„Koronavirová krize je pro nás k zamyšlení, abychom začali fungovat trochu jinak ekonomicky a společensky. A když to neuděláme s rozumem a s chladnou hlavou, může se stát, že se společnost začne měnit nějakým revolučním kvasem, začnou se tu objevovat rudé nebo hnědé excesy,“ říká v rozhovoru pro HlídacíPes.org zemědělec zpod Milešovky Daniel Pitek.

Domluvit si schůzku je tady snadné. „Přijeďte za mnou do sadu nad Milešovem, cestou na Lukov vpravo. Uvidíte mě, uděláme to venku,“ říká do telefonu. Rozhovor pak pro zachování bezpečnostních opatření vedeme přes korbu malého náklaďáku.

Na Facebooku jste záchranářům, lékařům a sestrám nabídl, ať sem k vám přijedou po konci krize na dovolenou. Vyzval jste k tomu i další sedláky. Připojí se?

Ale já je zas tak úplně nevyzval. Ale předpokládám, že se ke mně připojí. Je mezi nimi hromada fajn lidí, rozumných, s dobrým srdcem. A nějaké možnosti samozřejmě jako sedláci máme. S pár lidma z Asociace soukromého zemědělství jsem o tom mluvil, všichni říkali, že je to výborný nápad, půjdeme do toho. Nabídka bude určitě širší, nebudu to jen já.

Jak to bude tady u vás pod Milešovkou vypadat?

Je to hájenka, kde mám teď kancelář i nějaké ubytování, když přijedou brigádníci. Už se za mnou byla podívat dcera, která pracuje jako manažerka v cestovním ruchu, začne to s manželem připravovat.

Komu je nabídka bezplatné rekreace určena?

Až se situace kolem koronaviru trochu uklidní, chceme to nabídnout lidem, kteří v první linii bojovali s infekcí. Nechali bychom to kompletně třeba celou jednu sezónu, mohli by přijet, týden zůstat, jak budou chtít. Aby si oddechli, nabrali nové síly, vyčistili si hlavu, zbavili se stresu. Dneska zažívají něco podobného jako vojáci ve válce a dopad na ně celkově, jak na psychiku, tak na organismus, bude obrovský. Ti lidé budou potřebovat, aby se jim někdo revanšoval. Vidíte sám, když jste sem za mnou přijel, já takhle přes den, kdybych neměl puštěné rádio nebo večer nekoukal na zprávy, tady vlastně žádnou krizi nezažívám. Přiznám se, že z toho mám až pocit studu. Rád něčím pomohu, a toto je něco, čím mohu přispět.

Ono to skoro působí dojmem, že míra nutné improvizace už překročila jakousi únosnou mez. Na druhou stranu je znát, že se občanská společnost zvedá, mně to v některých ohledech připomíná revoluční kvas z roku 1989…

Přesně tak. Najednou se ukazuje vzepětí občanské společnosti. Dobrovolníci, podnikatelé, najednou se lidé znovu projevují naprosto pozitivním způsobem. A nahrazují fungování státu. Tam, kde stát selhal, ho lidé začali sami zastupovat. Pokud udržíme tento pocit sounáležitosti a svépomoci, můžeme se jako společnost ohromným způsobem posunout dál.

Jak nás v tuto chvíli vedou politici? Věříte jim?

Úplně špatně, to je jasná věc. Podívejte se, o mně je známé, že nemám rád Andreje Babiše a že vůči němu mam dlouhodobě výhrady. Je to člověk, který nepožívá mojí důvěry. Já jsem se s ním jednou setkal osobně, seděl jsem s ním asi dvě a půl hodiny, tenkrát jsme se bavili o elektronické evidenci tržeb. A ten člověk prostě na mě zapůsobil velice špatným dojmem. Neschopen argumentace, jakékoli debaty. Jedinou věc, kterou mu teď přičítám k dobru, že jako vláda zarazili volný pohyb osob. A to velice brzo. Já osobně bych byl ještě tvrdší, jako to udělali třeba Slováci, kteří byli ještě striktnější. Tohle jediné rozhodnutí se jim dá přičíst do plusu a pomohlo k tomu, že se epidemie ještě šíří relativně pomalu.

A do minusu?

Všechny následné kroky. Ty byly tristní. Úplně podcenili připravenost i přesto, že na konci ledna v parlamentu byly snahy to projednat. Spousta poslanců se ptala, ale oni to celé zametli s tím, že jsou připraveni.

Prostě šli na sílu…

Ale hlavně zalhali. Lhali o tom, co všechno mají připravené, a nebyla to pravda. A ve finále, když krize doopravdy vypukla, tak nechali lidi, kteří nás chrání, chrání celou společnost, na holičkách. Je to stejné, jako byste poslal vojáky do bitvy a nedal jim náboje. Přesně v takové situaci oni nechali zdravotníky, hasiče a policajty.

Mluvíme tady o praktických důsledcích toho, co krize – a neschopnost vlády jí čelit – přináší. Co dál? Je to podle vás příležitost využít ji ke změně myšlení, chování, přístupu k přírodě? Můžeme se teď zastavit, času na to máme spoustu, a začít přemýšlet o našem chování k venkovu, k životu ve městě?

Tohle mi jde hlavou celé dny. A věřím, že spoustě lidí. Doteď jsme žili velice pohodlně. Způsobem, který byl pro nás všechny luxusní, lidé nic takového v historii nezažívali. Jenže ono je to něco za něco. Všechno to pohodlí je způsobeno tím, že společnost je nastavená na svůj maximální výkon a na to, že všechno je propojené. To je ale zároveň naše největší slabina, což se teď ukazuje. Máte dlouhý řetěz, na jehož konci je nějaký výrobek. A jednotlivé články toho řetězce jsou jeden v Anglii, další v Německu, další třeba v Indii, něco je v Číně, a když vám jeden článek vypadne, máte problém. To se přesně ukazuje teď jako ohromné riziko, že když přijde podobná krize, celý svět je paralyzovaný.

Daniel Pitek byl v minulosti členem Strany zelených, její předsednictvo v roce 2016 opustil na protest proti směřování strany pod vedením Matěje Stropnického. Patří k propagátorům udržitelného způsobu života a hospodaření v souladu s pravidly ekologického hospodářství.

Zmínil jste Čínu okrajově, ale ona tak okrajová není.

Na Čínu jsme se orientovali, nechali ji vyrůst v ekonomických otázkách jen proto, abychom měli tady na západě nebo prostě v našem euroatlantickém světě co největší míru pohodlí. Přenesli jsme výrobu do Asie, nakupovali tam levněji s tím, že to pro nás přináší krátkodobý zisk. Z dlouhodobého hlediska se to ale ukazuje jako úplně špatná pozice, dneska jsme v situaci, kdy přišla krize a my všechny základní prostředky na její zvládnutí nakupujeme tam a nejsme je schopni vyrobit sami. Šijeme je po zvednutí občanské vlny doma na koleně. Systémově je to ale tak, že je musíme nakupovat ze třetí země, která k nám není upřímná, neříká nám pravdu, co tam jak proběhlo, není k nám nijak přátelská, nesdílí naše hodnoty, je ochotná situaci využít ve svůj prospěch. Rozhodně bychom se měli této závislosti do budoucna zbavit.

Jak?

Minimálně začít okamžitě všechny produkty, které nabudou strategického významu, vyrábět v rámci Evropské unie. Mělo by to být garantováno – ať už jednotlivými státy nebo přímo Unií. Uzavírat smlouvy s firmami už přímo s tím, že je budou vyrábět na území Evropské unie. A pokud budou výrobky odjinud, musí být zatíženy clem nebo přirážkou na dovoz, aby nemohly naše výrobce zničit.

To se trochu týká mojí další otázky. Vláda vyhlásila, že chce dát nějaké tři miliardy na zajištění potravinové soběstačnosti, což při jejím personálním obsazení vždy vyvolává otázky, kde takové peníze skončí.

Zemědělská politika, tak jak je v Česku praktikovaná, je dlouhodobě předmětem kritiky. Nejen mojí, ale spousty zemědělců z rodinných statků a farem.

Pravidla jsou nastavena ve prospěch velkých agrárních podniků?

Jasně, a zase je to špatně. A zase nám tahle krize ukazuje, že čím bude společnost pestřejší, tím bude stabilnější. Vidíme právě na příkladu malých rodinných farem, že jsou to vlastně samostatné ostrůvky. Jsme trochu izolovaní od zbytku společnosti, všechno tady funguje, aniž by nás to primárně ohrožovalo. Děláme tady v menších počtech lidí, rodinní příslušníci, pár zaměstnanců.

Minimálně to znamená, že dopad následků nepřijde naráz.

Přesně tak. Ono to na nás dopadne samozřejmě taky, ale nebude to ta rána pěstí, kterou pocítí jinde. A my budeme schopni jí odolat. Jsem přesvědčen, že čím víc se společnost zbaví centralizace a jednotlivé výroby budou v menších samostatných jednotkách, které budou schopné i v rámci krize fungovat, tím je to pro společnost jako celek výhodnější a bude i odolnější. A výroby potravin se to týká úplně samozřejmě. Ve chvíli, kdy budou lidé nakupovat potraviny u místních prvovýrobců, zase to přinese regionu stabilitu.

Dřív to bylo úplně běžné…

A nejen to. Rozhlédněte se tady kolem sebe.  Vidíme kolem sebe Milešov a vesničky okolo. Tady je krásně vidět, jak jsme venkov vykořenili. Za mého dětství tady všichni měli záhumenky hned za barákem, na zahradách spoustu produkce. Každý si pěstoval svůj česnek, svoji cibuli, svoje brambory, svou mrkev, svoje rajčata, svou petržel. Měli tam fazole, prostě kdeco. Měli králíky, měli slepice, měli husy, měli kachny.

A spousta sadů.

Jasně, měli sady, měli svoje ovoce. Když se teď podíváte, velká část Milešova, možná většina lidí dělá ve fabrikách podél dálnice dole v Lovosicích. Nakupovat chodí samozřejmě do supermarketů a nepěstují ani nechovají doma nic. V momentě, když přijde nějaká velká krize a supermarkety zavřou, všichni ti lidé pojdou hlady, protože nemají nic. Kdežto my tím, že hospodaříme na svém, budeme bez problémů dál přežívat, i kdyby zavřely všechny obchody. A ti lidé tady se mnou, protože nějaké zdroje máme. Je to znovu o tom, že by se na venkově mělo objevit mnohem víc právě těch menších podniků, lidé by se zase měli vrátit k tomu, co vypěstovali na svých zahrádkách. Měli by mít záhumenky, domácí zvířectvo, protože nám to může pomoct lépe se připravit na rány osudu, které nám svět dá.

Ty samozřejmě můžou přijít, protože nikde není napsáno, že koronavirová krize se nemůže potkat v nějakém souběhu s jinou další.

Ale on tu ten souběh je! Koronavirová krize teď přišla úplně nevhod se spoustou dalších věcí. Řešíme klimatickou krizi, vezměte si, jak to teď, na konci března, kolem vypadá. Tamhle vidíme smrkový porost, který je úplně sežraný od kůrovce. Je to proto, že ty smrky jsou oslabené suchem, a proto jsou pro kůrovce jednoduchá potrava. Vidíte, že není moc vody – v tuto roční dobu bychom tady v sadu měli čvachtat, ale voda tu není. Ubývá. Samozřejmě vlivem klimatických změn klesá i zemědělská produkce, což má na hospodářství hromadu dopadů. A já předpokládám, že ani letošní rok nebude, co se vody týče, vůbec dobrý. Třeba v lesnictví bude třeba zpracovávat obrovské objemy kůrovcové hmoty, na což v době koronavirové krize nebudou kapacity. Myslím, že je to velký problém, který nás může postihnout během jednoho dvou měsíců.
To nebezpečí koronaviru sice ovlivní neuvěřitelně hospodářství, ale je to nebezpečí, které je jakoby selektivní. Protože i kdybychom se mu nebránili vůbec, tak na světě zemřou statisíce lidí, ale nezničí to celou populaci. Prostě určitá část populace přežije, není to nic, co by zahubilo lidstvo jako takové. Ale ty další hrozby, které tady jsou, včetně právě klimatické krize, to jsou hrozby pro populaci jako celek. Bez ohledu na to, kdo patří k ohroženým skupinám a kdo ne. U koronaviru je rozdělení takové, že více ohrožuje lidi, kteří jsou fyzicky slabší nebo starší bez ohledu na to, jestli jsou bohatí, jestli jsou chudí. V tom je jakoby spravedlivý a řídí se přírodními zákony. Pro nás je to v souhrnu všech etických, morálních, humánních hodnot, které jako společnost vyznáváme, věc nepřijatelná a bráníme se tomu. Ale jinak se ten vir se chová tak, jak se chová příroda. Příroda je krutá, ale je to hrozba, která je selektivní, a přesto nás to dostalo takhle na kolena. A teď si představte, že přijdou hrozby, které nejsou selektivní, jsou absolutní a ohrožují nás jako celek. Všechny bez rozdílu. Co by se asi dělo, kdybychom se dostali do stadia, o kterém mluví klimatologové, a ti o něm mluví tak, že už jsme blízko.

Přesto se už našli lidé, kteří se právě na pozadí koronaviru vysmívají, že se aspoň o klimatické krizi přestalo mluvit.

To je velice krátkozraké. Naopak si myslím, že to, co prožíváme, nám říká, že je to zkouška, že na tom můžeme být ještě hůř a že je čas se připravit. Já si skutečně myslím, že je to pro nás k zamyšlení, abychom začali fungovat trochu jinak ekonomicky a společensky. A když to neuděláme s rozumem a s chladnou hlavou, může se stát, že se společnost začne měnit nějakým revolučním kvasem, začnou se tu objevovat rudé nebo hnědé excesy, které zase povedou k válkám a spoustě mrtvých.

Vyšlo na webu Hlídacípes.org.