Ruský diktátor Putin FOTO: The Russian Presidential Press and Information Office / Wikimedia Commons / CC BY 3.0
FOTO: The Russian Presidential Press and Information Office / Wikimedia Commons / CC BY 3.0
Po padesátce má stále více mužů pocit, že ten starý dobrý svět je třeba bránit, protože se proti němu kdekdo spikl. Tomuto životnímu pocitu a vzdorovitosti „starých pardálů“ se pak může třeba říkat konzervatismus. Ten je pak pro řadu starých pardálů z definice v příkrém konfliktu s liberalismem a progresivismem, jemuž prý propadl ten dekadentní Západ.
Připraví nás o vůni motorové nafty a dieselové motory. Vezmou nám možnost právo platit všude v hotovosti. V dotaznících se budeme moci přihlásit k třetímu pohlaví a nebo napsat u své pohlavní identity „nevím“. Takhle mnoha lidem odchází s hořkým nářkem jejich starý dobrý svět do dějin. Liberálové prý ničí Západ a na tom Putinovi asi něco je, když brání tradiční rodinu skrze ústavu.
Můj pocit ohrožení starého dobrého světa je poněkud jiný. Pamatuji si totiž na dobu, kdy konzervativci a liberálové stáli v jednom silném proudu proti komunistům a socialistům a dokázali zformulovat politický program svobodné společnosti, která stojí na zodpovědných a iniciativních jednotlivcích, na fungujících rodinách a velkém množství malých a středních firem. Kolektivismus státních podniků i oligarchických holdingů nám byl vesměs dost cizí.
Pak přišla chvíle, kdy jsem se od některých konzervativců dozvěděl, že jejich největšími nepřáteli jsou liberálové, neboť ti jsou jakýmisi spolucestujícími komunistů v jedné tramvaji. Nejprve se říkalo, že se to týká jen amerických liberálů, protože ti jsou na rozdíl od těch evropských hodně levicoví. A teď už několik let slýchávám, že nepřáteli na život a na smrt jsou pro „dobré konzervativce“ hlavně evropští liberálové, protože jsou „jako komunisti“, což se projevuje takřka bolševickým sociálním inženýrstvím a ekologickým fašismem. Nemohu říci, že by na tomto obrázku nebylo i něco málo pravdy. Jednak to ale považuji za přehnané, má-li jít o vyčerpávající popis evropského mainstreamu, jednak bych všechny byrokratické tendence EU nepodsouval liberalismu.
Můj stesk po starém dobrém světě, v němž konzervatismus splýval s liberalismem, je stále smutnější. Strany, které převedly naši společnost ze zaostalého státního socialismu do liberální demokracie, byly svými postoji středopravicové a liberálně-konzervativní. A naděje pro tuto zemi v této nebezpečné době je spojena s úspěchem těžce zkoušené středopravicové liberálně-konzervativní koalice. Konflikt konzervativců s liberály je tou nejméně potřebnou věcí ve chvíli, kdy čelíme náporu extremistů a populistů vedených oligarchickým holdingem a jeho bolševicky myslícím majitelem.
Představa, že v této době je nejdůležitějším politickým postojem zabránit manželství homosexuálů a prosadit do ústavy ochranu manželství muže a ženy, nejlépe hned s dodatkem o ústavní ochraně platby v hotovosti, je naprosto perverzní. Nic takového důležité není. Důležité je zbavit svět Putina, nedovolit žádnému dalšímu Putinovi získat moc a ubránit svoji zemi před extremisty a autoritáři. Důležité je ochránit svobodný svět, protože je mnohem ohroženější než „tradiční rodina“.
Nová doba překreslila mapu a není moc příjemné zvykat si na nové souřadnice. Řada konzervativců se ve svém vidění světa shodne spíše s Putinem a s komunisty než s liberály. A to je opravdu tragické. Zápasí s homosexualismem, s progresivismem, s klimatickým alarmismem a genderismus jim splývá s ideálem otevřeného světa a otevřenými hranicemi schengenského prostoru.
Dříve jsem nedokázal říci, zda jsem spíše liberál, nebo konzervativec. Připadalo mi to jako zbytečná nálepka. Individualistický liberalismus mi byl blízký v ekonomice i v řadě politických postojů, zatímco ke konzervatismu jsem měl blízko v některých hodnotových postojích. Třeba v úctě k náboženské víře nebo v odmítavém vztahu k interrupcím, ačkoli bych takový postoj nedokázal vnucovat s použitím státního aparátu ženám v tragických situacích, jako se to děje v některých státech USA.
Jestli si ale prosazovači ruského vidění světa dnes připadají jako dobří konzervativci a ponouká je to k boji s liberálním Západem, je dobré jim říci, co si o nich myslíme. Ať se přestěhují do Ruska. Konzervatismus tam pod vládou KGB a přidružené pravoslavné církve moskevského patriarchátu slavně vítězí. Z homosexuálů dělají podlidi jako ve středověku a o ochraně tradiční rodiny svědčí tamní vysoká rozvodovost. Putin by lépe ochránil tradiční ruské rodiny, kdyby neposílal jejich syny na zbytečnou smrt.
Dnešním hlavním úkolem není to, aby pravice bojovala s levicí. Takový luxus je nyní takřka ztracený. Nebojujeme už jako mužstva na jednom hřišti pluralitní demokracie. Bojujeme o samotné hřiště. Tedy o udržení pluralitní demokracie proti útočníkům putinovského ražení. Tyto nájezdníky, kteří připomínají mongolskou Zlatou hordu, u nás představují ANO, SPD a Trikolóra. Komplot Babiše s Okamurou za přispění údajných konzervativců, kteří táhnou s nacionalisty a proruskými extremisty v jednom šiku proti starému dobrému světu liberální Evropy, to je to skutečné nebezpečí. To je skutečné ohrožení našeho starého dobrého světa, který také umí jít dopředu a být nový.
To je totiž stále ten starý dobrý Západ, který temné síly sovětizovaného Ruska nenáviděly již v dobách mého dětství a jehož pád si přejí i dnes. V tom se nic nezměnilo, dříve jen to hlásali konzervativní komunisté, dnes už to jsou pouze sovětismem nasáklí konzervativci, kteří mi ale často spíše splývají s obyčejnými nacionalistickými a proruskými burany. Konzervatismus Ronalda Reagana a Margaret Thatcherové je jistě někde úplně jinde, než dnešní buranská internacionála pod vedením důstojníka KGB Vladimira Putina.
Doporučuji, aby si přívrženci nacionalistické a putinovské internacionály přestali říkat konzervativci. Protože nenávist k individuální svobodě Západu není žádný konzervatismus. Je to prostě jenom sovětská zaostalost. Nic víc.
