Iluzemi o mezilidské soudržnosti vyvolané epidemií koronaviru se lze opájet nanejvýš v uzavřených městských komunitách. Venkov už objevil kouzlo nenávisti a obrací ji proti „Pražákům“ coby univerzálnímu viníkovi současného stavu věcí.
„Praha je největší ostuda republiky. Ono na ně dojde!“
„Pražáci, kurvy zasraný, roznáší to všude.“
„Pražáci, pro vás, šmejdi, karantény NEPLATÍ!!?“
Citáty jsem opsal v jedné z facebookových skupin věnujících se stavu, který vyvolala epidemie koronaviru. Autory jsou obyčejní lidé. Když přijedete na venkov, nejspíš budete nocovat v jejich penzionu. Když budete potřebovat cokoliv opravit nebo postavit na chalupě, najmete si firmu někoho z místních. V sobotu dopoledne s nimi budete hrát u hospody nohejbal a vaše děti si budou hrát s jejich dětmi.
Teď se ale z „Pražáků“ stává nový „Žid“. Univerzální viník problémů, do kterých tuto zemi stejně jako mnoho jiných uvrhla epidemie koronaviru. Spoluobčané z venkova si stále častěji fotí, kolik aut s pražskou registrační značkou uvidí ve svém okolí. Všechny předsudky venkova proti městům sílí z pocitů nejistoty a ohrožení. „Pražák“ se stal středobodem návodů na rychlé řešení krize. Sílí volání po uzavření měst. „Obehnat Prahu žiletkovým plotem a ať si tam vychcípají,“ jak napsal jeden z diskutujících. Člověk úplně slyší otce komunistické mlátičky Ondráčka, který měl stejný návod na řešení politické situace na podzim roku 1989.
Pohled na tyto nálady ve „venkovském“ diskurzu je odpuzující a pohoršlivý – ale jen do té doby, než se oprostíme od momentální nálady dané chvílí, kterou prožíváme. Venkov je dlouhodobě zanedbávanou částí Česka. Jeho ekonomická výkonnost, zejména na Ústecku či Karlovarsku, se bez ohledu na rostoucí hospodářství propadá. Dochází k masivnímu odlivu obyvatel hledajících uplatnění. Paradoxně tito lidé odcházejí právě do nenáviděných míst, jako je Praha a Německo.
Pro venkov je charakteristický pocit, že se události dlouhodobě odehrávají bez ohledu na něj. Svět se kamsi řítí a venkov se potácí v jeho závěsu, smýkán ze strany na stranu vizemi a okolnostmi, které nikdo nevysvětluje. Tento stav je hrozným selháním pražských politických i společenských elit. Neplačte, můžete si za to sami. Venkov žije ve stavu permanentního pocitu odstrčenosti. Jeho obyvatelé jsou nespornými oběťmi progresu, kterým společnost prochází.
Nenávist ke všemu městskému se prolíná s nenávistí ke všemu kosmopolitnímu a modernímu, protože modernost a globalizovanost představuje pro venkov příčinu jeho úpadku a rozkladu. Před sto lety byl kosmopolitní Žid, dnes to je „Pražák“.
Nemyslím, že by venkov svou „kontrarevoluci“ zosobněnou jejím prezidentem na Pražském hradě snad dovedl k nějaké exterminaci městského obyvatelstva, podobnost s antisemitským naladěním krizových společností je nicméně děsivá. Je potřeba vnímat ji jako mimořádně znepokojivý trend, který je třeba okamžitě definovat a řešit. Řešení přitom spočívá v systematickém rozvíjení podmínek, za nichž by venkov mohl začít růst a vyvíjet se. Blahobyt společnosti musí najít odpovídající odraz i na venkově.
Nebude to úplně jednoduché nejen z celospolečenského hlediska, ale především lidsky. Až se z epidemie koronaviru stane historie, přijde okamžik, kdy zase bude možné vyrazit na venkov. Přiznám se, že si nedokážu představit, jak svoje peníze nechávám například v penzionu, jehož úslužný majitel se teď vypisuje o tom, jak by „Pražáky nechal vychcípat“. Vlastně se s takovým člověkem ani nechci dostat do jakéhokoliv kontaktu.
Postavit most přes tuhle propast bude strašně těžké.
