ROZHOVOR / „Pro Ukrajinu jsme před válkou nebyli zemí, o které by si mysleli, že se o ni mohou opřít. Nyní si ukrajinská vláda i občané uvědomují, že naše pomoc, jak vojenská, tak humanitární, je naprosto výjimečná,“ říká vládní zmocněnec pro rekonstrukci Ukrajiny Tomáš Kopečný. V rozhovoru pro deník FORUM 24 zhodnotil dva roky pomoci Ukrajině, popsal, jak se podle něj změnil pohled napadené země na Českou republiku a proč je podle něj naše pomoc naprosto výjimečná. Hovořil také o únorovém výjezdu delegace podnikatelů na Ukrajinu a o důležitosti byznysu v pomoci napadené zemi, o ukrajinském plánu obnovy a o tom, proč je podle něj aktuální nálada Ukrajinců paradoxní.

Jsou to dva roky, co Rusko podniklo invazi na Ukrajinu. Jak byste ze své pozice shrnul dvouletou spolupráci s Ukrajinou, ať už jde o pomoc ze strany ČR, nebo co se týče komunikace mezi oběma stranami?

Spolu s představiteli ukrajinské vlády jsme se velmi explicitně začali připravovat na to, co jsme předpokládali, že přijde, tedy ruská agrese zhruba měsíc před vypuknutím. Vláda už tehdy uvolnila ze skladu nepotřebného materiálu přes 4000 kusů velkorážové munice, což, jak jsme během prvních týdnů války mohli pozorovat a zjišťovat od ukrajinských kolegů, bylo velmi důležité a zároveň záležitost k vypotřebování na několik dnů.

Byl to první krok ve věci darování, ale zároveň jsme se už v tu dobu opírali o de facto sedm let obranněprůmyslové spolupráce mezi českými a ukrajinskými firmami. Týkalo se to hlavně českého vojenského materiálu. Například tatrovek, na které byly integrovány střely, jako Neptun, které potopily křižník Moskva, což se málo ví. Vlastně jsme pokračovali v něčem, co už se rozjelo, jenom se to naprosto zásadně exponenciálně rozšířilo, ta spolupráce.

Ukrajinská vláda i občané si uvědomují, že naše pomoc je naprosto výjimečná.

Co se týče komunikace, tak před vypuknutím agrese jsme s Ukrajinou měli velmi dobré vztahy, ale řekl bych, že jsme nebyli tím, o kom by si mysleli, že se o něj mohou opřít. Za ty dva roky je vidět, že si ukrajinská vláda i občané na všech úrovních uvědomují, že naše pomoc, a to jak vojenská, tak humanitární, je naprosto výjimečná, a od začátku patříme k pěti největším dodavatelům vojenského materiálu. Jsme na stejné úrovni jako velmoci USA, Británie, Německo. Myslím si, že v tom se výrazně a historicky bezprecedentně změnilo vnímání Česka v očích Ukrajiny. A výrazně se změnilo vnímání Česka i v našich vlastních očích. Nikdy jsme si nepřipouštěli, že by nám taková role mohla připadnout. Neplánovali jsme to, ale vyvstalo to z té situace, kdy jsme byli schopni reagovat jako první, a to nejen na politické deklaratorní úrovni, ale především ve věci dodávek.

Dokázal byste vybrat ten nejpodstatnější krok ČR během dvouletého podporování Ukrajiny?

Řekl bych to jedním slovem – průkopnictví. Byli jsme průkopníky v několika oblastech. Byli jsme první zemí, která Ukrajině poslala raketomety, tanky, bojová vozidla vojenské pěchoty, houfnice, bojové vrtulníky, přičemž většinu jsme neposílali z armádních skladů, ale od našich firem. Byli jsme schopni sehnat peníze, česká vláda byla schopna zaplatit jen malou část z toho, ale třeba prvních šest týdnů jsme většinu platili ze sbírky, na kterou přispívali čeští občané, a tehdy se vybrala miliarda korun. Dnes projekt pořád žije pod názvem Dárek pro Putina. To je výjimečné i v celosvětovém kontextu.

Už během prvních měsíců jsme ukázali celému světu, že se nebojíme a jsme schopni takový proces manažersky zvládnout, tedy dodat věci, které jsou potřeba, tam, kde to je potřeba, a díky tomu se na nás začaly obracet státy, jako je Holandsko, Dánsko a USA s tím, že jejich mechanismy nejsou tak flexibilní jako ty naše, takže by rádi podpořili Ukrajinu skrze nás, čímž dedikovali desítky miliard korun pro české firmy i jejich produkci. Jsme lídři i v tom, že zároveň pomáháme ostatním dostat na Ukrajinu to, co je potřeba. Objemově tam česká vlajka není nutně nejvíc, ale i dánská nebo holandská vlajka vlastně prezentují české zboží nebo práci.

Česká firma získala na Ukrajině kontrakty za 18 milionů dolarů, což je téměř tolik, co dává česká vláda.

A jak se proměnil přístup českého byznysu a podnikatelů k Ukrajině za ty dva roky?

Pokud zůstanu u českého obranného průmyslu, přístup se proměnil tak, že se z tématu, které bylo před válkou přirozeně minoritní, stal hlavní tahoun bezprecedentního navyšování výroby vojenského materiálu v Česku, a to na dlouhé roky dopředu. Ukrajina je pro český stát i významné firmy obranného průmyslu z hlediska dodávek do zahraničí priorita. Na to se váže, že naše asistence spolupráce s Ukrajinou je také hlavním tahounem inovací, protože se zkouší, co funguje, a to pro všechny firmy na světě, a především toho navyšování té výroby.

Podle statistik se objem výroby velkorážové munice v Česku zvedl desetkrát a křivka stoupá. Export civilního materiálu na Ukrajinu se od roku 2021 navýšil o 18 procent a překonali jsme hranice exportu 40 miliard korun, které ukrajinští klienti zaplatili českým firmám za jejich civilní zboží. Vedle toho máme ve srovnání s tím relativně nepatrný příspěvek přímo od českého státu, který dedikuje na Program Ukrajina 500 milionů korun na humanitárně rozvojovou pomoc.

Stále platí, že podnikatelé nejvíce vstupují do oblastí energetiky, zdravotnictví a infrastruktury?

Ano. Na exportních statistikách je vidět, že je tam i hodně zemědělství, potravinářských produktů, ale strategická úroveň spolupráce je opravdu daná tím, co je pro každý stát nejdůležitější, a to jsou vždy zbraně a energie.

U energetiky se málo ví, že většina kontraktů, které udržovaly provozuschopné ukrajinské jaderné elektrárny, byla realizována českými subjekty. To je stopa, která je velmi hluboce vytyčená a navazujeme na to s dalšími mezinárodními partnery, kteří do toho třeba dávají více peněz. Nejde jen o jádro, ale také o malé kogenerační jednotky, které jsou dnes hlavním tématem decentralizace ukrajinské energetiky.

Zdravotnictví funguje jak byznysově, tak humanitárně. Vybavujeme nemocnice systémem primární péče, letos například jen v Charkovské oblasti osm a celkově po celé Ukrajině to bude víc. Kromě toho jsme taky oproti roku 2022 začali posílat české lékaře přímo na Ukrajinu. V roce 2022 jsme byli schopni pomoci tady v Čechách desítkám lidí, a když pošleme doktory přímo do ukrajinských nemocnic, pomůžeme za ty samé peníze tisícům. Jezdí tam specialisté z Prahy, Brna i Ostravy a dokázali tam opravdu zázraky.

Na jak dlouho tam čeští lékaři jezdí?

V rámci programu Medevac ministerstva vnitra tam jezdí na dvoutýdenní mise. Nyní je to naplánované stejně jako minulý rok, tedy dvakrát do roka tam pošleme set lékařů různých specializací, především se jedná o plastickou obnovu, psychiatrii a psychologii. Odvádějí tam opravdu fantastický kus práce a zároveň sami čeští lékaři nebo jejich šéfové říkají, že je to jinde nesehnatelná zkušenost, která výrazně posiluje i schopnost českého zdravotnictví.

Minulý týden jste byl s 30 českými podnikateli na misi na Ukrajině. Proč jste zamířili do Dněpropetrovské oblasti?

Je to region zvláštního zájmu České republiky v rámci našich aktivit na obnovu Ukrajiny. Zvláštního zájmu, nikoliv exkluzivní. Zaměřit se na tento region jsme se odhodlali na základě vyzvání ukrajinské vlády už v červenci roku 2022, kdy byla za dobu války první Konference na obnovu Ukrajiny v Luganu. Je to region na frontové linii, absolutně nemáme prostředky na to, abychom ho spravili celý, míra zničení tam neustále narůstá a daleko přesahuje naše kapacity vylepšení. Snažíme se tam ale být těmi průkopníky. Ukazujeme, že je možné dělat mise s podnikateli na východ, zase jsme byli první loni v červenci v Dnipru. Letos v únoru jsme jeli do města Kryvyj Rih.

Škoda Transportation má přímo ve městě Dnipro vývojové centrum.

Je to průmyslové srdce Ukrajiny a centrum. Cirka 15 až 20 procent ukrajinského HDP je tvořeno tímto regionem. Je to druhý nejbohatší region, naprosto nejprůmyslovější a strukturou ekonomiky velmi odpovídá České republice. Z hlediska podílu na HDP jsme také nejprůmyslovější zemí EU.

Máme tam několik firem, například Škoda Transportation má přímo ve městě Dnipro vývojové centrum, takže škodovácké tramvaje v Praze, Plzni, Ostravě jezdí díky řídicímu systému, který vyvíjejí tamní inženýři, a na to navazují další aktivity. A ještě praktický důvod, když jsem tam jel s delegací do Kyjeva, Lvova a Dnipra, byla v Dnipru naprosto největší a nejlepší odezva pro podnikatele.

Co se podařilo minulý týden dojednat nebo nějak posunout?

V Dnipruu jednalo zhruba 30 českých firem a nějakých 110 místních. Každá z těch firem má svoji vlastní agendu, vlastní produkty nebo schopnost, které nabízí. Podařilo se, že firmy, které tam už jezdí, řekněme, pravidelně, nebo začaly minulý rok, z kontraktů, které tam uzavřely, čerpají. Podařilo se posunout několik větších obchodních případů, například v oblasti dopravy, přičemž některé z nich byly započaty třeba ještě před válkou, ale dokud to nebude dokončeno, tak nechci jmenovat. Třeba jedna česká firma získala kontrakty za 18 milionů dolarů, což je vlastně samo o sobě skoro to samé, co do toho dává celá česká vláda. Jiná tam zas minulý týden nabídla takový nenápadný produkt, dezinfekční gel bez alkoholu. Se zástupci nemocnic tam podepsali závaznou objednávku.

Při snaze o zapojení se do rekonstrukce Ukrajiny je důležité si uvědomit, kde jsou peníze. Ty peníze na obnovu Ukrajiny totiž nejsou, když to zjednoduším, na Ukrajině. Tam je ta poptávka. Distribuce velkých prostředků ve městech ale vůbec není na municipalitách, a přesto tam musíte být, abyste zjistili, co potřebují, a domluvili, že chtějí zrovna to vaše zboží.

Je ale dobré ještě odpovědět, kde tedy ty peníze jsou, respektive jaké instituce na to alokovaly nejvíc prostředků. Jednáme se světovou bankou, Evropskou investiční bankou, Evropskou rekonstrukční rozvojovou bankou. V Kyjevě jsme se sešli s jejich zástupci a potkali jsme se tam i se zástupci americké rozvojové agentury USAID, která už mimochodem české firmy zapojuje výrazně, a snažíme se otevřít další kanály, například v Jižní Koreji nebo Japonsku.

V jakém poměru jsou smluvené kontrakty na zboží, které je k využití nyní ve válce, k těm projektům, které se budou moci spustit, až válka skončí?

Procesy a instituce, které jsem jmenoval, mají programy, které se jmenují Rychlá obnova nebo Posílení odolnosti, a jde řádově o jednotky miliard euro za každou z nich. Zároveň se ovšem odhady potřebných prostředků, například Světové banky, která je také zapojena, pohybují ve vysokých stovkách miliard dolarů.

Velké miliardové projekty, které s českými firmami řešíme, jsou právě typy projektů, které čekají, až ustanou boje. Souvisí to i s apetitem finančních organizací, které potřebujete zapojit, protože je to potřeba pojistit, ne nutně zafinancovat. V rámci Exportní garanční a pojišťovací společnosti ČR EGAP jsme tedy začali export na Ukrajinu pojišťovat a nyní budeme limit tří milionů euro na projekt navyšovat na pět, protože se ukázal jako velmi malý. Ty velké to nepokryje, tam to bude záviset na tom, jestli se zapojí třeba americký, německý EGAP a další, kam se mohou české firmy hlásit.

Poměr je tedy takový, že kdybychom vzali počet projektů, řekl bych, že drtivá většina je uskutečnitelná teď, ale pokud zhodnotíme objem peněz, absolutní většina do toho začne proudit, až skončí boje.

O jaké velké projekty se jedná?

Jednoznačně velké energetické projekty. V tuto chvíli je strategie ukrajinského státu decentralizovat systém, který byl založený na obrovských transformátorech a vysokovýkonných generačních kapacitách elektráren. Proto tam míříme v rámci rychlé obnovy například s malými generačními jednotkami a malými generátory. Čekáme na velké projekty v oblasti energetiky a dopravy, tedy v oblasti kolejové infrastruktury v oblasti železniční i městské dopravy, jako jsou metra a tramvaje.

Jsou si natolik vědomi toho, že stojí zády ke zdi, že nepřemýšlejí nad tím, že by se otočili a nechali zastřelit.

A co tedy ten připravovaný poválečný plán, v jaké je podobě? Je mi jasné, že nebude hotový asi nikdy, jelikož je potřeba ho neustále obnovovat.

Ukrajinský plán obnovy se neustále připravuje a je přímo navázán na finanční prostředky, které jsou nachystány na to, aby ho zafinancovaly. Jde například o pomoc od EU. Když Evropská rada schválila 50 miliard euro, vychází z toho následující. Zhruba 39 miliard půjde na makrofinanční pomoc, která také musí být realizována v souladu s plánem. Podmínkou, aby pomoc mohli čtyři roky pravidelně čerpat, je, že plán bude finálně odsouhlasen a že Ukrajina bude z vlastního státního rozpočtu používat prostředky na podporované věci.

Druhým pilířem plánu je osm nebo devět miliard euro, jsou to programové peníze, které dostanou mezinárodní finanční instituce a národní rozvojové banky a během půl roku se o ně budou všichni aktéři hlásit, přičemž v rámci jejich programů se o peníze budou hlásit firmy, které se budou chtít zapojit. Třetí pilíř je na technickou asistenci a pokrývání úroků z prvního pilíře. Technická asistence de facto znamená zvyšování kapacit ukrajinských subjektů.

V prosinci jste v souvislosti s blokovanou podporou řekl, že nálada na Ukrajině je nejhorší, co kdy byla. Jak jsou na tom Ukrajinci nyní, když se pomoc z EU odblokovala a v USA se to také pohnulo?

Je tam nejhorší nálada, co kdy byla, ale nikdy tam nešlo tolik pomoci jak vojenské, tak materiální. Je to paradox. Nálada a nadšení byly největší na začátku, když tam šlo nejméně pomoci. Myslím, že si ukrajinská společnost začala trošku uvědomovat, že smluvenou pomoc ve většině případů uvidí za několik let. Příkladem jsou jejich vybojované F-16.

Paradoxně v momentě, kdy se víc a víc podpůrných prostředků posouvá, více se obnovuje, lidé jsou skleslejší. To, že je nálada špatná, se ale nikdy neblíží rezignaci. Jsou si natolik vědomi toho, že stojí zády ke zdi, že nepřemýšlejí nad tím, že by se otočili a nechali zastřelit.