FOTO: shutterstock
Prezidentství Joea Bidena představuje návrat k tradičním cílům a zájmům zahraniční politiky USA, a to i vůči západnímu Balkánu. Výsledek kosovských parlamentních voleb ze 14. února 2021, tedy šestých všeobecných voleb od vyhlášení nezávislosti Kosova před 13 lety, by mohl přispět ke konstruktivnějším a vyváženějším vztahům mezi Prištinou a Washingtonem, ale i mezi Prištinou a Bělehradem. To však bude vyžadovat inteligenci a čestnost, stejně jako ochotu všech stran ke kompromisu.
Bývalý prezident Donald Trump a jeho zvláštní vyslanec pro západní Balkán Richard Grenell se v loňském roce pokusili dosáhnout krátkodobých cílů, jenže upřednostňovali Srbsko a přispěli tak k destabilizaci kosovského politického prostředí. Bílý dům avizoval možné pozastavení rozvojové pomoci a stažení amerických sil z Kosova, čímž vlastně podněcoval k rozpadu křehké kosovské koaliční vlády. Premiér Albin Kurti, který je zároveň předsedou levicového Hnutí za sebeurčení (LVV), šest týdnů po svém nástupu do funkce vystrnadil z koaliční vlády ministra vnitra Agima Veliua z Demokratické ligy Kosova (LDK) kvůli sporu ohledně boje proti covidu-19. (Veliu trval na vyhlášení nouzového stavu, což by vedlo ke svolání Kosovské bezpeční rady v čele s tehdejším kosovským prezidentem Hashimem Thaçim, a to by oslabilo Kurtiho pozici.) To pak vedlo ke krachu koalice po pouhých čtyřech měsících jejího fungování. Ve funkci kosovského premiéra byl Kurti zřejmě překážkou dohody Prištiny s Bělehradem, o niž usilovali Trump a Grenell.
Následně byla jmenována nová vláda bez LVV a s novým premiérem Avdullahem Hotim (LDK). Jen několik dní poté se Hoti sešel s Trumpem, Grenellem a srbským prezidentem Vučićem v Bílém domě. Tam podepsali dohodu, která sloužila především zájmům Trumpovy volební kampaně (Trump nepravdivě prohlásil, že ukončil válku mezi Albánci a Srby) a zvláštním zájmům Grenella (tolerance vůči komunitám LGBT) a Trumpova zetě Jareda Kushnera (otevření ambasád Kosova a Srbska v Jeruzalémě). O něco později kosovský ústavní soud však prohlásil, že parlamentní hlasování pro novou vládu a jejího předsedu bylo neplatné. Soud dále nařídil předčasné volby. Kurti a jeho hnutí LVV se spojili s úřadující prezidentkou Vjosou Osmani a její LV, což vyústilo v jasné vítězství LVV-LV.
Prištinský soud již v lednu 2018 podmínečně odsoudil Kurtiho a jednu poslankyni za použití slzného plynu v kosovském parlamentu. Vyvoláním nepokojů v parlamentu poslanci protestovali proti plánům ratifikovat smlouvu o hranicích s Černou Horou a proti dohodě s Bělehradem o zřízení společné autonomie (tzv. „zajednica“) těch kosovských okresů, které mají srbskou většinu. Až v lednu 2021 kosovský odvolací panel pro volební stížnosti rozhodl, že Kurti a další čtyři poslanci LVV by neměli kandidovat v parlamentních volbách 14. února, poněvadž se před třemi roky dopustili trestného činu.
Navzdory rozhodnutí panelu se očekává, že Kurti, kterému bude příští měsíc 45 let, se stane příštím kosovským předsedou vlády. Stejně tak má parlament potvrdit v březnu do prezidentské funkce aktuálně úřadující prezidentku Vjosu Osmani (38 let).
Kurti získal neobvykle silný mandát k realizaci svých slibů v boji proti korupci, k zavedení reformy soudnictví a vytváření pracovních míst, aby zastavil odliv mladých lidí do zahraničí.
Je to potřetí v řadě, kdy Kurtiho hnutí získalo nejvíce hlasů v parlamentních volbách, ale je to poprvé, co bude LVV (nyní jako LVV-LV) schopno vládnout samo, aniž by bylo nutné vytvořit koalici s dalšími kosovsko-albánskými stranami nebo se Srbským seznamem (Srpska lista – SL). Bělehradem řízený SL získal všech deset křesel ústavně vyhrazených pro komunitu kosovských Srbů. Ačkoliv se konečné výsledky voleb a přidělení křesel očekávají až za několik týdnů, je již nyní jasné, že Kurti bude mít v kosovském parlamentu se 120 místy zhruba 55 až 58 křesel. Lze předpokládat, že do své vlády přivede členy „jiných komunit“ Kosova, ať už by to byli Romové/Aškalové/balkánští Egypťané (4 mandáty), Bosňáci (3), Turci (2) či Gorani (1), aby si zajistil parlamentní většinu.
Kurti v projevu po svém vítězství prohlásil: „Nikomu se nebudeme mstít, ale od každého budeme vyžadovat odpovědnost.“ Podobně se zavázal Osmani, když prohlásil, že mandát „není mandátem pro pomstu ani pro návrat zpět“. Jedná se o jasný signál veřejnosti, ale především dalším kosovsko-albánským stranám, že na rozdíl od jejich stylu řízení se nová vláda bude řídit zásadami právního státu, včetně nulové tolerance vůči korupci a porušování nezávislosti soudnictví.
Není proto překvapením, že srbský prezident Aleksandar Vučić, jenž chválil volební výsledek SL, zároveň varoval, že kosovské Srby a Srbsko „čeká těžké období“. Předchozí vůdci Kosova, pocházející z nástupnických stran vzniklých z Kosovské osvobozenecké armády (UÇK), byli totiž pro Bělehrad snadným terčem kritiky. Ovšem klíčoví veteráni UÇK, včetně bývalého prezidenta Hashima Thaçiho, dvou bývalých předsedů parlamentu Kadriho Veseliho a Jakupa Krasniqiho a bývalého šéfa parlamentní skupiny LVV Rexhepa Selimiho, jsou v současné době v Haagu ve vazbě. Čekají na soudní proces kosovských zvláštních soudů a úřadu zvláštního prokurátora (jehož anglické iniciály jsou KSC-SPO). Jsou podezřelí ze spáchání válečných zločinů a politicky motivovaných vražd kosovských Albánců, Srbů, Romů a dalších etnik v letech 1998 až 2000. Jejich neúčast ve volební kampani a neobvykle slabá podpora voličů pro politické strany, které mají své kořeny v UÇK, výrazně usnadnily Kurtiho vítězství. Absence snadného cíle pro srbskou kritiku však zkomplikuje Vučićovy argumenty proti Prištině.
Kurti po svém volebním vítězství prohlásil, že pro občany Kosova je sestavení jednacího týmu pro dialog s Bělehradem až „na šestém či sedmém místě priorit“. Dodal, že hlavní prioritou pro novou vládu budou spravedlnost a zaměstnanost. Srbská předsedkyně vlády Ana Brnabić podotkla již 16. února na tiskové konferenci v Bělehradě, že jediným způsobem, jak dosáhnout normalizace vztahů, je dialog. Podle ní by dohoda znamenala „prosperitu, ekonomický pokrok, bezpečnost a stabilitu“. Dodala, že bez dialogu a dohody s Bělehradem Priština „nemá žádnou perspektivu, poněvadž nemůže vyjednat členství v EU, když pět členských států Kosovo neuznává“. Ovšem o vzájemném uznání Srbska a Kosova nebyla řeč.
Skutečného pokroku bude třeba dosáhnout při provádění dohod zprostředkovaných EU, zejména při zřizování zmíněné „zajednice“ srbských okresů v Kosovu. Priština a Bělehrad se už roky trápí kvůli ústavnímu statutu „zajednice“. Priština trvá na tom, že onen kosovsko-srbský orgán by neměl znamenat více, než naznačuje jeho název, tedy „sdružení“. Staví se proti srbskému naléhání, aby orgán fungoval jako asymetrický správní mezičlánek podřízený sice kosovskému parlamentu, ovšem nad úrovní kosovských okresů. Vzhledem ke Kurtiho tradiční neústupnosti při řešení problémů nejen s Bělehradem bude pravděpodobně třeba značné dovednosti zprostředkovatelů amerických a evropských, aby v této otázce umožnili nějaký pokrok, když Bělehrad stále odmítá uznání nezávislosti Kosova.
Kosovo je zdaleka nejvíce proamerická země v Evropě, která zůstává vděčná za intervenci NATO vedenou USA v roce 1999. Ta zastavila vyhánění a vraždy kosovských Albánců a vedla k rychlému stažení srbských vojenských, polovojenských a policejních sil z Kosova. Ovšem jejich stažení vedlo k útěku většiny kosovsko-srbských obyvatel. Jedna z hlavních dopravních tepen v Prištině je pojmenována po bývalém americkém prezidentovi Billu Clintonovi, kterého kosovští Albánci považují za svého osvoboditele. Připomíná ho také bronzová socha mávajícího Clintona v nadživotní velikosti na klíčové křižovatce stejné prištinské třídy, kde se také nacházejí butik „Hillary“ a kadeřnictví „Passion Bill Clinton“.
Joe Biden navštívil Kosovo několikrát, naposledy jako viceprezident, když roku 2016 vystoupil před kosovským parlamentem. Tehdy připomněl, že jeho v roce 2015 zesnulý syn Beau tam roku 2001 pracoval pro americké ministerstvo spravedlnosti „za účelem prosazování spravedlnosti a právního státu v Kosovu“. Biden řekl, že jeho syn měl velkou náklonnost k obyvatelům Kosova a věřil, že nezávislost Kosova byla správným krokem. Silnice, která vede k Camp Bondsteel, hlavní americké vojenské základně v Kosovu, byla pojmenována po Beauovi při ceremoniálu, kterého se zúčastnili jak Biden, tak nejvyšší představitelé Kosova.
Bidenův první prezidentský krok, jímž opětovně vstoupil do balkánské problematiky, vyzněl alespoň z hlediska Bělehradu poněkud divně. Podepsal totiž 5. února 2021 dopis pro srbského prezidenta Vučiće, v němž mu blahopřál ke svátku srbské státnosti slavenému 15. února. Biden naléhal na „dosažení komplexní normalizační dohody s Kosovem zaměřené na vzájemné uznání“ a Vučić reagoval komentářem k novinářům: „Není příliš příjemné uvědomit si, že zahraniční politika USA je zaměřena na uznání nezávislosti Kosova.“ Vučić tohle nazval „novou americkou politikou“, přičemž poznamenal, že Trumpova vláda se „nám také pokusila vnutit něco (tj. vzájemné uznání), co jsme měli přijmout jako konečné řešení“. Ve skutečnosti byla každá americká administrativa počínaje Clintonem silným obhájcem plné integrace Kosova do mezinárodního společenství, včetně jeho uznání Srbskem. O jakési nové politice tak nemůže být řeč.
Vzájemné uznání mezi Srbskem a Kosovem zůstane pro každého srbského vůdce tabu, dokud přínosy nepřeváží nad domácím politickým rizikem takové dohody. Během 13 let od mezinárodně řízeného vyhlášení kosovské nezávislosti se řada zkušených amerických a evropských diplomatů a mezinárodních úředníků o to opakovaně pokoušela, avšak nedokázala přivést Bělehrad k vstřícnějšímu postoji vůči Kosovu. Také nedostatek jednoty v otázce nezávislosti Kosova mezi členskými státy EU tyto pokusy podkopal, stejně jako podpora postoje Bělehradu ze strany Moskvy a Pekingu.
Bělehrad opakovaně navrhoval, aby jako vzor pro Srbsko a Kosovo mohla sloužit tzv. „základní dohoda“, která vstoupila v platnost v roce 1973 a řešila vztahy mezi SRN a tehdejší NDR. Tato smlouva umožnila mezinárodnímu společenství uznat dva německé státy, které se téhož roku staly členy OSN. Smlouva předpokládala, že SRN a NDR zřídí „stálé mise“ ve Východním Berlíně a Bonnu v čele se „stálými zástupci“. Formální diplomatické vztahy mezi Bonnem a Východním Berlínem však nebyly nikdy navázány. Přátelé Kosova v mezinárodním společenství takové řešení odmítají jako neadekvátní. Ovšem Bělehrad a Priština již několik let udržují styčné kanceláře v hlavním městě svého protějšku.
I proto Bidenova administrativa bude (ve spolupráci s EU) potřebovat značnou představivost a vytrvalost, aby posunula proces vpřed, ukončila patovou situaci a umožnila plnou integraci Kosova do mezinárodního společenství.
Mezitím Biden podepsal další dopis, tentokrát adresovaný úřadující prezidentce Osmani, k 13. výročí nezávislosti Kosovské republiky, které se připomínalo 17. února. Podle Bidena „zůstávají Spojené státy odhodlaným partnerem a přítelem Kosova“, jak na jeho „evropské cestě“, tak v „zajištění obsáhlé normalizační dohody se Srbskem s těžištěm ve vzájemném uznání“. Dále připomněl nutnost „posílení právního státu, vypořádání se s globální pandemií covid-19 a podpory ekonomického růstu, což by umožnilo prosperující budoucnost pro všechny občany Kosova“. Na rozdíl od Vučiće reagovala Priština velmi pozitivně.
Jak podotýká jeden bělehradský analytik kosovsko-srbských vztahů: Prištinská tvrdohlavost je pro Vučiće docela užitečná. Ale v okamžiku, kdy máte v Prištině u moci někoho, kdo připouští „kompromis“, nebo je otevřený řešení problematiky „zajednice“, ztratí Vučić svoji „auru“. Nicméně Bělehrad a Priština nejsou zatím ani ochotné ani schopné naslouchat potřebám druhého.
Lze očekávat, že Vučić vyvine veškeré možné úsilí k udržení dobrých vztahů s Bidenovou administrativou, což vysvětluje, proč už v prosinci vyslal svého poradce Marka Djuriće do Washingtonu jakožto nového srbského velvyslance ve Spojených státech. Djurić vedl vyjednávací tým Bělehradu ve 221 (!) kolech rozhovorů s Prištinou, které probíhaly v letech 2012 až 2020 pod patronátem EU. V letech 2014 až 2020 také působil jako vedoucí srbského vládního úřadu pro Kosovo a Metohiju.
Vyslání Djuriće do Washingtonu naznačuje, že Vučić chápe, že již nemá úplně stejné výhody, jaké měl během Trumpovy administrativy, a proto potřebuje přesvědčivějšího zástupce. Je to také známka potenciální připravenosti Vučiće ke konstruktivnímu posunu kosovského procesu, zejména pokud jde o otázku „zajednice“. Rovněž je zřejmé, že by tak chtěl obejít trvalý tlak Emmanuela Macrona a Angely Merkelové, aby Srbsko uznalo Kosovo.
Stejně jako jeho předchůdci už od maršála Josipa Broze Tita se Vučić snaží udržovat vyrovnaný vztah Bělehradu vůči velmocem: Dokud může Vučić počítat s bezvýhradnou podporou Moskvy a Pekingu pro svou neústupnost vůči Kosovu a pěstovat národní mýtus, že „Kosovo je Srbsko“, zůstává vzájemné uznání v nedohlednu. Parlamentní volby v Srbsku se očekávají za rok či snad i dříve. Nevyhnutelně se přibližující srbské volby však jen oddálí řešení kosovské otázky. Žádný vůdce Bělehradu totiž neučiní před volbami ústupky či kompromisy ohledně Kosova, neboť panuje přesvědčení, že by to vedlo k jeho jisté volební porážce.
Jolyon Naegele je občan USA a SRN trvale žijící v České republice, bývalý rozhlasový korespondent Hlasu Ameriky (VOA) a Rádia Svobodná Evropa/Svoboda (RFE/RL) pro střední a východní Evropu. Po dobu 14 let až do svého penzionování v roce 2017 působil jako politický analytik v mírové misi OSN v Kosovu, mimo jiné v letech 2003–2006 jako koordinátor mise pro dialog mezi Prištinou a Bělehradem. Názory, které vyjadřuje v tomto komentáři, jsou výlučně jeho vlastní.
