Papež František v neděli ve Vatikánu svatořečí Matku Terezu, řeholnici, která svůj život zasvětila službě chudým a nemocným. Při této příležitosti se samozřejmě zase jednou vyrojí dav kritiků, kteří budou dokazovat, že Matka Tereza dělala vše jen proto, aby mohla si užívat krvavé peníze od diktátorů a tvářit se přitom ušlechtile. Stačí si vzpomenout na několik dní starý článek původně z Práva, pod nímž se v pověstné diskusi na Novinkách tamní synod usnesl, že žádné svatořečení není na místě.
Matka Tereza, vlastním jménem Agnesë Gonxhe Bojaxhiu, pocházela z bohaté rodiny albánského obchodníka. Ve dvanácti letech se rozhodla, že bude řeholní sestrou, v devatenácti odcestovala do Indie, kde na dívčí škole nejprve učila zeměpis a pak se stala její ředitelkou. Všímala si chudých a trpících za zdmi školy, kterých po Bengálském hladomoru rychle přibývalo, a v roce 1946 opustila klášter i školu, aby se jim mohla věnovat. V následujících letech zakládala útulky pro umírající, sirotky a opuštěné děti. Budovala nemocnice a školy.
Abychom pochopili rozsah díla této ženy, tak její Misionářky lásky mají dnes více než 4500 sester, které se věnují chudým a nemocným ve 133 zemích světa. Vedou hospice pro umírající, pro lidi s HIV/AIDS, leprou, tuberkulózou, vývařovny, ošetřovny a mobilní kliniky, sirotčince a školy. Pomáhají všem, bez ohledu na náboženství. U nás pracují například s bezdomovci a dětmi z romské komunity, v islámském Jemenu byly před pár měsíci čtyři sestry tohoto řádu zavražděny, když odmítly opustit svou práci v domovech pro staré lidi a psychicky postižené.
Břemene se prstem nedotkli
Jakákoliv pomoc je v podstatě kontroverzní: kolik lidí by například Africe nepomáhalo vůbec, protože z jednoho zachráněného hladového krku jich vzejde dalších deset. Takové myšlenky nejsou ideozločin a mohou napomoci v lepším nasměřování charitativní činnosti. Bylo by třeba skvělé, kdybychom na Afriku přestali hledět jako na černou díru, kde je hladomor a válka, protože většina Afričanů žije v pohodě a nepotřebuje, aby jim bylo horem dolem vtloukáno do hlavy, že nikde není hůř než u nich.
Pomoc v sobě zkrátka nese riziko, ať už k ní člověk přistoupí jakkoliv. Můžete si říct, že pomáhat nebudete vůbec, vám ostatně taky nikdo nepomáhá, že se každý má tak, jak si zaslouží, pak minimálně neriskujete veřejnou kritiku, ale třeba vám to jednou přijde líto, třeba až tu pomoc potřebovat budete a nikdo vám ji neposkytne. Nebo pomáhat budete a stejně vám spousta rýpalů přijde říct, jak to děláte blbě, aniž by se břemene, které nesete, jen prstem dotkli. To je případ Matky Terezy.
Pomiňme teď stupidní výkřiky, že jako řeholní sestra kupodivu neschvalovala antikoncepci a potraty, čímž jistě zapříčinila přemnožení toho jednoho procenta katolíků, kteří v Indii žijí a které názor katolické církve na tuto problematiku zajímá. Nemluvě o faktu, že podpora potratů je v Indii v podstatě přímou podporou usmrcování nechtěných dívčích plodů, díky kterému se padesáti milionům Indů nedostává ženské polovičky a někteří z nich vás proto znásilní tak, že vám do zadku strčí i mikrobus, kterým jste přicestovali. Hořké plody svobodné volby.
Pak jí vyčítali ledasco. Prý přijímala peníze od diktátorů, což znělo velmi roztomile hlavně od evropské levice, která měla odjakživa zálibu v podpoře různých Castrů, a dávala jim tak možnost poprvé v životě udělat něco dobrého. To je skutečně strašné. Jindy jí vyčítali podmínky, ve kterých lidi opatrovala, špatnou hygienu, nedostatek jídla a mizivé množství utišujících prostředků. Zkrátka, že se o ty nemocné, páchnoucí lidi, kteří by jinak hynuli na ulicích v samotě a zoufalství, starala špatně.
Smysl utrpení
Britský antiteistický intelektuál Christopher Hitchens dokonce tvrdil, že se o ně starala špatně záměrně, protože měla ráda utrpení. Jistě je možné, že ji svým způsobem přitahovalo. Mohla žít úplně jiným životem, než jaký si nakonec vybrala. Pocházela z dobré rodiny, dostalo se jí vzdělání, čekala ji zdánlivě bezstarostná budoucnost. Později, už jako řeholnice, zase mohla být ředitelkou uznávané dívčí školy. Namísto toho si zvolila cestu, při které se s lidským utrpením setkávala každý den.
Utrpení chápala mnohem širším způsobem a rozhodně ho neredukovala na materiální oblast. „Dnes není nejhorší nemocí lepra nebo tuberkulóza – dnes je to pocit, že jsem zbytečný, nemilovaný, pohrdaný, nežádoucí, všemi opuštěný. (…) Nejde vždy o krajíc chleba, nejde jen o kus oblečení. Po lásce hladovějí lidé i v bohatých zemích světa. A tam je ten hlad nejmučivější: vědomí, že nikdo mě nemá rád, že o mne nikdo nestojí, že jsem zbytečný, nežádoucí. Že jsem sám.“
Princezna Diana, která zařízení Matky Terezy v Indii navštívila, napsala v dopise svému majordomu Paulu Burellovi: „… Někteří plakali, jiní spali. Další umírali. Odcházeli z tohoto světa důstojně, s „opatrovníkem“ vedle sebe. Věděla jsem, že člověk, který zemře pod střechou Matky Terezy, je přešťastný, protože se o něj poprvé v životě někdo stará. Ironií osudu zůstává to, že se to děje až na konci jeho pozemské pouti.“
Ale vysvětlujte to antiteistickému intelektuálovi.
