížnější politický úkol pravice
Boj s přebujelou normotvorbou, regulací a byrokracií, s obsesivní posedlostí hlášeními a kontrolami je dnes nejobtížnější politický úkol pravice. Jde o tzv. „rozptýlené zlo“, proti němuž se obtížně formuje silná většina. Naopak nejrůznější zájmové skupiny, které z konkrétní regulace těží, jsou schopny efektivně bojovat za její udržení, mnohdy s kýčovitou a emotivní podporou médií v zádech. Rovněž naše členství v Evropské unii (jakkoli nezpochybnitelné) manipulační prostor silně zužuje. Přesto musíme tento boj každodenně svádět, i v těch zdánlivě nedůležitých věcech. Každá regulace má nejen své menšinové vítěze, ale především většinové poražené, aniž si to často uvědomují a regulaci paradoxně podporují.
S bující regulací a byrokracií se bojuje špatně i proto, že v každém konkrétním případě se porážka nezdá tak tragická, vždy se lze nějak přizpůsobit, zvyknout si nebo regulaci nějak obejít, takže zdánlivě nestojí za to kvůli ní vést silovou válku. Měly pak smysl plánované parlamentní obstrukce pravice kvůli EET, přestože zde nejspíše ztrácela politické body? Měl smysl osamocený boj ODS, vedený do poslední minuty, proti drakonickému protikuřáckému zákonu, který nemá v civilizovaném světě obdoby? Samozřejmě měl! Říká se, že hranice mezi svobodou a nesvobodou má tloušťku cigaretového papírku. A my jsme obětí pozvolného utahování šroubů.
Známá lidová moudrost říká, že když hodíme žábu do vařící vody, tak vyskočí. Když ji hodíme do vlažné a postupně zahříváme, žába se uvaří. A my se už začínáme vařit! V sázce je nejen naše svoboda, ale i svět, který by měl ještě lidskou podobu.
