HISTORIE / Poklidný spánek studentů přetíná bušení na dveře. Chodbami vysokoškolských kolejí se rozléhá praskot vylamovaných dveří, zoufalý křik, řinčení skla a střelba. Vyděšení a rozespalí studenti se snaží si rukama chránit obličej i tělo před fackováním, kopanci a ranami. Rodí se sedmnáctý listopad roku 1939, den, který se do dějin naší země zapíše černým písmem.

Zatýkání, bití, popravy, poněmčování a porušování snad všech občanských práv a svobod. V protektorátu Čechy a Morava vládl strach, s jehož pomocí si chtěli němečtí nacisté porobit český národ i zemi. Mnozí Češi ale odmítali před okupačním režimem jen tak sklonit hlavu a smířit se s ním. Doma i v zahraničí bujel odboj, lidé si mezi sebou vyprávěli anekdoty o Němcích, potají četli ilegální tiskoviny, poslouchali zahraniční rozhlas.

Nejsilnější vlna odporu se vzedmula na sklonku října roku 1939, kdy si lidé chtěli vůbec poprvé v podmínkách německé okupace připomenout výročí vzniku Československé republiky z roku 1918. Němci raději ze státního svátku udělali pouhý pracovní den. Věděli, že do ulic i tak vyrazí mnoho lidí. Rozsah akcí je ale šokoval.

Zprvu poklidná demonstrace přerostla v silné masové protesty, považované za vůbec největší formu odporu proti okupantům v Němci porobených zemích za druhé světové války. Jen do pražských ulic vyšlo na nepovolená shromáždění sto tisíc lidí, další demonstrace vypukly i v Ostravě, Brně či Kladně.

Pryč s okupanty!

„Hej, Slované“, zpívali si lidé od ranních hodin 28. října 1939 nejen v ulicích Prahy. Z jiné strany se zase ozývalo notování: „Země česká, domov můj…“ a do toho důrazné: „Hromy divo bijú!“ Písně postupně střídaly výkřiky „Sláva Benešovi!“ nebo „Pryč s okupanty!“. Čeští policisté před těmi troufalostmi přivírali oči, ti protektorátní odpovídali svými obušky.

Ke slovu se dostali také němečtí provokatéři. „Nemohou vidět, jak se vzmáhá husitský duch. Musí ho udusit, ušlapat,“ poznamenává slovenský historik Jozef Leikert. Jako zběsilí proto strhávali trikolóry, zahazovali čapky masaryčky, bili pěstmi do tváří. Proti rozvášněným demonstrantům už brzy zásahy protektorátní policie nestačily a musely zasáhnout okupační síly.

V Žitné ulici poblíž Karlova náměstí třeskly první výstřely. Zraňovaly i usmrcovaly. Na kolena klesl s prostřelenou hrudí pekařský dělník Václav Sedláček, zemřel během pár minut. Jen o chvíli později jedna ze střel zasáhla studenta medicíny Jana Opletala. Chytil se za krvácející břicho, s pomocí dvou mladíků ušel ještě několik desítek metrů, pak jej naložili do auta a odvezli do nemocnice na Karlově náměstí. Zde i přes náročnou operaci a veškerou snahu lékařů nakonec 11. listopadu podlehl zánětu pobřišnice. 

Vlály černé prapory

Zpráva o jeho smrti se bleskově šířila nejprve mezi pražskými studenty, následně i napříč celým protektorátem. Znovu probudila bojovného ducha z říjnové demonstrace a ještě více spojila lid ve společné nenávisti vůči okupantům. Na všech vysokoškolských kolejích zavlály černé prapory, v celé zemi snad nebylo člověka, pro něhož by jeho jméno bylo neznámé. Postava Jana Opletala se brzy stala symbolem boje za svobodu.

Poklidný ráz Opletalova pohřbu, jehož se účastnily čtyři tisíce lidí, se na konci proměnil v další bouřlivou demonstraci. Znovu nastal 28. říjen. Studenti i pracující lidé v různých částech Prahy opět zpívali českou a slovenskou hymnu, opět vykřikovali protiněmecká hesla, opět se střetávali s německými jednotkami. „Studenti sice byli vzrušeni, ale do budoucnosti nepohlíželi se strachem. Jelikož ze strany okupačních úřadů nedošlo k represáliím, domnívali se někteří z nich, že demonstrace 15. listopadu projde stejně jako demonstrace 28. října,“ píše historik Tomáš Pasák. To se ale bohužel strašně zmýlili…

Ticho před bouří

V Praze opravdu dalšího dne zavládl klid. V Berlíně nikoliv. Adolf Hitler zahájil poradu s představiteli okupační správy v protektorátu, kde nechyběl ani říšský protektor Konstantin von Neurath nebo státní sekretář Karl Hermann Frank. Cíl jednání byl jasný – vymyslet, jak jednou provždy ty vzdorné hlasy českého studentstva umlčet. „15. březen byl můj velký omyl. Lituji, že jsme s Čechy nenaložili jako s Poláky. Události 28. října a 15. listopadu ukazují, že Češi nezasluhují jiný osud…“ pronesl Hitler.

S okamžitou platností uzavřel české vysoké školy na dobu tří let. Za každého Němce, který při demonstracích utrpěl zranění, budou popraveni tři vůdci studentských odbojových skupin. A pokud se situace nezlepší, zničí celou Prahu. Sebemenší náznak odporu potlačí všemi zbraněmi, kulomety i děly, všechno utopí v krvi.

Na studenty čekal teror

„17. listopadu jsem byl probuzen mezi pátou a půl šestou hodinou ranní barbarským řevem a boucháním, které se rozléhaly po chodbách našeho pavilonu,“ vzpomínal jeden ze studentů na koleji Kolonka na pražské Letné. Jiný student zase vyprávěl o razii na Hlávkově koleji: „Scházeli jsme dolů za křiku, za bití, za nadávání.“

Němečtí pořádkoví policisté spolu s oddíly SS si k útoku vybrali pražské vysokoškolské koleje, konkrétně Hlávkovu kolej, Masarykovu kolej, Hradčanskou kolej, studentskou kolonii na Letné, Švehlovu kolej a Novou kolej v Dejvicích, vtrhli ale i na koleje v Brně a v Příbrami. Scénář napadení se vždy podobal. V rozmezí od půl čtvrté do tři čtvrtě na osm ráno nacisté se samopaly a puškami v rukách vráželi do jednotlivých pokojů, strhávali rozespalé studenty z postelí na zem, bili je, zasypávali nadávkami, výhrůžkami a hnali je do kolejních hal či dvorů. Tam už se na ně výhružně dívaly hlavně připravených kulometů. Studenti zde museli stát bez hnutí a se zdviženýma rukama.

Lágr, nebo smrt

V to osudné ráno nezáleželo na tom, kdo z mladých lidí se na studentském odboji podílel, či nikoliv. Zhruba 1 200 z nich okupanti převezli do pražských ruzyňských kasáren, studenty v Brně do Kounicových kolejí. „My vám dáme demonstrovat!“ řvali na ně a bili je pěstmi i pažbami svých pušek. Většina zatčených studentů byla zraněna, mnozí i těžce. A devět z nich, bez jakéhokoliv soudu, čekala smrt. 

Nacisté mezi sedmou hodinou ranní a pátou odpolední zastřelili historika a pedagoga Josefa Matouška, levicového aktivistu Marka Frauwirtha, studentského funkcionáře Františka Skorkovského, pedagoga Jana Weinerta a studenty Josefa Adamce, Jana Černého, Jaroslava Klímu, Bedřicha Koulu a Václava Šaffránka, který se ve svých necelých 19 letech stal vůbec nejmladší obětí této hromadné vraždy. 

Dále čtěte

Puč s příchutí piva: Krvavé fiasko udělalo z Hitlera hrdinu

HISTORIE / V pomořanském lazaretu leží mladý muž, obvazy na tváři mu zakrývají poleptaný obličej, přišel dočasně o svůj zrak.

Zadržení studenti museli na malém prostoru strávit zbytek dne a celou noc, bez hygienického zařízení či jakéhokoliv ošetření. Druhý den je probral opět křik a krutá slova trýznitelů – čeká je transport. Kdo se pokusí o útěk, stihne ho stejný osud jako těch devět mrtvých. Většina ze zatčených lidí pak skončila za ostnatými dráty koncentračního tábora Sachsenhausen.

Vyprázdněné vysokoškolské objekty mezitím padly do rukou gestapa, SS, wehrmachtu nebo německých vysokých škol. Většina zatčených studentů a pedagogů se postupně dočkala propuštění mezi léty 1942 a 1943. Třicet pět z nich už se ale domů nevrátilo nikdy.

Rána pro nepřizpůsobivou českou inteligenci

Každý moderní národ potřebuje vysokoškolsky vzdělané osoby. Nacisté toho osudného listopadového dne před osmdesáti čtyřmi lety právě zasadili promyšlený úder české inteligenci a společenským elitám a tím podnikli i první krok k likvidaci českého národa. I když původně mělo uzavření českých vysokých škol trvat tři roky, zastupující říšský protektor Reinhard Heydrich později prohlásil, že do konce války se brány univerzit neotevřou.

Po dva roky bylo studium českým studentům v podstatě úplně znemožněno. Až v roce 1941 někteří Češi mohli studovat přímo v třetí říši. Nejprve je ale řádně politicky přezkoumali, museli mít ten správný rasový původ, umět mluvit dobře německy a mít vztah k Říši. Během studia byli pod neustálou kontrolou, nesměli se shlukovat ani studovat závadné obory – společenskovědní obory či právo jim byly zapovězeny. Roku 1941 Hitler souhlasil, že v Německu může studovat medicínu a technické obory třicet pět Čechů, o tři roky později už jich v Říši studovalo přibližně pět set. Tito studenti si za to ale často doma vysloužili posměšky, šikanu a nadávání do zrádců a kolaborantů. 

Šok, sklíčenost a beznaděj

O páté hodině odpolední 17. listopadu informoval veřejnost o smutných událostech toho dne Český rozhlas. „Ve veřejných místnostech zmlkly všechny rozhovory, přestože se hrálo k tanci, netančilo se, ulice byly nápadně prázdné…“ popisoval atmosféru Sicherheitsdienst, zpravodajská služba SS. Náladu mezi českým obyvatelstvem nevylepšil ani rozhlasový projev protektorátního prezidenta Emila Háchy dalšího večera. Vyzval totiž lid, aby utlumil své zraněné city a nestavěl se na odpor, protože „protivením se ozbrojené moci a neodpovědnými veřejnými projevy nelze získat nic, ale mnohé ztratit“. 

Naopak ilegální časopisy, například V boj nebo Český kurýr, nabádaly, aby se lidé nenechali úderem Němců zlomit. V podobném duchu se nesla i slova Edvarda Beneše z exilu dne 24. listopadu: „Nikoliv nacistické nemravné násilí, nýbrž náš národní duch a naše pravda zvítězí.“

Studenti stojí spolu

Ze strachu z dalších represí i touze po svobodném studiu řada českých studentů raději uprchla z protektorátu, mnozí z nich pak vstoupili do řad československé zahraniční armády. A právě zde, konkrétně  v posádce dělostřeleckého oddílu I v Moreton Hall ve střední Anglii, se na podzim roku 1940 zrodila myšlenka slavit 17. listopad jako mezinárodní den studentstva.

Během krátké doby se pro tuto ideu nadchli i zástupci studentských svazů všech ostatních spojeneckých národů. Slavnostní vyhlášení Mezinárodního dne studentstva tak proběhlo v neděli 16. listopadu 1941 v londýnské Caxton Hall, mimo jiné za účasti prezidenta Beneše a zástupců spojeneckých studentských organizací. 

Dále čtěte

Jedeme na Hitlera! Lidé vítali mobilizaci s nadšením

HISTORIE / „Prosíme posluchače, aby setrvali u přijímače,“ žádá hlas z rozhlasu po celém Československu. Je po desáté hodině večerní…

„My, studenti Velké Británie, všech jejích dominií a Indie, Severní a Jižní Ameriky, Sovětského svazu, Belgie, Československa, Francie, Řecka, Číny, Holandska, Norska, Polska, Jugoslávie a všech svobodných zemí, abychom uctili památku popravených a umučených studentů, kteří jako první zvedli svůj hlas na znamení odporu proti nacistickým utlačovatelům roku 1939, prohlašujeme 17. listopad Mezinárodním dnem studentstva…“ stojí v Prohlášení spojeneckých studentů.

Mezinárodní den studentů je dodnes jediným svátkem mezinárodního významu původem z České republiky. A jeho význam je platný i dnes. „17. listopad bude pro nás navždy dnem, kdy studentstvo celého světa uctí na svých školách nejen památku popravených československých kolegů, ale i dnem, kdy si znovu a znovu připomínáme ideály, za které tito hrdinové padli…“