O článku Martina Fendrycha s názvem „Koronavirus je nabídka. Můžeme se změnit, máme skutečný společný zájem“ (Aktuálně.cz, 10. března t. r.) tu už psal Pavel Šafr. Považuji to, o čem pan Fendrych píše, i to, jak o tom píše, za tolik závažné, že se k obojímu ještě vracím.

Východisko autora je ušlechtilé: „Ta nová, rychle se šířící nákaza by nás mohla naučit vyjít ven ze sebe. Myslet za roh, třeba i na lidi, kteří jsou v nesrovnatelně horší situaci než my tady v Česku.“

Jenže autor pak pokračuje: „Náš svět, jak jsme na něj zvyklí, se mění. Najednou už nejde o to, že s tím či oním člověkem, politikem, partají nesouhlasím. Bylo by nanejvýš dobré se na rozdíly a rozpory se vykašlat… a sledovat společný zájem. Ne nějaký ,národní‘ zájem, prostě běžný, denní zájem téhle společnosti, která nechce, aby ji ,něco jako chřipka‘ dostalo na kolena… Teď nejde o ,Babiš to dělá blbě, jen se předvádí‘, ale o ,všichni si musíme pomoct, všichni musíme brát ohledy‘. To je na nové situaci vlastně strašně zdravé a pozitivní… Najednou jde stranou ,Čapák‘, ,střet zájmů‘, ,trestní stíhání‘, hraje se o víc. A popravdě, na vládě to až zas tolik nevisí.“

Takže vida, za rohem je Babiš. Najednou už nezáleží ani na něm a jeho kauzách. A vlastně ani na vládě. Heslo zní „Musíme si pomáhat“. Příkaz dne zní: „Díky koronaviru by se naše priority měly na čas změnit ze směru vertikálního (já – moje rodina – uspět) na horizontální (my – lidi okolo – pomáhat).“

Možná by bylo dobré vrátit se od patosu do reálu. Babišova vláda následuje to, co dělají naši sousedé na západě a na jihu, kteří jsou na tom, pokud jde o zasažení nemocí, ještě o něco hůře než (zatím) my. A premiér se zároveň soustavně chvástá, jak to na rozdíl od Italů zvládáme. Připomíná mi to trochu řeči např. Milionu chvilek nebo Daniela Kroupy, že zatím na tom v rozkladu demokracie nejsme tak špatně jako Polsko a Maďarsko; jen je to ještě odpudivější.

Zda jsou všechna ta opatření přehnaná, nebo ne, to se dá dnes těžko říci: uvidí se, je na to moc brzy, nemoc je takříkajíc v rozpuku. Proto se tím řídím. Stejně, jako kdyby mi byla kdysi něco podobného v podobné situaci nařizovala Husákova vláda.

Zároveň je to u nás dnes (tedy v době Nových pořádků) pořád ještě lepší než za Husáka aspoň v tom smyslu, že je tu opozice v politice, médiích a nezávislých organizacích. Ta má nejen možnost, ale i povinnost pečlivě sledovat, zda vláda nezneužívá situace k tomu, aby pokračovala v destrukci toho, co nám z polistopadové demokracie ještě zbývá. A  to, co zjistí, musí dávat veřejně k dispozici.

Velmi mne zarážejí úvahy pana Fendrycha o „horizontální“ rovině (my – lidi okolo – pomáhat) a vertikální (já – rodina – uspět). Pan Fendrych si to dělá příliš jednoduché. Já si myslím (tedy věřím), že, knižně řečeno, vertikální rovina je „já – můj stvořitel a spasitel – milovat a poslouchat“. Rovina horizontální je „já – mí bližní“. Pan Babiš je taky můj bližní, i nepřítel je bližní. Proto by ho člověk měl taky milovat: Masaryk v této souvislosti napsal, že pokud jsme se nedopracovali k takové dokonalosti, abychom nepřátele milovali, měli bychom se aspoň snažit být k nim spravedliví (přiznám se, že pokud jde o pana Babiše, zatím jsem se až k té lásce taky ještě neprokousal).

V žádném případě to však zdaleka neznamená, že bychom si všichni pod praporem údajně hrozící apokalypsy (možná je opravdu na obzoru, možná ne) rovnou padali do náručí (aspoň na čas, jak říká pan Fendrych). A že bychom měli zapomínat na jistou ostražitost a nedívat se našim bližním, jako je např. pan Babiš, velmi pozorně a pečlivě pod prsty. Nepokouší se nám náhodou pod záminkou hesla „Svornost, svornost, prapor věje“ a v mlhavém oparu hrozící pandemie potichu a podloudně zrekvírovat i to, co nám v (taky jeho) Nových pořádcích z polistopadové demokracie ještě zbylo?