Před pár dny spisovatel Ondřej Vaculík ve svém fejetonu na rozhlasové stanici ČRo Plus vyzýval Čechy k tomu, aby nenadávali a aby respektovali vládu. Dokonce vyzýval, aby postižení podnikatelé po vládě nepožadovali kompenzace. Výzvy, abychom táhli s vládou za jeden provaz, jsou poměrně časté, a také máme v živé paměti, jak někteří komentátoři okřikovali předsedu ODS Petra Fialu, když požadoval hlasování o důvěře či nedůvěře pro vládu, která výrazně selhala, když dopustila takřka nejhorší eskalaci epidemie v Evropě.

Otázka zodpovědnosti vlády Andreje Babiše za tento vývoj již zase téměř není tématem českých médií. Drtivou většinu agendy veřejnoprávních médií a také médií pana premiéra tvoří sterilizované zpravodajství o technikáliích při boji s virem. Americké volby byly v tomto hladomoru ducha milým povyražením.

Řada českých novinářů si zřejmě myslí, že sterilizací informací od politického rozměru naši aktuální krize, přispívají k národnímu zdraví a že je to státotvorné a zodpovědné chování. Pravda je ale přesně opačná. Sterilizace informací naopak ohrožuje psychické zdraví společnosti. Stejně jako každý jedinec potřebuje, aby mu kvůli imunitě ve střevech přebývaly zdravotně prospěšné bakterie, tak lidská společnost potřebuje pěstovat imunitu vůči zneužívání moci a vůči špatnému vedení veřejných věcí tím, že pěstuje kritickou debatu a umožňuje šíření informací, jež jsou vládě nepříjemné.

Stačí letmá srovnání se zahraničím, abychom si uvědomili, že naše úřady nevykazují příliš velké schopnosti při zorganizování efektivních akcí v boji s nákazou. Je zarážející, jak špatně dosud pracovaly hygienické stanice, když měly v sociálních a nemocničních zařízeních bránit šíření viru. Lidé čekali na testy a následně na jejich výsledky nesmyslně dlouho a nákaza nebyla lokalizována. Stejně slabé jsou i výsledky v oblasti trasování a vláda tak vlastně zavírala části společnosti naslepo, protože nevěděla, kde nákaza skutečně je. Toto není výtka lidem, kteří se skutečně snaží bránit společnost. Je to výtka vládě, že tito lidé mají tak slabou podporu a špatné podmínky k práci.

Vedle nedostatečné kritické debaty o vládní zodpovědnosti za koronavirovou katastrofu tu ale také chybí principiální debata o tom, jakou ostudu dělá česká vláda naší zemi v Evropě. Pod příkrovem koronavirové mediální mlhy probíhá obludná vládní snaha dotovat firmu Lovochemie šestimiliardovým dárkem z evropského rozpočtu. Je to v principu neskutečně drzá krádež za bílého dne ve prospěch premiérovy kapsy. Podílejí se na tom ministři a poslanci hnutí ANO a je z toho opět zřejmé, že holding Agrofert a vládní strana jsou jen dvě části jednoho soukromého impéria.

K tomu je třeba připočíst zahanbující evropskou diskuzi o tom, proč Česko nic nedělá s konfliktem zájmů svého premiéra. (Zde je třeba ovšem vyzdvihnout práci iRozhlasu, který toto téma poctivě sleduje.)

Andrej Babiš je nyní sice z větší části zalezlý a důsledně se chrání před veřejnou vinou za nákazu, ale to u něj – vzhledem k jeho osobnostnímu založení a píli – vůbec neznamená, že nepracuje. V době vlády normálních demokratických stran by bylo něco takového zcela nemyslitelné, a když už by se něco podobného přece jen stalo, tak by média spustila legitimní kanonádu. Dnes ale až na světlé výjimky servilně mlčí.

Nyní, kdy se blíží již 31. výročí návratu svobody, není česká demokracie ani trochu v dobré zdravotní kondici. Je třeba s tím něco dělat. A je třeba také odmítnout dětinské výzvy k tomu, abychom drželi pusu a krok.