Bývalý podnikatel, nyní pracovník v nejmenovaném penzionu v jižních Čechách Pavel Bláha vypověděl o šikaně drobných živnostníků, kterou rámuje zkušenost z jisté malé rodinné cukrárny. Kontrolorka tam požádala o šlehačku na zmrzlinu jen proto, že tím její objednávka rázem podléhala jinému druhu zdanění. Za chybně naúčtovanou položku pak brigádnici uložila vysokou pokutu.
Dá se čekat, že podobných problémů drobným rodinným podnikům v souvislosti s chystaným zavedením rozdílné sazby DPH na pivo bude jen přibývat. Přijdou totiž vhod jako záminka kontrolním úředníkům placeným od nalezených „nedostatků.“ Deník FORUM 24 se proto obrátil na zmíněného Pavla Bláhu se žádostí, aby svou zkušenost s nimi, stejně jako dopad kontrol na jeho podnikání, rozvedl. Jeho příběh, který následuje níže, je příznačný pro situaci většiny drobných podnikatelů v Česku:
„Je to vcelku vypovídající o způsobu vedení „války“ státních institucí proti těm, kteří je živí. Mám takovou zvláštní teorii, že by stát měl sloužit nám občanům. Pojďme na chvíli zapomenout na určování DPH u piva s ohledem na fázi měsíce a množství chroustů nalezených v šamanově polévce. Zůstaneme v oboru, který miluji a do kterého jsem se dočasně na pár let vrátil minulé léto,“ začíná vyprávění Pavel Bláha.
Ten na svém Twitteru popsal kokrétní zkušenost se šlehačkou takto: „Jedna moje milá brigádnice pracuje kromě našeho podniku také v malé rodinné cukrárně. V létě „udělala průser“. Jedné zvláštní paní chtěla udělat radost a vyhovět jejímu požadavku. Přidala jí na točenou zmrzlinu šlehačku. Byla po zásluze odměněna pokutou Kč 2000, protože jí naúčtovala 10 korun za šlehačku na špatné pokladně. DPH na zmrzku (prodej přes ulici) a na šlehačku („zmrzlinový pohár“) je rozdílná. Vykašlala se tedy brigádnice na cukrárnu a maká jen u nás. My máme pokladnu jenom jednu – navíc ty kontrolory už známe od pohledu“. (redakčně upraveno – odstraněna sprostá slova)
„Moje dobrá známá provozuje penzion s restaurací v kouzelné přírodě Jižních Čech – nedaleko Tábora. Tam se konečně odehrává i historka se šlehačkou. Na začátku loňské sezony měla problém se zajištěním personálu, a tak se na mne obrátila s prosbou o pomoc. I přesto, že jsem z oboru už poměrně dlouho, rád jsem jí vypomohl a vlastně jsem si po letech uvědomil, co mne na tom oboru kdysi tak moc bavilo. Trochu jsem zapomněl na to, co mě od něj kdysi odradilo,“ vysvětluje Bláha a přidává další zkušenost s kontrolou, tentokrát z hygieny.
„Jsem milovník dobrého domácího jídla. Jako kuchař (nebo číšník) si zakládám na svém přístupu k zákazníkům a je pro mě nepředstavitelné, že bych někomu přinesl na stůl jídlo, se kterým nejsem po profesionální stránce spokojený. Nemluvíme teď o sázeném vejci, kterému uteče oko, nebo kopečku šlehačky, který ujede na stranu a shodí svou třešeň. Hovoříme o prošlém mase, zkaženém pivu, věcech, které mohou být až nebezpečné. Proto chápu potřebnost hygienických inspektorů a nutnost kontrolovat čas od času příslušná zařízení. Ale ty dvě dámy, které nás v létě opakovaně navštívily, to byl zážitek jako z jiného světa. Arogantní ženštiny s metodou přístupu „já jsem úřad a ty mlč“, bazírující na tom, že kolegyně uložila tři velké sáčky s mraženou zeleninou do mrazáku s nanuky (ano, nemají tam co dělat, ale jednalo se o neotevřená balení, oba druhy potravin uložené v oddělených sekcích lednice (nanuky a zmrzliny jsou v zavěšených drátěných koších, zelenina byla na dně lednice, které je jinak nevyužité)… Tohle a pár dalších drobností nám vyneslo docela mastnou pokutu, kterou jsme pochopitelně bez odmlouvání zaplatili.“
Kontrola ale nebyla jen tak, hygieničky prý sám musel upozorňovat na některé jejich postupy. „Ironický na tom celém je fakt, že jsem dámy musel před vstupem do kuchyně upozornit, že bez pokrývky hlavy nemají šanci, abych je tam pustil… a po kontrole jsem je musel požádat, aby jednorázové služební pláště zase vyndaly z tašek, do kterých je složily a vyhodily do tříděného odpadu. Jinak by také mohly v případě závažného problému kontaminovat jeden podnik od druhého.“
Na závěr Pavel Bláha připomíná ještě jednu kontrolu, která však proběhla v klidu. „Snad jediná kontrola (a ano, byly tam všechny) za loňský rok, ze které jsem neměl pocit „však my si tady něco najdeme, jinak ten plán nesplníme“, byla kontrola cizinecké policie – velmi příjemný pár nás navštívil (jak jinak) v době největšího „fofru“ – chápavě se usmáli, posadili se u kávy a počkali, až mi provoz dovolí se jim věnovat. Vlastně jen letmo zkontrolovali knihu zahraničních hostů, za kávu zaplatili, nechali mě zkontrolovat a podepsat předpřipravený protokol s výsledkem kontroly „BEZ ZÁVAD“, nechali mi vizitku pro případ dotazů… a odjeli“.
„Nemyslím si, že by se měly kontroly zrušit. A navzdory mému tweetu si nemyslím ani, že za všechno zlo u kontrol z „finančáku“ může Schillerová nebo Babiš. Tito lidé jsou jen současně záminkou, příčinou a produktem dnešní závistivosti, frustrace a zlosti ve společnosti. Mají moc, mohou se mstít, a tak to dělají. Platí to o premiérovi, platí to i o jeho lidech. A to je děsivé. Nechci podnikat ve státě, kde se musím bát, že za své poctivě odvedené daně musím očekávat návštěvu (z oněch daní placeného) drába a nechat se povinně zmrskat na pranýři, aby se ukázalo, že podnikatel má držet hubu, platit odvody a blbě nekoukat. O to horší je, když se takto pokřivené osobnosti k oné moci dostanou – ať už je to premiér, nebo kontrolor FÚ. A snad vrcholem perverznosti je, když je dráb odměňován podle toho, kolik hříšníků nachytá. Pak už to není dráb. Je to kat placený od kusu,“ uzavírá vyprávění o zkušenostech s kontrolami Pavel Bláha.
